Článek
Poslední návštěva u mé babičky se naprosto nečekaně zvrtla někam, kde jsem rozhodně být nechtěl. Přitom všechno začalo tak nevinně. Mojí babičce je přes osmdesát roků. Kdykoliv k ní jedu na návštěvu, zavolám jí maximálně půl hodiny předem, za což vždy dostanu vyčiněno hned mezi dveřmi. Dělám to tak záměrně. Protože kdyby babička věděla, že přijedu, ráno by běžela nakupovat a až do odpoledne vařila. A to nechci, i když její kuchyně nebude od kuchyně Magdaleny Rettigové příliš vzdálena.
Návštěva „skoro“ jako každá jiná
Nedávno jsem to udělal úplně stejně. Věděl jsem, že odpoledne pojedu kolem, ale ohlásil jsem se až těsně předem. Proběhl obvyklý rituál, já slíbil, že jí příště předem zavolám a přesunuli jsme se do obýváku, kde mi babička udělala kávu. Děda ten den nebyl doma, zašel si na pivo s kamarádem, což bylo jediné štěstí. Ne že bych snad dědu nechtěl vidět, ale kdyby od babičky ten den slyšel to samé, co já, zřejmě by jejich domácí pohoda utrpěla výrazné trhliny.
Tentokrát kafe zanechalo nepříjemnou pachuť. Ale na příští návštěvě bude chutnat tak jako dřív
Zpočátku vše probíhalo jako obvykle. Pili jsme kafe, povídali o tom, co dělají oni, co dělají naše děti a jak se má zbytek rodiny, se kterým jsme se už nějakou chvíli neviděli. Babička si postěžovala na dědu, když u toho nebyl, ale záhy se nám debata nějakým nedopatřením ztočila směrem k politice. Tady vím, že tancuji po tenkém ledě. Jsem si dobře vědom, že moje politické názory se od těch babiččiných i dědových značně liší, a také vím, že se nemám stavět do opozice, pokud nechci, aby po návštěvě zůstala nepříjemná pachuť. Samozřejmě jsem kdysi zkoušel babičce a dědovi objasnit své pohledy na politiku, ale bez výsledku. A protože mám oba moc rád, tuto chybu již neopakuji. Jsou oba moc hodní, ale v tomto se prostě neshodneme, a tak toto téma prostě jen bez reakce vyslechnu.
U české politiky bohužel nezůstalo
Jenomže tentokrát nám celá situace zašla ještě o notný kus dále. Bohužel došlo i na válku na Ukrajině. Babička se nadechla k velkému monologu. Už z jejího pohledu a mocného ántré jsem věděl, že je zle. Jediné s čím z toho, co řekla, souhlasím je, že válčit by se nemělo. Ale když mi vykládala historii a popisovala, jak Donbas i Krym byly odjakživa součástí Ruska, a že Rusku by měly patřit i nadále, bylo pro mě mlčení pokročilým jogínským cvičením. Když se babička rozohnila i nad tím, co jsou Ukrajinci za pakáž, a že radši budou dál zabíjet, než aby tato ruská území vyklidili, tak už jsem to nesnesitelné mlčení nevydržel a začal babičce oponovat.
Z toho co má babička řekla, mi nebylo vůbec dobře po těle. Pokusil jsem se jí vysvětlit, že to nejsou Ukrajinci, kdo vpadl na cizí území. Že Donbas je výsostné území Ukrajiny a Krym Ukrajincům patří od roku 1954, kdy jim jej dal Nikita Chruščov darem a v roce 1991 po rozpadu Sovětského svazu to ještě jednou potvrdil Boris Jelcin. Ze všeho nejvíc mě ale nadzvedl její postoj, když říkala, že by se Ukrajinci měli stydět.
Krym rozhodně nepatří Rusku. Také jeho anexi nikdo kromě Ruska oficiálně neuznává
Změnit názor osmdesátileté babičky? Nemožné
Nechtěl jsem se s ní pohádat, ale nechat to být jsem nemohl také. Snažil jsem se jí vysvětlit, že když agresorovi uhneme a dáme mu co che, je to jen cesta k dalšímu jeho vpádu na další území. Všechno marné. V jejích očích si to Ukrajinci zaslouží. Prý za to, jací jsou a jací vždycky byli. I přesto stále trvám na tom, že má babička je moc hodný člověk. Jen prostě ve svém věku už asi snadněji podlehne dezinformačním hoaxům.
Nemám tušení, jakým způsobem se takové názory mohly dostat do její hlavy. Ale kdoví. V životě už toho zažila opravdu hodně a je docela dobře možné, že se někde v její hlavě skrývá nějaká její 13. komnata. Že jí někdy před mnoha desítkami let někdo ublížil, a od té doby Ukrajinu nemůže ani vidět. Nevím. A nemyslím, že se to kdy dovím. Každopádně jsem ale věděl, že tento rozhovor musím okamžitě ukončit. Rezignoval jsem na veškerou osvětu a celé téma zakopl takzvaně do autu s tím, že nejdůležitější je, aby se neválčilo. A to že válčení je špatné, byla asi jediná věc, na které jsem se ten den dokázal se svojí babičkou doopravdy shodnout. Otočil se ale týden a já zase dostal kázání, že se mám příště nahlásit předem, zase jsme si udělali kávu a tentokrát už nepřišla řeč ani na Putina, ani na Babiše ani na Fialu a tak to zůstane i příště i přespříště.
Zdroje:
