Dítě Gumbalkánu

V Banátu bylo jasné, že mi opět předá řízení, neboť by nás tam mohla kontrolovat policie. Rumunští policisté umí řidičáky krásně zabavovat takzvaně do zástavy. Nevím, co by vzali jemu, ale některé věci je lepší si v praxi nikdy neověřit.

Někdo vyrůstá ve skautu a jiný právě třeba na cestách. Hned v začátku na otázku: „A to ho jako baví sedět několik hodin v autě? Nekradete mu dětství?“ odpovím otázkou: „A není to lepší než se válet doma u počítače či televize?“ Jasně, u té se mu nic nestane, ale znáte to: dobrodružství, které není nebezpečný, není dobrodružství.

Každý jsme jiný a týká se to i cestování. Jeden chodí pěšky, druhý na kole, další v autě a jiný se na pořady o cestování raději dívá. My začali, když byl Matouš malý, cestováním na koloběžkách, pak i pěšky, dokonce s námi vylezl i na Rysy v Tatrách s tím, že jsme na chatu pod Rysmi nesli traverzu, ale to je jiný příběh. Jenže pak se to nějak zlomilo a bylo jasné, že to Matouše do světa sice táhne, ale více pohodlněji. Tedy pokud se za pohodlí považuje půldenní vyhrabávání auta z blata.

Cílem byla Mongol Rally

Vrátit se na cesty a ještě s s naším mladým, který byl závislejší na hraní her a počítači víc než včela na pylu, byla velká výzva. Musí ho to bavit a  musí mít na cestě určitý komfort, protože jen když jej má, je schopen z něj vykročit a dostat se ze své komfortní zóny.

O cestě typu Mongol rally jsem snil, co ten závod nezávod znám. Ale zjistili jsme, že všem v posádce musí být v den startu osmnáct. Máťovi bylo v té době jedenáct. A pak jsem jel směr Rosice a viděl podobně polepené auto, jen ty nálepky zvaly na akci Gumbalkán. Doma jsem to hned vygoogloval a týden na to už jsme byli registrovaní na zimní edici. Ta se o rok dříve jela do Litvy. Co víc si v zimě přát než se podívat k moři?

Nakonec nebylo moře, ale objezd naší republiky, neboť covid. V druhém covidovém roce jsme se díky Gumbalkánu podívali ještě na Ukrajinu. Matoušův učitel zeměpisu by měl mít radost z toho, kolik zemí díky této akci navštívil. A my byli bohatější o historku, jak jsme rumunské hygieničce, co neuměla ani anglicky, ani německy, vysvětlovali, že naše covid testy nejsou vůbec propadlé, nemáme horečku a do dvoutýdenní karantény se nám na Ukrajině vážně nechce. Slovy Máti: „A co tam jako budu dva týdny dělat bez dat?“

Vzdělávání na cestách

Biologie: „Dávej pozor, co si přeješ“, říkám Daně, když stavíme večer stan na louce vedle jiných Čechů, kteří brázdí Balkán ve starých Defenderech. Hodinu předtím jsme potkali našeho prvního medvěda jinde než v zoologické zahradě. A to chvíli na to, co Dana prohlásila, že by si ho přála vidět. A to jsme ještě nevěděli, že nám další bude v noci šmátrat kolem stanu.

Zeměpis: Jseš si jistej, že ta zkratka není delší, za to horší cestou?

Matematika: Můžeš mi, prosím tě, spočítat, jakou má to auto spotřebu, když jsme ujeli 587 km, tankovali 39,8 l? Nežere to jako tank, že ne? Po hledání na netu, kolik tedy žral dříve tank, máme za sebou i hodinu dějepisu.

Tělesná výchova: Zaber pořádně, jinak se odtud nikdy nevyhrabeme. Na to, abychom to auto vytáhli z brodu, není třeba umět plavat, zas tak hluboké to tady není.

Jinými slovy: Neuč se, Gumbalkán tě naučí. Mám pocit, že jednoho dne to bude něco jako bobřík odvahy, když odjedeš tuhle akci. Jaroslav Foglar by se asi divil. A to jsem u literatury.

Mat is ADHD crazy boy

Tahle nálepka je nalepená na zadních dveří auta. Prvně to byla vtipná nálepka pro situace, kdy mladej vyleze z auta, když někdo rozkládá kempingové židličky a on si na jednu se samozřejmostí jeho vlastní a s lehkým díky usedne, jako by byla pro něj (narozen je ve znamení lva). Ale pak se ukázalo, že to může být i skvělé upozornění na to, že nikdy nevíte, co to dítě v autě před vámi udělá. Třeba jako když na rušné silnici, na kterou vyjíždíme v nepřehledné zatáčce, vyběhne z auta a křičí, že nikam nejede, protože na něj spadl batoh. To je jedna z nevýhod malého auta. Na příští cestu jsme lépe vyřešili expediční zahrádku. To bylo Máťovi třináct a jeli jsme třetí Gumbalkán.

O dva roky později už sedí vpředu a víceméně skoro celou cestu, tedy necelé čtyři tisíce kilometrů, naviguje. Běžně jezdíme méně, ale na posledním Gumbalkánu – zimním - jsme si na chvíli – jeden den – odbočili k Černému moři. Máťa k moři po delší době opět chtěl. Nevím, co se mu na tom pak nelíbilo, bylo krásných sedm stupňů, jeho chyba, že nechal doma plavky. Sníh na této cestě jsme potkali až další den pod Transalpinou.

Matoušovy sny

Zkuste hádat, čím by se rád stal. No jasně, automechanikem. A já bych mu to moc přál, protože co je víc než splněný sen? Přihláška je podaná. Jsme od Blanska, takže volba padla na Citroën v Boskovicích. Bohužel víme, že se tam hlásí kluci s mnohem lepšími známkami, než má on. Na Gumbalkánu platí, že kdo je první v cíli, prohrál. Byl prostě ze všech lidí nejkratší čas na trati, tedy nejméně zažil. Bohužel to neplatí ve škole, že čím máš horší známky, tím více si strávil času vzděláváním se ve věcech, které tě baví, nikoliv v těch, ve kterých jsi musel. Rozumím tomu, že každý nemůže mít v životopise, že vystudoval Vysokou školu života.

Znáte ty otázky, k čemu mi jako bude chemie, když budu automechanik? Asi je dobré znát všechny ty látky, které jsou obsaženy v oleji, ale těžko se to vysvětluje. Možná si ze školy nepamatuje, jakou vlajku má Nigérie, ale byl v deltě Dunaje tam, odkud by to šlo dále už jen lodí, jenže tohle učitel zeměpisu neocení.

Možná bych tohle mohl poslat do školy jako takový „motivační dopis“ a uvidíme.

Tak čus třeba někdy na Gumbalkánu. Plán je, že až bude Matoušovi osmnáct, pojede svým autem, které si bude taky muset opravovat, celý Gumbalkán sám. Zatím mu půjčuji auto jen mimo veřejné komunikace. Jeho snem je jet nějakým starým BMW, my bychom jeli za ním asi Miatou. Tak uvidíme. Je třeba mít stále nějaké sny.