Článek
Pobyt v nemocnici určitě není to, po čem lidé touží. Jednu takovou nedávnou zkušenost bohužel ale mám. O své diagnóze se rozepisovat nebudu, protože v následujícím článku nehraje roli. Spíše se zaměřím na počínání nemocničního personálu, které mi přišlo nepochopitelné snad na každém kroku. Nemluvím o odbornosti péče, ta je u nás naštěstí na velmi vysoké úrovni, mluvím o organizaci a přístupu nemocničního personálu.
Už když mě do nemocnice přijímali, nestačil jsem se divit. Tou dobou mi ale vše bylo vcelku volné, protože jsem se cítil dost mizerně. Do nemocnice mě přivezla rychlá, kterou mi přivolala doma moje žena. Tady vše fungovalo přesně tak, jak mělo. Sanitka je opravdu na místě během několika málo minut. Až do doby, než jsem sanitku opustil, si nemohu na nic stěžovat. Ale pak to začalo. Pak mi personál fakultní nemocnice servíroval její pohostinnost v celé své nahotě.
Příjem, nebo očistec?
Protože mi bylo zatraceně špatně, seděl jsem na takovém tom nemocničním vozíku a na jednotlivá vyšetření mě vždycky někdo vezl. Nevěděl jsem, jestli usnu, nebo budu zvracet, ale vše probíhalo vždycky stejně. Přišel zřízenec, chytil vozík a odvezl jej do čekárny. Výstižný název, ta čekárna. Zaklepal na ordinace, podal sestřičce papíry a odešel.
Rozumím tomu, že místnost byla plná lidí, ale pokud na vyšetření nemocniční personál přiveze člověka, který by tam zřejmě sám nedošel a vlastně, s trochou nadsázky, pochybuje o své zítřejší existenci, mohlo by to jít i rychleji. Tak zle jako ten den mi asi ještě nikdy v životě nebylo. Přesto doba, která uplynula od příjezdu sanitky k nemocnici po mé uložení na nemocniční lůžko na konkrétním oddělení, byla přibližně 7 hodin. Takhle nějak si představuji očistec. Jen opět připomenu, nemluvím o odbornosti. Co se týká vyšetřeních samotných, tady bylo vše více než v pořádku a lékařům velmi děkuji.
V nemocnici nebyl problém
Během celé hospitalizace jsem ležel na lůžku a dělal, co mi sestřičky a lékaři říkali. Tady bylo úplně jedno, jestli někam jedu teď nebo za 4 hodiny, takže jsem nějaké prodlevy vůbec neřešil. Po úterní vizitě přišla skvělá zpráva, zítra půjdu domů. Při odpolední návštěvě mojí ženy a dětí jsem hned vtipkoval, že zítra na oběd si doma dám koprovku, kterou mám tolik rád. Bylo mi totiž řečeno, že okolo oběda si budu moci sbalit svých pět švestek a nemocnici konečně opustit. Byli jsme tedy domluveni, že ve 13 hodin pro mě žena přijede.
Člověku zůstává rozum stát nad tím, jak zdánlivě jednoduchá věc se v nemocnici stává kolosálním problémem
Svatý grál v rukou primáře
Okolo 12. hodiny jsem se tedy sestřičky zeptal, jak to vypadá a jestli žena může vyrazit. Sestřička řekla, že raději ještě ne, že propouštěcí zprávu musí podepsat pan primář, ale prý je to jen formalita, kterou zařídí a dá mi hned vědět. Ženě jsem tedy napsal, ať pod koprovkou tolik netopí, že to ještě malou chvilku zabere. Když ani v půl druhé nikdo nepřišel, rozhodl jsem se opět konat. Slušně jsem se zeptal, kdy by to tedy mohl někdo podepsat. Bylo mi řečeno, že co nevidět.
Situace se opakovala i v 15 hodin. Tou dobou už jsem na jeden jediný podpis čekal celkem 3 hodiny. Že jdu domů, všichni věděli už předchozí den, nebo mi to tak alespoň řekli. Každopádně ve tři odpoledne mi sestřička přislíbila odchod nejpozději ve 4 hodiny. V tu chvíli už jsem začínal vidět rudě a pomalu zapomínal, jak mi v nemocnici pomohli. No dobrá, počkám do čtyř, řekl jsem si, a vůbec jsem netušil, jaké překvapení na mě ve čtyři odpoledne čeká.
Dokonce za mnou sestřička sama od sebe přišla, což se toho dne ještě nestalo. Říkám si paráda, je to tady. A bylo, bylo to tady. Sestřička mi se stoickým klidem oznámila, že pan primář šel domů, a moje propouštěcí papíry nemá kdo podepsat. Takže u nich tedy zůstanu do zítřka. V tu chvíli ve mně bouchly saze a milé sestřičce jsem, obávám se, dost nevybíravě vysvětlil, že ani omylem. Že já dnes jdu domů a jdu teď hned, ať mě zkusí zastavit. Jestli za to mohla právě ona nebo někdo jiný, nemám tušení, ale na tento svůj projev pyšný nejsem. Nicméně to evidentně zabralo. Do deseti minut bylo vše vybaveno a já byl volný jako pták. Nemám tušení, jestli primář opravdu odešel, nebo konkrétně jeho podpis až tak nutný nebyl, ale to mi bylo fuk. Koprovka sice místo k obědu musela počkat až na večeři, ale byla skvělá.
Pak se nestačíme divit
A co z toho plyne? Nevím kolik peněz si nemocnice účtuje za každý den hospitalizace pacienta, ale ten můj den navíc by byl úplně zbytečný. A pojišťovna by jej platila jen proto, že někdo nebyl schopen celý den podepsat jediný list papíru. A kdybych jen kýval a neozval se, nemocnice by mě klidně „hostila“ o den déle, tedy pokud by se další den už konečně našel někdo, kdo by na moji propouštěcí zprávu milostivě připojil svůj ctěný podpis. Pokud je toto běžná nemocniční praxe, nemůžeme si divit, že ve zdravotnictví neustále chybí finance na místech, kde by doopravdy byly zapotřebí.
