Článek
V polovině února Evropská komise (EK) představila návrh reformy evropského trhu s energetikou. Vlastně o žádnou reformu nejde, jen o dílčí úpravy. Trh má ale zůstat jednotný pro EU, takže obchodníci se mohou těšit, že s referenci na burzy elektřiny v Lipsku a plynu v Amsterdamu mohou v příští zimě opět přidat na tempu svých vysokých marží.
Také dominantní tuzemský energetický hráč, společnost ČEZ, se nepochybně loni řídila cenou na německé burze, i když prodává přes 90 % své produkce na domácím trhu. Důkazem je meziročně osminásobně vyšší zisk z hospodaření ČEZ v hodnotě 80 miliard korun za rok 2022. Vláda ČR nedokázala a neumí prosadit národní dostupnou cenu elektřiny vyráběné dosud levně z českého energetického mixu (37 % z jádra a 43 % z uhlí). Naopak prostřednictvím odčerpaného zisku, dividendy a mimořádné daně nejen z ČEZ se přerozdělováním neustále neúspěšně lepí následky této celoevropské politiky, která vlastně legitimizuje sebevražednou politiku německé Energiewende. Vláda premiéra Petra Fialy očividně nedokáže pochopit, že pokud na domácí půdě nedokáže vyřešit dostupné ceny energie (kterými nemůže být její německá cenová úroveň), zároveň nebude s to podvázat právě tento nejsilnější hybatel zničující inflace.
Evropská komise v zájmu Německa, Nizozemska a dalších bohatých zemí odmítla požadavek řady států včetně ČR oddělit cenu energie od ceny zemního plynu. Právě jeho nedostatek v kombinaci s nutností používat velké objemy plynu k zálohování nestabilních občasných zdrojů energie (OZE) hlavně ze solárů a větrníků vedl od léta 2021 k těžké energetické krizi. Protože Evropská komise chce nyní dokonce direktivně řešit energetickou krizi tím, co jí vyvolalo, tedy ještě větší slepou sázkou na OZE a zavírání stabilních emisních zdrojů z uhlí, je na deficit stabilních dodávek energie, v prvé řadě elektřiny, v příštích letech zaděláno.
Ačkoli díky šetření spotřebiteli a teplé zimě nyní ceny elektřiny a plynu klesají pod vládou ČR politicky zastropovanou úroveň, je to bohužel jen přechodný jev. Aplikace dekarbonizační politiky totiž podle nedávného tvrdého varování státní firmy ČEPS v obsáhlé analýze MAF CZ 2022 povede rychle k deficitu dosud ještě přebytkové elektřiny. Začít dovážet vedle plynu, ropy i elektřinu bude Česko muset už od roku 2025, a to se stoupající tendencí v dalších letech tak, že dle ČEPS nebude v roce 2040 ani importem možno pokrýt spotřebu elektřiny až ve 40 dnech roku, nepochybně zimních. ČEZ dle svého Memoranda z 15. července 2022 za zcela pasivního přihlížení státu jako 70% majoritního akcionáře do roku 2030 zavře 87,5 % ze své současné kapacity uhelných elektráren asi 4,7 GW, když zřejmě zůstanou v provozu jen nadkritické moderní Ledvice. Problémem je, že tímto zásadním poklesem odbytu uhlí se doly stanou nerentabilní a budou se muset zavřít i další soukromé uhelné elektrárny. Všechny uhelné elektrárny v ČR s kapacitu 9,3 GW dnes zajišťují stabilní zásobování podniků a domácností elektřinou, brzy tomu tak již nebude, nemluvě o problémech teplárenství.
A co nám místo toho ČEZ nabídne? Za dotace na instalaci až do výše 75 % postaví do roku 2030 solární elektrárny s výkonem 6 GW. A co bude v mezidobí, než se do poloviny století snad rozjedou čtyři nové velké jaderné bloky? Čím budeme pohánět prosazovaný přechod na elektromobily a na tepelná čerpadla? Jak uspokojíme požadavek průmyslu po stabilních a cenově dostupných dodávkách elektřiny v resortu, který tuto republiku živí? Odpovědi stoupence zelené ideologie nezajímají, protože přednost mají v ČR znovu nastartované provozní dotace pro OZE, v ČR dominantně solární. V lednu 2022 všechny solární elektrárny v ČR vyrobily jediné procento z produkce elektřiny v tomto zimním měsíci. Na uhlí ale připadlo 56 %. Když skoro celá kapacita z uhlí vypadne, ani 10násobek současných solárních zdrojů nebude s to pokrýt brutální nedostatek elektřiny v zimním období. Pak nastoupí už jen tvrdá regulace spotřeby s následkem odchodu průmyslových podniků ze země.
V rámci své „reformy“ energetické politiky Evropská komise totiž souhlasila s tím, aby se při výstavbě nových jaderných zdrojů uplatnil princip cenových záruk státu pro výkupní ceny elektřiny, známý pod anglickým názvem Contract for Difference. Připomeňme, že tehdejší ministr financí ČR Andrej Babiš odmítl požadavek ČEZ, aby získal právě takovou záruku, že se mu investice do výstavby jaderných zdrojů vrátí, kdy stát případně doplatí rozdíl mezi vyšší cenou výroby a případně nižší cenou elektřiny na trhu. A naopak, když bude cena elektřiny větší, výrobce vyšší zisk vrátí státu. Proto byl již rozběhnutý tendr na výstavbu dvou nových reaktorů v JE Temelín v roce 2014 zrušen.
V případě jaderných zdrojů, jejichž stabilní produkce zejména v zimní polovině roku (ale i v létě třeba pro výrobu zeleného vodíku) bude také s ohledem na deficit elektřiny ve většině zemí EU vysoce zisková, je Contract for Difference spíše jen pojistkou pro financování této drahé, ale vysoce ziskové investice, kdy moderní jaderné elektrárny mají životnost už i 80 let. Jeden uvažovaný velký 1200MW blok za tuto dobu vyrobí spolehlivě 800 TWh, tedy 800 miliard kilowatthodin elektřiny. Pak stačí tento objem elektřiny násobit cenou na trhu a každý si může lehce spočítat, zda 200-300 miliard vložených do výstavby jednoho jaderného bloku je dobrou investicí.
Nicméně tento způsob garance výkupních cen si na Evropské komisi prolobbovali také provozovatelé OZE, u nás dominantně solárních elektráren. Ostatně právě soláry a větrníky, baterie, zelený vodík či elektromobily, to jsou dnes současné doslova modly Evropské komise, které mají zajistit energetickou svobodu a soběstačnost a také prý boj s CO₂. Ovšem podstatná část těchto technologií pochází z Číny.
A zde se vracíme k obraznému srovnání z úvodu článku, kde na kvalitní zdroje z jaderné energie byly navázány ve skutečnosti jen okrajové OZE, nazvané autorem jako „bůček“. Příklad z Německa ukazuje, k čemu se rychle schyluje i v ČR. Dotační boom k financování až 75 % instalačních nákladů vede i v ČR rychle k budování nových solárních kapacit, kdy je pod smlouvou k připojení dle analýzy ČEZ Distribuce připravena kapacita přes 12 GW. Jak známo, solární zdroje pracují v geografických podmínkách Česka 10-12% z času roku, a to souběžně hlavně v letních měsících. Jejich nadprodukce se tak navzájem kanibalizuje a vede často k propadu tržních cen elektřiny z FVE až do záporných hodnot. To ovšem provozovatele FVE nemusí trápit, když budou mít smlouvu s garancí výkupních cen dle Contract for Difference. Plánovaný solární zisk jim doplatí stát, neboli český daňový poplatník.
Dalším zásadně negativním dopadem tohoto živelného, ale EU a českým státem bohatě dotovaného rozvoje solárních zdrojů budou prudce rostoucí distribuční náklady. Aby česká distribuce unesla neplánované, přerušované a nestabilní vstupy OZE do sítě, musí ji podle uvedené analýzy ČEPS za investici 400 miliard korun do roku 2030 v podstatě zdvojnásobit, zásadně posílit a opatřit nově novými datovými a řídícími centry. Investici samozřejmě v ceně elektřiny zaplatí spotřebitel, přičemž se odhaduje, že každých 60 miliard investic do sítě zdraží distribuční poplatek hrazený v každé kWh o jednu korunu. Dá se také očekávat, že provozovatelé solárních elektráren budou muset být odměňováni za to, že vypnutím střídačů a tedy i produkce svých FVE odvrátí kolaps sítě z nadprodukce. V Německu za to dostávají v podstatě stejné peníze, jako kdyby elektřinu vyráběli.
Pod pláštíkem zelené ideologie, strašení zánikem planety a úmrtí stovek tisíc lidí zbytečně na emise (což je mj. zcela v rozporu se stále delší průměrnou délkou dožití obyvatel EU včetně Česka), se do České republiky hlavním vchodem a za jásotu dotačních lobbistů vrátil solární tunel, aniž bychom ještě splatili ten první z let 2008-2010. Tehdy neuvěřitelně vysoko schválené výkupní ceny elektřiny z FVE nás do roku 2030 budou stát 800 miliard korun, což je nepochybně největší finanční skandál po Sametové revoluci. Kolik bude stát nový solární tunel, jimiž vzniknou (staro)noví solární miliardáři? Zatím jim vedení EU i vláda ČR v podobě Contract for Difference věnovala bianko šek, kde si jen oni sami vyplní budoucí částky v řádech desítek, ne-li stovek miliard korun.
Celá ideologicky nafouknutá zelená tranzice je totiž přesně tím, čím ve skutečnosti pouze je: tedy přesunem obřích prostředků od chudnoucích Evropanů do bezedných kapes zelených oligarchů s bonusem snazšího ovládání občanů připravených o podstatné svobody.
