Článek
Kdo by to neznal. Z nějaké čajovny nebo kavárny jste si vytvořili dočasnou kancelář, před sebou noťas a v klidu si datlujete. Jenže pozvolné upíjení zeleného či lattéčka si dříve nebo později vybere neúprosnou daň: chce se vám čůrat!
A nastává vpravdě Hamletovsko-Nerudovské dilema – jít či nejít a kam s ním? Ne, s tím čůráním, s tím notebookem.
Ti největší odvážlivci se prostě zvednou a jdou, jako by se nechumelilo. Můžeme si ťukat na čelo, nebo jim tiše závidět flegmatickou povahu, ale pokud se nepodělí o zkušenosti, tak nevíme, jestli už tímto způsobem o něco přišli.
Ale i pro opatrnější z nás je tu přístup, který dovoluje nechat naše elektronické zařízení na stole.
První možnost je býti štamgastem v dané kavárně a dávat štědrá dýška. Pak jen před odchodem na malou upozornit, že je váš majetek nechráněný a pokud není obsluha imbecilní, pak je vysoká pravděpodobnost, že vám po majetku hodí očkem.
Ale co když je v kavárně frmol? Ochota neochota obsluha jsou jen lidé a může přijít vlna žádostí a vjemů, která přiměje obsluhu kmitat sem a tam a, no, váš notebook jim prostě může na minutku vypadnout z hlavy. Nemusí se nic stát. Ale může. Zvažte rizika, která jste ochotni podstoupit. Nebo to držte tak dlouho, dokud frmol neopadne.
Druhá možnost je využít laskavosti jiného návštěvníka. Jakmile ucítíte, že se blíží čas volání přírody, tak dříve, než hovor zvednete, abyste je vyslyšeli, rozhlédněte se po spolustolovnících a někoho si vyberte.
Měl by sedět spíš blíž než dál, aby měl počítač v zorném poli a mohl lehce zasáhnout, kdyby si povšiml něčeho podezřelého.
Měl by to být nejlépe někdo, kdo odpočívá. Člověk, který je sám zabraný do práce, bude jednak nevrlý, že jej vyrušujete, jednak je riziko, že se rychle opět pohrouží do práce a nic nepohlídá.
Zato návštěvník, který jen popíjí, případně s někým konverzuje, bude uvolněný a přístupný drobné službičce. Taková dvojice maminek je jedním z dobrých „cílů“. Jsou dvě a více, tak snad ani pány neodbudou, navíc jsou zvyklé, že po nich často někdo něco chce, je to jejich denní chleba (upřímně, slušná, dospěle formulovaná prosba, jež jim dovolí zůstat sedět a chce se po nich jen absolutní minimum – dívat se na něco, je osvěžující po všem tom běhání okolo dětí).
Mimochodem pokud si nejste jistí metodou, pak uvedu, že má oporu v psychologii. Pokud někomu prokážeme drobnou službu, tak je dokázáno, že je nám ten druhý člověk najednou sympatičtější. Takže pokud vám spolustolovník vyhoví jednou, pak velmi pravděpodobně vyhoví i opakovaně.
Ouha, pokud narazíte na škarohlída, který z principu nesnáší, když někdo v kavárně vykonává pracovní činnost a kazí mu tím atmosféru místa. Ten vám nic nepohlídá, ještě bude pan Ultra-Špaček špačkovat, že jste se provinili proti pravidlům slušného chování.
V takovém případě mám v zásobě už jen jednu radu. Zkuste o hlídání laptopu poprosit panenku Marii, jejího synka a všechny svaté k tomu. Momentíček, ještě bych tu něco měla: prodávají se pleny pro dospělé.
