Článek
Je to zvláštní – ještě před pár lety jsme o Halloweenu věděli jen z amerických filmů. Děti tam běhaly v kostýmech, sousedi se smáli a dýně se leskly před každým domem. A my? My jsme akorát obraceli oči v sloup a říkali si, že to je další výmysl ze Západu. A přesto – dnes už si bez dýní na zápraží neumíme říjen tak úplně představit.
Jenže český Halloween má své specifikum. My si ho totiž vždycky přizpůsobíme po svém. Tam, kde Američan s úsměvem volá „Trick or treat!“, typický Čech by spíš zaklepal na dveře a zeptal se: „Dobrý den, nemáte něco na zub?“ — a kdyby ne, tak aspoň kousek tlačenky.
Vyřezávání dýní, to je kapitola sama pro sebe. V reklamách to vypadá jednoduše: šťastná rodina, dítě se směje, všude světýlka a pohoda. V realitě to u nás probíhá zhruba takto: otec stojí na dvorku s kuchyňským nožem, snaží se tvářit, že ví, co dělá, a potichu nadává, protože „ta potvora má slupku jak beton“. Dítě brečí, protože mu dýně „nekouká dost strašidelně“, a matka přináší starou čajovou svíčku, která po zapálení shoří dřív, než se vůbec stihne zhasnout světlo. Romantika jak z reklamy na realitu.
A pak tu máme kostýmy. U nás to nebývá o propracovaných převlecích z obchodu. Spíš se improvizuje. Bílé prostěradlo? Duch. Starý klobouk? Čarodějnice. Fialová rtěnka? Zombi nevěsta. A když děti zaklepou na dveře a spustí: „Koledu, nebo vám něco provedu!“, polovina sousedů neví, o co jde, a druhá polovina už pro jistotu zhasla světla a dělá, že není doma.
Zatímco v Americe se Halloween točí kolem jablečného cideru, dýňového latté a sladkostí, u nás má svátek trochu jiný nádech. My si otevřeme rum, zapálíme si svíčku (nejlépe na hrobě), a když je nálada, tak si i zazpíváme. Protože i když se Halloween snaží být veselý, Češi mají v sobě vždycky kousek melancholie. Vždyť už pár dní po něm přicházejí Dušičky — a to je svátek, který bereme vážně.
Nakonec se ale ukazuje, že Halloween a Dušičky se nijak nevylučují. První večer si člověk může dovolit trochu smíchu a dýňového chaosu, a druhý den se v klidu projít mezi svíčkami na hřbitově. Je to zvláštní rovnováha – mezi smíchem a vzpomínkou, mezi světlem lampionu a světlem věčným.
A tak si ten Halloween klidně nechme. Po našem. S dýní z Tesca, svíčkou z Lidlu, a rumem z domácích zásob. Protože upřímně – strašidel se nebojíme. Ale zítřejšího rána po Halloweenu? Toho ano.
