Článek
Úvahu o smysluplnosti potenciálních bezpečnostních záruk Donalda Trumpa začněme exkurzí do minulosti. Vzpomeňme na osud Budapešťského memoranda z roku 1994. Tehdy Rusko, Spojené státy a Velká Británie podepsaly záruky bezpečnosti a územní celistvosti Běloruska, Kazachstánu a Ukrajiny výměnou za jaderné odzbrojení těchto zemí. V roce 2014 Putin anektoval Krym – a k čemu bylo Ukrajině Budapešťské memorandum? Velká Británie a Spojené státy se začaly výrazně angažovat až po zahájení plošné invaze Ruska na Ukrajinu o osm let později. A to se bavíme o situaci z minulosti, kdy Spojené státy v mezinárodních vztazích ctily nějaká pravidla.
Jaká je váha závazků současných Spojených států?
Jakékoliv bezpečnostní záruky mají smysl pouze v případě, že jsou podepsány důvěryhodnými partnery, kteří garanci těchto záruk myslí vážně. Jakou váhu by měly bezpečnostní záruky podepsané Donaldem Trumpem v situaci, kdy Donald Trump dokonce zpochybňuje existující závazky vůči dosavadním spojencům? A mnohem hůře – dosavadním spojencům přímo vyhrožuje. Na Dánsko, potažmo Evropu, vyvíjí nevybíravý tlak svými ambicemi ovládnut Grónsko. Panamě v rozporu s existujícími smlouvami vyhrožoval převzetím kontroly nad Panamským průplavem. Smluvní vztahy, mezinárodní řád a respekt k němu, to jsou pro Donalda Trumpa neznámé pojmy – dosavadním vrcholem všeho byl návrh na etnickou čistku nuceným vystěhováním Palestinců z Pásma Gazy. Dává tedy nějaký smysl usilovat o bezpečnostní záruky od Spojených států reprezentovaných Donaldem Trumpem? Nebo jinak řečeno – pokud by takové bezpečnostní záruky Donald Trump podepsal, dalo by se na nich cokoliv pevného vystavět?
Předvolební Donald Trump je stejný jako ten dnešní
Řada českých politiků podporujících Donalda Trumpa se čím dál trapněji schovává za citace rádoby moudrého bonmotu o tom, že Donalda Trumpa je třeba brát vážně, ale ne doslova. Nejrůznější výroky Donalda Trumpa na mezinárodní scéně je prý třeba brát jako součást vyjednávací taktiky. Tito lidé zřejmě zapomínají na chování Donalda Trumpa na domácí scéně, které zprvu všichni také bagatelizovali. Mnoho pozorovatelů jen mávlo rukou nad Trumpovým demonstrativním pohrdáním demokratickými pořádky a ústavou, když nebyl schopen uznat výsledky předchozích prezidentských voleb a hnal Ameriku na pokraj občanské války. Nad Trumpovým neustálým lhaním a tím, jak se doslova prolhal předvolební kampaní, se jen usmívali. To prý je Donald Trump, a takového ho musíme brát – vážně, ale ne doslova. Dnes v USA probíhají čistky ve státním aparátu, dochází k demontáži demokratických mechanismů, k likvidaci politických odpůrců. A mnozí slepí pozorovatelé nepřestávají blouznit o Trumpovi, kterého nesmíme brát doslova, dokonce i nyní, kdy se Trump pustil do demontáže dosavadního řádu ve světě.
Blízké procitnutí amerického voliče nečekejme
Nemylme se, že americký volič brzy procitne. Američané Trumpa dobře znali i před volbami a dali mu podporu právě proto, že jim jeho chování imponuje. Vždyť Donald Trump už kandidoval na prezidenta z pozice člověka, který neuznává žádná pravidla, zákony ani ústavu. Vadilo to voličům? Voliči chtěli změnu, mají změnu.
Nečekejme ani zásadní korekci Trumpovým okolím
Mnoho lidí si stále ještě dělá o Donaldu Trumpovi iluze, a pokud ne přímo o něm, tak o lidech z jeho okolí. Nedávno jsem poslouchal rozhovor se senátorem Pavlem Fischerem, kterého si velmi vážím pro jeho rozhled. Dokonce i on, přes jeho velké zděšení z pátečního show v Bílém domě, stále upíná své naděje k „profesionálům“ z Trumpova okolí, jako například k Marcu Rubiovi, ministru zahraničních věci USA. Takovým profesionálům prý divadlo v Bílém domě musí vadit, a právě od nich Pavel Fischer očekává zklidnění situace. Vkládat naděje do „profesionálů“, jako je Marco Rubio, je však naivní. Je třeba nezapomínat, že lidé jako Marco Rubio kývnuli na ministerské křeslo s plnou znalostí kontroverzní osoby Donalda Trumpa. Výmluvná je reakce Marca Rubia na páteční show v Bílém domě. Donald Trump při té show Zelenskému do očí lhal, mimo jiné o 350 miliardách USD poskytnuté americké pomoci, i když objem skutečné pomoci z USA činil něco přes 100 miliard. Zelenského vyhodil z Bílého domu, ať se vrátí, až bude ochoten přijmout podmínky Trumpa a Putina. Co na to Rubio? Samozřejmě žádná reflexe toho, co se stalo. Vyzval Zelenského k omluvě. Nějaká zásadní korekce Donalda Trumpa jeho bezprostředním republikánským okolím by byla vítaným překvapením, spoléhat na ni však vůbec nejde.
Co si s Trumpem počít dál?
Nemá žádný smysl donekonečna rozebírat, nakolik Donald Trump myslí vážně, nebo si dělá legraci, když školí Evropu z demokracie a současně organizuje čistky a demontáž demokratických mechanismů doma ve Spojených státech (o jeho neschopnosti uznat výsledek demokratických voleb ani nemluvě). Nemá smysl se pozastavovat nad tím, že se Donald Trump staví do role mírotvorce po boku kolegy mírotvorce Putina a spolu jako partneři tlačí napadenou zemi ke kapitulaci a přijetí podmínek agresora. Nemá smysl se pohoršovat nad tím, že Donald Trump nabízí Ukrajině vydrancování jejího nerostného bohatství bez ochoty participovat na bezpečnostních zárukách pro Ukrajinu. Jediné, co nyní dává smysl, je vzít na vědomí, že současným Spojeným státům vládne Donald Trump a učinil z dřívějšího zastánce demokracie ve světě naprosto nedůvěryhodného partnera, nebo lépe řečeno, naprosto nedůvěryhodný subjekt. Ať již bude vývoj ve Spojených státech jakýkoliv, Evropa se nyní musí zařizovat způsobem, který na současné Spojené státy nespoléhá. Neznamená to samozřejmě rezignaci na transatlantickou spolupráci. Je nezbytné usilovat o záchranu čehokoliv užitečného, co z trosek transatlantické spolupráce zůstalo. Chybou by ale bylo spoléhat na cokoliv, co dříve bývalo samozřejmostí.
Ano, ale jak?
Jakým způsobem z pohledu Evropy využívat všech možností, které ze spolupráce se Spojenými státy zbyly, a přitom si o spolupráci se Spojenými státy nedělat žádné iluze? Je třeba pracovat způsobem, který Donald Trump chápe - brát v potaz jeho hokynářské vidění světa, protože jiné řeči nerozumí. Smysl dává obchodovat s Trumpem jednotlivé transakce, a to se vší opatrností způsobem „z ruky do ruky“. A to do maximální míry, do které to s Trumpem očarovaným Putinovou autokracií půjde uhrát. Domáhat se bezpečnostních záruk od současných Spojených států Donalda Trumpa nedává smysl.
Zdroje:
