Článek
Myslím, že z toho, že píšu na počítači, používám internet k pobavení i sběru informací a jsem nadšená z inovací v medicíně je patrné, že nemám strach z nových technologií. Neznamená to však, že bych nepřemýšlela o tom, jak nám zasahují, a ještě zasáhnou do života. V listopadu 2020 jsem začala pracovat na základní škole pro děti s poruchami zraku, tudíž jsem i já byla konfrontována s realitou distanční výuky, i když dost okrajově v poměru k učitelům, kteří vedli distanční výuku několik měsíců.
Myšlenkou tohoto textu nemá být žehrání na Covid, chci vyjádřit, že se domnívám, že i s rozvojem virtuální reality a metaversa bude výhodné, pokud budou mít učitelé zkušenosti s výukou žáků ve skutečném prostoru. Přinese to totiž své klady, mezi které počítám kultivaci empatie a citu pro atmosféru ve třídě, budování vztahu s žákem a duševní hygienu.
Výuka ve virtuální realitě umožní žákům cestovat v čase, navštívit dávné doby a daleké kraje. Pozorovat dinosaury i to, jak první hominidé objevili výhody ohně, jaký byl život na moři, když mořeplavci objevovali nové ostrovy a kontinenty. Pozorovat Fleminga, jak objevuje antibiotika či Teslu, jak zkoumá střídavý proud. „Pitvat“ živočichy a zkoumat jejich anatomii bez zabití jediné žížaly, jediné žabičky. Chemické pokusy budou bezpečnější i ekologičtější. Bude možné je opakovat donekonečna a nepůjde o plýtvání látkami. Navíc i děti si budou moci vyzkoušet experimenty s nebezpečnými látkami, protože s nimi budou zacházet v bezpečném prostředí. Zatímco učitel ve skutečném světě je tu od toho, aby si všímal, jak žáci reagují na aktivity. Který typ aktivity zaktivizuje, jakého žáka a střídám je dost často na to, abych rozvíjel potenciál každého jednotlivce? Nestřídám je naopak moc rychle, mají děti čas pochopit princip cvičení?
Bráním myšlenku toho, že důstojný, bohatý život prožijeme, pokud budeme respektovat to, co jsme. Jsme lidé, ne stroje. Ano, používáme internet, někteří mají pořízené brýle pro virtuální realitu. Ovšem. Nicméně i tak potřebujeme někdy z virtuálního prostoru vystoupit a projít se po lese například. Někteří to dělají intuitivně, někdo si digitální detox musí naplánovat, každopádně si důležitost udržování rovnováhy mezi životem digitálním a reálným začínáme uvědomovat už dnes, když vlastně jen „čumíme do mobilů“. Co teprve, až budeme ve virtuální realitě pečení vaření.
Podobně by i dětem měla zůstat část výuky ve skutečném světě. Aby se nadále pořádali výlety do přírody, aby se mohly setkávat se spolužáky z masa a kostí a konverzovat o společenských jevech i jen tak tlachat o tom, co dělali o víkendu. Diskutuje se o důležitosti rozmanitosti ve společnosti, že se mají sdružovat lidé různých kultur, z různých koutů světa, barvy pleti, sexuální orientace atd. A já chci, abychom pamatovali na rozmanitost v našem vlastním životě. Virtuální realita nesmí vytlačit realitu původní, přirozenou. Raději přemýšlejme, jak oba světy skloubit, tak abychom jako lidstvo rozvíjeli naše přednosti a tlumili naše nedostatky.
Není na tyto úvahy moc brzy? Jsem přesvědčena, že není. Myslím, že není ani příliš brzy na dodatek, že pokud bude digitalizace lidského života pokračovat a část vyučování bude probíhat ve virtuální realitě, že by výuka ve virtuálním prostoru měla stejně jako vyučování reálné, z masa a kostí nikoliv bajtů spadat pod správu ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Ne do potenciálního ministerstva digitalizace, které by rádi zavedli Piráti.
Příliš brzy je snad jen na fantazírování o tom, že v roce tři tisíce může mít člověk podobu mozku v nálevu, o jehož dobro pečují roboti.
