Článek
Komentátor Martin Čaban se s tím ve svém novém komentáři „Prezident vyhrál. Cena, kterou za to zaplatil, je velmi vysoká“ nepáral. Text budí rozpaky hned z několika důvodů.
Ústavu ČR vykládá Ústavní soud. A Martin Čaban
Začněme u toho, s jakou lehkostí se Martin Čaban povznáší nad debatu právníků, ústavních právníků a politologů na téma pravomocí prezidenta ve věci jmenování nebo nejmenování ministra na žádost předsedy vlády. Zatímco znalci práva vedou debaty, ve kterých se někteří přiklánějí na tu a jiní na druhou stranu, a všichni společně se shodují na tom, že kompetenci k výkladu sporných bodů ústavy má pouze Ústavní soud, to Martin Čaban si s tím hlavu neláme a píše: „… půjde o posvěcení mimoústavního postupu Petra Pavla, kterému – stejně jako Miloši Zemanovi – beztrestně projde odmítnutí oficiální ministerské nominace.“ Dále píše: „Protiústavně mu zabránil být ministrem životního prostředí, když Turka odmítl na premiérův návrh jmenovat.“
Poturčenec horší Turka?
Chtělo by se říci - poturčenec horší Turka. Vždyť obavy z možného výsledku kompetenční žaloby na postup prezidenta neskrývali ani samotní Motoristé. Jasně, činili tak vždy ve spojení se zpochybňováním nestrannosti Ústavního soudu, v každém případě jejich vidění světa nebylo zdaleka tak černobílé jako pohled Martina Čabana.
Vysoká cena?
Že Martin Čaban nechápe (pravděpodobně spíše nechce chápat) podstatu prezidentova postoje k (ne)jmenování Filipa Turka ministrem, dokládá závěr komentáře: „Cena, kterou za to prezident zaplatil, je vysoká. Ocitl se mimo ústavní mantinely. Zcela si znepřátelil jednu z vládních stran a zkomplikoval si vztahy s celou vládou… Jak slavně zvolal jeden prezidentův kolega, řecký král a vojevůdce Pyrrhos: ‚Ještě jedno takové vítězství, a budu ztracen!‘“
Souzení morální čistoty? Nikoliv. Obrana podstaty demokracie
Na žádného soudce si na rozdíl od Martina Čabana hrát nebudu, budu mluvit jen za sebe. Cenu prezidentova „vítězství“ vidím pro mě osobně v tom, že se nebudu muset stydět za svoji zemi, která by umožnila osobě s morálním kreditem Filipa Turka usednout do ministerského křesla. Je docela legrační, když samozvaný ústavní soudce Martin Čaban obviňuje prezidenta z toho, že „se rozhodl být arbitrem morální čistoty ministerských nominantů“. Je to jednak projevem podivné Čabanovy arogance, ale především ukázkou zarážející Čabanovy vstřícnosti vůči pitoreskní politické postavičce vyhrožující na potkání „zahajlováním do ksichtu“ nebo vyhrožující spoluobčanům obrázkem šibenice za stěračem vozu. Není řeč o Turkových „malých hříších“ jako neplacení daní ze svého podnikání, obelhávání zákazníků a podobně - jde o celkové nastavení Turkovy osobnosti dávající na odiv porušování pravidel. Zdůvodnění, které prezident zaslal předsedovi vlády, podepisuji v celém rozsahu. Na rozdíl od Martina Čabana nechci žít v zemi nahlížené ze zahraničí s despektem za nové dno, ke kterému by se česká politika posunula. Nechci žít v zemi zvykající si na takové poměry. Nechci žít v banánové republice, ve které si o kvalitách státního zřízení nikdo nedělá žádné iluze.
Naprosto proto souhlasím s prezidentem Pavlem, když ve svém zdůvodňujícím textu kromě jiného píše: „Ústavní soud… přitom uvedl, že demokratický právní stát je oprávněn požadovat po veřejných funkcionářích splnění požadavku (politické) loajality. Za relevantní v této skutečnosti pak označil nejen, zda jsou osoby ve veřejných službách skutečně loajální, ale i zda se jako loajální jeví veřejnosti; vznik pochybností o této loajalitě pak dle Ústavního soudu podrývá důvěru veřejnosti nejen ve veřejné služby, nýbrž i ve stát samotný… Jsem naprosto přesvědčen, že na straně Mgr. Filipa Turka existuje množství okolností, které mnohdy jednotlivě, ale především ve svém souhrnu, jeho loajalitu vůči fundamentálním principům a hodnotám ústavního řádu důvodně zpochybňují.“ Uvedený odstavec je jádrem prezidentova zdůvodnění a opírá se o existující výrok Ústavního soudu. Vůbec tu nejde o posuzování nekonečných výmluv Filipa Turka, zda desítky jeho nejrůznějších problémů jsou vytaženy z kontextu, zda někomu půjčil telefon, je-li nějaká kauza již promlčena a podobně. Jde tu o to, že veřejnost zcela právem nahlíží na Filipa Turka jako na fašizujícího extrémistu, protože se takto Filip Turek dlouhodobě prezentoval. Dlouhodobě budovanou image Filipa Turka nelze ze dne na den přemalovat z hněda na bílo, protože si to vyžaduje nominace na ministerské křeslo. Prezident se tedy naprosto oprávněně odkazuje na názor Ústavního soudu, že je třeba vzít v potaz i to, zda se daná osoba jeví dostatečně loajální i z pohledu široké veřejnosti, protože „vznik pochybností o této loajalitě podrývá důvěru veřejnosti nejen ve veřejné služby, nýbrž i ve stát samotný“. Celý text prezidentova zdůvodnění je k dispozici zde.
Slabý výsledek? Martin Čaban by dokázal více?
Nelze souhlasit ani s Čabanovou pochybností o smyslu prezidentova počínání, kterou popisuje v následujících větách: „Vliv Motoristů na rezort životního prostředí tedy určitě nebude o nic menší, než kdyby jej vedl Filip Turek… Stručně řečeno, jediné, čeho Petr Pavel skutečně dosáhl, je to, že Turek není a nebude ministrem.“ Ano, prezident dosáhl toho, co deklaroval - že pro člověka s kreditem Filipa Turka není ve vládě České republiky místo. Pokud to Martin Čaban považuje za slabý výsledek, nechť prezidentovi poradí, čeho se v dané situaci dalo dosáhnout více. Podle bohorovnosti, s jakou Martin Čaban ve svém komentáři prezidenta Pavla mistruje, soudím, že má v každé kapse pro prezidenta několik doporučení, jak Filipa Turka vyhnat nejen z ministerského křesla, ale z politiky obecně.
Nenechávejme se ukolébat
Dívám se právě na slovenský diskuzní pořad Štefana Hriba „Pod lampou“ a Štefan Hrib shodou okolností klade následující otázku (nejsem si jistý slovenskou gramatikou, uvádím proto v češtině): „Převrátit fakt Filipa Turka do problému ústavy, a už neřešit, jaký on je, to mi přijde, že je umělecké dílo ze strany místní vlády. Ale stále mi nejde do hlavy, že velké části české veřejnosti nepřekáží, že by měli ve vládě takového fašistu?“ Tímto bez dlouhých komentářů nabízím jeden ze zahraničních pohledů na naše téma. Buďme ostražití, nenechávejme se uspávat rádoby chytrými komentáři neuměle obhajujícími ústavní právo Filipa Turka na ministerský post. Nenechávejme se masírovat komentáři, které zastírají podstatu věci a útočí na prezidenta za to, že pracuje v zájmu naší země a jejího demokratického zřízení. Fungující demokracie totiž dbají na to, aby extremisté stáli na okraji, nikoliv v centru politického dění.
Co sám nerad, nečiň jinému…
Laskavého čtenáře, který dočetl až do těchto míst, s dovolením zdržím ještě krátkou závěrečnou poznámkou. Již dopředu slyším z různých stran námitky, že příkře odsuzuji text Martina Čabana, ale přitom se dopouštím něčeho podobného - že i já velmi silně vyjadřuji svůj názor. Upozorním proto na podstatný rozdíl. Martinovi Čabanovi právo na jeho názor neupírám, v jeho ostrých výpadech proti neústavnímu chování prezidenta však postrádám důležitá slůvka „podle mého názoru“. A to zvláště v situaci, když ostrá slova o prezidentově neústavnosti nejsou podepřena žádnými argumenty ani doplněna poznámkou o nekompetentnosti k takovému soudu.
Znám mnoho lidí, kteří prezidentovi Pavlovi fandí, ale převzali jako fakt obecně šířený omyl, že ve věci Filipa Turka prezident bohužel ústavu porušil. Není divu, mediální masáž samozvaných ústavních soudců nás atakuje ze všech stran. Smyslem tohoto článku je proto snaha poukázat na nekorektnost takových politiků a novinářů, kteří bez uzardění svůj názor o neústavním počínání prezidenta vydávají za fakt. Nezapomínejme, že to byl především sám prezident Pavel, který usiloval o vynesení celé záležitosti ze stínů pochybností na světlo, když vyzýval oponenty k podání kompetenční žaloby na svůj postup. O to je role amatérských ústavních soudců arogantně kritizujících prezidentův „neústavní postup“ tragičtější.
Zdroje:
