Když Ústava praví „musí“, nikdo nic nemusí. Překvapení? Pohleďme do Ústavy

Slovo „musí“ se objevuje v Ústavě České republiky na jediném místě, a to v článku 33, který se zabývá pravomocí Senátu přijímat zákonná opatření. V závěru tohoto ústavního článku jsou uvedeny věty, které na kusy rozbíjejí naivní představy o „vylepšení Ústavy“ přidáním slova „musí“ do sporné věty o jmenování ministrů. Poslední věty článku 33 Ústavy znějí: „Zákonné opatření Senátu musí být schváleno Poslaneckou sněmovnou na její první schůzi. Neschválí-li je Poslanecká sněmovna, pozbývá další platnosti.“

Tak. Těch překvapení je ve dvou větách hned několik. Ústava v nich úkoluje Poslaneckou sněmovnu za použití slova „musí“ způsobem, ze kterého vyplývá, že ačkoliv Ústava praví „musí“, ve skutečnosti nikdo nemusí vůbec nic. Dokonce zdaleka nejen to. Ústava v těch větách považuje nerespektování popsaného „úkolu“ za standardní procedurální postup, kterým poslanci mohou odmítnout zákonné opatření přijaté Senátem. Slovo „musí“ se v tomto případě evidentně vztahuje k ústavní proceduře, nikoliv k povinnosti provést určitý úkon. Slovem „musí“ je tu míněna nutnost schválení Poslaneckou sněmovnou, má-li zákonné opatření přijaté Senátem zůstat v platnosti.

Podívejme se touto optikou na hojně diskutovanou větu Ústavy o jmenování ministra prezidentem na návrh předsedy vlády. Kam by přidání slova „musí“ posunulo současné spory o kompetence prezidenta při jmenování ministrů? Nikam. Zastánci práva prezidenta na odmítnutí návrhu budou neochvějně přesvědčeni, že je slovo „musí“ použito v procedurálním smyslu podobně jako v ústavním článku 33 - tedy že slovo „musí“ označuje fakt, že bez prezidentova jmenování se navržená osoba ministrem nestává. Jinými slovy - aby se nominant stal ministrem, je nutné jeho jmenování prezidentem. Odpůrci prezidentova postupu budou naopak skálopevně přesvědčeni o tom, že je slovo „musí“ použito ve smyslu prezidentovy povinnosti daný ústavní úkon provést.

Co tím chce autor říci? Především se tím chci vysmát diskuzím amatérských ústavních právníků, se kterými se v poslední době roztrhnul pytel. Co Čech, to vykladač Ústavy, protože jsou ty věci přece tak jednoduché a průhledné. A tak od lidí, kteří ani neotevřeli text Ústavy, slýcháme například názory, že je to přeci v Ústavě napsáno jasně. Nebo že je Ústava ve věci jmenování ministrů „odfláknutá“, protože nepopisuje úplně přesně, co se má dít. Byli by překvapeni, že Ústava České republiky je velmi krátkým textem o necelých šesti tisíci slovech, což je rozsah běžného článku publikovaného na webu, a že specifikuje nikoliv detailní instrukce pro jednotlivé kroky, ale základní ústavní principy demokratického uspořádání naší země. Návrhy, že je potřeba „nedotaženou Ústavu“ jednoduchým způsobem opravit (například přidáním slova „musí“ do věty o jmenování ministrů) jsou naivní podobně jako představa, že může laik jednoduchým zásahem opravit nefungující elektrospotřebič, pokud nemá o jeho funkci základní představu.

Podle Ústavy prezident jmenuje osoby na nejrůznější posty, přičemž proceduru jmenování můžeme rozčlenit do následujících tří způsobů. V určitých případech je výběr kandidáta na jmenování naprosto v kompetenci prezidenta. Tak je tomu například při jmenování členů Bankovní rady České národní banky. V jiných případech prezident sice také vybírá, ale jeho kompetence je omezena potřebou kontrasignace premiérem nebo potřebou schválení Senátem. Tak je tomu například při jmenování ústavních soudců, které prezidentovi schvaluje Senát. Jiným způsobem omezení kompetence prezidenta vybírat jmenované osoby je pak procedura, při níž nominanty ke jmenování navrhuje jiná strana. Mezi tyto případy spadá i jmenování ministrů, které prezident jmenuje na návrh předsedy vlády.

Dovolím si ke slovu návrh přidat svůj osobní komentář. Převeďme celou záležitost do obrazu z běžného života. Představme si, že pro nelehké každoroční rozhodování o tom, kam se pojede na dovolenou, si rodina stanovila následující jednoduchá pravidla: dovolenou navrhuje žena a její manžel s tím musí souhlasit. Jakým způsobem to u nich bude fungovat? Tak, jak bychom očekávali. Žena má výsadu vybírat dovolenou, ale svůj návrh nemůže prosadit bez souhlasu manžela. Pokud manžel s návrhem nesouhlasí, bez potřeby kontaktovat právníky žena naprosto očekávatelně hledá jiný návrh dovolené, se kterým by manžel mohl souhlasit. Pokud na jejich dohodu nahlédneme z opačného pohledu a muži přisoudíme povinnost akceptovat jakýkoliv návrh své manželky, posouváme celou záležitost trochu jinam. Vlastně již není řeč o tom, že žena něco navrhuje a manžel reaguje. Z původní dohody by se tak úplně vytratilo slovo návrh, odpovídající obsah dohody by zněl „dovolenou vybírá žena“ a tečka.

Ačkoliv jsem si dovolil přidat svůj osobní pohled na slovo „návrh“ ve sporné větě Ústavy, nemá žádný smysl řešit jednotlivá slovíčka bez celkového kontextu. Ústava definuje základní principy a organizaci státu i základní práva a svobody občanů (s odkazem na Listinu základních práv a svobod). Při sporech o výklad jednotlivých částí Ústavy často Ústavní soud posuzuje nikoliv jednotlivá ústavní práva a svobody, ale mnohdy různá práva a svobody v jejich protikladech, protože konkrétní situace mohou být z pohledu různých práv a svobod nahlíženy různě a je třeba hledat vyvážený pohled odpovídající ústavnímu pořádku země. Vytahovat z Ústavy jednotlivé věty a laicky komentovat jednotlivá slovíčka proto nemá žádný smysl, a to nechť je základním sdělením tohoto článku.

Zdroje:

Ústava České republiky