Článek
Povinná vojenská služba byla pro nižší vrstvy na našem území zavedena od roku 1781. Nejprve byla doživotní, od roku 1802 byla podle typu vojska zkrácena na 10 až 14 let a od roku 1827 byla jednotně 14 let pro všechny. Následovalo delší zkracování i zavedení všeobecné branné povinnosti pro muže od roku 1868. Délka dva roky byla zavedena v roce 1912 pro běžné vojsko. Během 1. republiky se vojenská služba opět zkrátila, ale kvůli horšící se mezinárodní situaci se délka vrátila na dva roky. Až v roce 1990 byla zkrácena na 18 měsíců a k tomu byla zavedena civilní služba. Pak následovalo ještě zkrácení na 1 rok, až byla povinná vojenská služba zcela zrušena k 31. 12. 2004.
Modrá knížka – sen o svobodě!
Pro mladíky bez vzdělání, vyučené a středoškoláky znamenal povolávací rozkaz dva roky v kasárnách, absolventi vysokých škol tam strávili rok. Štvalo to naprostou většinu z nich. Proto byla vysněným cílem řady mladých mužů takzvaná modrá knížka. Tak se lidově označoval průkaz o neschopnosti k vojenské činné službě. Získat ho bylo možné jen na základě zdravotní nezpůsobilosti, ale zdaleka ne vždy to vyšlo. I když zdravotní podmínky byly pro celou republiku jednotné, velmi záleželo na tom, kdo konkrétně rozhodoval. Počty modrých knížek se okres od okresu lišily až o desítky procent.
„Modrá knížka“, průkaz o neschopnosti k vojenské činné službě, titulní strana.
Když vzdělaným velí nevzdělaní…
Představte si, že jste právě odpromovali na vysoké škole, máte manželku, malé dítě a šanci se díky vlastním schopnostem prosadit pracovně i bez členství v komunistické straně. Místo toho strávíte rok absurdní buzerací od lidí, kteří nemají ani vzdělání, ani schopnosti, za to mají „rudou knížku“ a moc. Zabitý rok. A přesně tak to před rokem 1989 fungovalo.
Kamarád vyprávěl také historky z takzvané vojenské katedry. Aby měli vysokoškoláci vojenskou základní službu zkrácenou na rok, museli během studia chodit na vojnu jako na jeden z povinných předmětů. Tragédií bylo, že chytré studenty mnohdy „vyučovali“ prosťáčci, takže docházelo k řadě směšných situací. Například na dotaz studenta, jak je možné, že něco tak těžkého, jako je bojové vozidlo pěchoty, může plout na vodě, vyučující voják odpověděl: „To nevím, soudruzi, ale viděl jsem to na vlastní oči.“ Jak si mohli nejen technicky vzdělaní studenti někoho takového vážit, natož ho respektovat? Nemohli, za zády se svým školitelům smáli, ale chodit na vojenskou katedru museli.
Náčelník Generálního štábu Armády České republiky armádní generál Ing. Petr Pavel. (rok 2015)
Spěcháme, aby se čekalo, čekáme, aby se spěchalo!
Nelogičnost a neefektivnost. Tak by se dala asi nejlépe charakterizovat vojenská služba v socialistickém Československu. Věčně něco chybělo, často byli vojíni základní služby poháněni, aby někde zbytečně čekali. A také šikana. Důstojnický sbor si ulehčoval práci tím, že každodenní život v útvarech nechal řídit takzvané „mazáky“, tedy vojíny, kteří už byli ve službě druhý rok. Výjimkou nebyly krádeže, násilí, vydírání i šikanování naprosto zbytečnými činnostmi. Vše za tichého souhlasu profesionálních vojáků, kteří chtěli mít hlavně klid.
Dalším typickým rysem vojny tehdy byla snaha uklidit se někam, kde o daném vojínovi, poddůstojníkovi či důstojníkovi nic nikdo neví. Říkalo se tomu „zašívárna“. Kamarád absolvent VŠ byl například v menším městě pověřen zásobováním. Takže ráno vyfasoval kárku a pak většinu dne chodil procházkou po městě a „sháněl“ potřebné zboží. Vzhledem k tomu, že tam byly dvě drogerie, jedno papírnictví, tři samoobsluhy a několik pekařství a obchodů s ovocem a zeleninou, tak normální člověk by to zvládl maximálně za dvě hodiny. Když bylo hezky, daný voják tak strávil klidně celý den. Z jeho nadřízených to nikdo neřešil, hlavně když nakoupil potřebné a případně i vyřídil jejich soukromé pochůzky. Kdo si to neumí představit, tak ať si pustí Černé barony. Podobné, i když ne tak extrémní, to bylo i u běžných útvarů.
Zničené zdraví, nebo psychika? Nic výjimečného
Bohužel ne vždy to bylo tak pohodové. Řada mladých mužů si z vojny odnesla nejen veselé historky, ale také zničené zdraví, případně narušenou psychiku. A nikdy za to nemohla armáda, a vůbec už ne ta spřátelená sovětská. Vždycky si za to mohli sami. Zavedení profesionální armády bylo jediným způsobem, jak přestat ničit řadě mladíků život. Dnes je služba určená pro ty, které vojna baví. A to je jen dobře.
Zkušenosti vlastní rodiny a přátel
