Článek
Shopaholicadel je kontroverzní postava českého internetu, která dokázala získat statisíce sledujících díky svému bizarnímu obsahu a ztělesnění lidské hloupost. Její příspěvky postrádají jakoukoli hloubku, postrádají smysl, postrádají úplně vše a jen intoxikují veřejný prostor. Přesto se těší velkému zájmu, což logicky vyvolává otázky, co vlastně lidé sledují na jejích příspěvcích a proč něčí tak evidentní prostoduchost přitahuje tak obrovskou pozornost. To opravdu lidé nemají nic lepšího na práci?
Její práce má k serióznímu obsahu na míle daleko a budí spíše dojem jakýchsi improvizovaných náhodně poskládaných výlevů bez špetky nápadu nebo snad dokonce talentu. Vypadá to, jakoby tato mladá dáma zoufale toužila po slávě, ke které se snaží dokráčet za každou cenu. Její nejspíše vážně myšlené, ale až řekl bych teatrální, vykreslení naprosto obyčejných situací působí dojmem dosti zpackané satiry. Ať už je to dramatické hodnocení běžné objednávky ve fastfoodu, nebo hodnocení bezcenných cetek s výrazem kritiků módní přehlídky v Miláně, vždy je to ta samá písnička. Nejvyšší úroveň nevkusu doplněná o velmi neobratný slovní projev opírající se o základní slovní zásobu, to je přesně ten koktejl pseudozábavy, který Shopaholicadel servíruje svým fanouškům na sociálních sítích.
Více než to, proč Adéla Pulcová vlastně dobrovolně svoji jednoduchost servíruje svým sledujícím, mě zaráží otázka, kdo jsou vlastně oni její sledující. Proč někdo tráví čas koukáním na nicneříkající video bez obsahu? Na tuto otázku lze odpovědět ve dvou rovinách. První skupinou jsou nejspíše lidé, které Adélina omezenost prostě baví a sledují ji proto, aby jí to mohli od klávesnice pořádně vytmavit. Ano, určitě je toho mnoho, co lze na její práci kritizovat, ale je zarážející, že to někoho baví stále dokola. Druhým táborem budou lidé, kteří by si se svým idolem nejspíše rozuměli a vzájemně si notovali, lidé podobné úrovně, jako je umělkyně sama.
Dnešní doba ale vlastně stírá rozdíly mezi úspěchem a posměchem. Ve finále to znamená totéž, tedy alespoň do doby, kdy úspěch měříme množstvím sledujících. A protože množství sledujících bývá zhruba přímo úměrné příjmům, většinou tomu tak je. Těžko tedy říci, jestli Adéla Pulcová, alias Shopaholicadel, alias FashionAdel, si je tohoto paradoxu vědoma a záměrně tento svůj bizardní dojem živí, nebo taková prostě doopravdy je.
Smutné zjištění by to bylo bohužel ale v obou případech. Pokud taková doopravdy je, nedá se s tím moc dělat. Ale pokud takto neuvěřitelně hloupý dojem budí naschvál a ono to funguje, bylo by to nelítostné zrcadlo dnešní společnosti, která je závislá na tom, co zobrazuje smartphone. Když ze sebe ještě před pár lety dělal před kamerou blbce Josef Alois Náhlovský, nikdo zřejmě ani na chvíli nezapochyboval o tom, že se o blbce ve skutečnosti určitě nejedná. Jeho podání jednoduchosti s sebou vždy neslo myšlenku, což se o Adéle nedá říci ani vzdáleně.
Adéla Pulcová ale své „umění“ vlastně dokázala přeměnit také v současnou moderní podobu žebrání. Není výjimkou, že při svých TikTokových vysíláních své fanoušky vyloženě prosí o jakýkoliv příspěvek. Tuto potřebu jednou zdůvodňuje tím, že nemá peníze na nákup potravin, podruhé zase potřebuje zaplatit kauci za pronájem bytu, protože ji nesoucitný bytný vyhodil z bytu předchozího. A světe div se, i toto funguje. Je až k nevíře, čeho všeho jsou lidé schopni. Na co jsou ochotní koukat a za co jsou ochotni utrácet peníze. To, jací lidé dokáží být, asi nejlépe vysvětluje Adéliny úspěchy ve veřejném prostoru. Bohužel k její tvorbě mají přístup i děti, kterým to musí nadělat v jejich malých hlavičkách pořádnou bramboračku. Mohou si udělat naprosto mylnou představu o tom, co je normální a správné, a o tom, co je už pořádně za čárou.
Zdroje:
