Buchanky – koráby pouště

Poslední ukazatel cesty byl v Ulánbátaru, dále už nic. Jen jejich dobrá paměť cesty, kterou nejedou poprvé. Naši řidiči moc nemluví anglicky. Jeden vůbec, po týdnu mi dokáže po ránu říct Hallo, druhý zná tak sto anglických slov. Kvůli této cestě jsem oprášil i znalost ruštiny, ale použil jsem ji jen jednou. Funguje tu jazyk s názvem „ruce– nohy“.

Teď mi řidič jeho stoslovnou angličtinou vysvětluje, že musí udělat generálku převodovky. Na všudypřítomný písek roztahují plachtu a během chvíle na ní leží demontovaná převodovka, za hodinu už je komplet rozebraná. Pravidelně si je chodím fotit. Torsh se na mě vždy jen usměje a po vzoru Bobbyho McFerrina zarecituje část songu Don't worry be happy.

Netrápím se, věřím jim. Říkají, že to bude v šest odpoledne, abychom mohli jet na západ slunce na Chongoryn Els, nejvyšší dunu Mongolska, má proměnlivou výšku kolem 250 metrů. Odjíždíme o půl hodiny později, ještě se museli umýt a najíst. Místní mají um, který jsme dávno zapomněli, opraví všechno a všude. Vždy jsem si myslel, že do tak citlivého soustrojí, jakým převodovka je, nesmí ani zrnko písku, ale už si to nemyslím.

To dokazují i poslední den, kdy se vracíme do Ulánbátaru a přestane nám jet jedna z Buchanek. Po chvíli je venku karburátor. Řidiči rozebírají zapalovač, berou z něj škrtací kolečko a za čtvrt hodiny nato zase jedeme dále. Odřídit Buchanku není zas tak těžké. Ale to, co dělá řidiče řidičem je, že opraví vše a kdekoliv.

Cestou servisujeme víceméně každý druhý den. Jednou i trošku zapadneme, ale nic, co by nezvládla parta chlapů vytlačit. Platí heslo, že i cesta je cíl, koráby pouště jedou svým směrem dál a dál. Jen spotřeba naší karavany je trošku jiná, než kdysi karavany velbloudů, které stále kolem potkáváme. Řidič mi vysvětluje, že bude někde kolem dvaceti litrů. Benzín nám jednou i za jízdy dojde, ale vzadu máme kanystry. Ani se neptám, proč nedolili zavčasu, neboť s polední kapkou šel do karburátoru jistě i veškerý bordel z nádrže. Ukazatele asi neukazují tak, jak by měly.

A spotřeba asi nikoho moc netrápí, kdybych vám sdělil cenu, za jakou se v Mongolsku benzín kupuje, zapomněli byste na veškeré debaty na téma elektromobily a zda auto žere šest či pět a půl. Cestou jsme potkali i pár hybridů, hlava mi nebere, kde to tady nabíjí. V jurtě jsme mnohdy rádi, když svítí světlo na autobaterii, mobily nabíjíme v roztrojené zásuvce v autě cestou. Spotřeba našeho auta je daná terénem i tím, že má jen čtyři rychlosti. Na tachometru svítí, že auto má za sebou něco přes sto čtyřicet tisíc, ale nevím, zda se tomu dá věřit.

Do Mongolska se za pár dnů vracím. Přemýšlím, že bych jim dovezl nějaký dárek, zase pojedu s těmi stejnými řidiči. Možná nějakou gola sadu, vše vždy rozebírali obyčejnými klíči. Kdo umí, ten umí a Buchanka je vážně nezmar.