Článek
Veterinář si jistě užije v práci své. Většinou se zvířecími pacienty, ale někdy ho zaskočí i jejich lidský doprovod. Například, když hned u dveří hlásí: „Dobrý den, já jdu na tu kastraci. Manželka mě objednala.“
Tahle glosa by se vlastně mohla klidně jmenovat exmanželské soužití, protože protagonistou druhé příhody je expartner. Říkejme mu třeba Karel. Karel si potřeboval natřít konečník. Vzal tedy tubu s mastí a udělal to.
Alarmující bylo, že si záhy všiml, že mu tuhne prst, kterým si onu „mast“ do konečníku nanášel. I došlo mu, že si spletl tubičku masti s tubou vteřinového lepidla, takže si omylem slepil řiť.
Vzal si projímadlo doufaje, že proud ze střev svou neodbytnou silou protrhne hráz. Nádrž se postupně plnila, ale betonová hráz se ne a ne protrhnout.
Přemýšlel, co dál, až ho napadlo, že zazvoní na exmanželku. Paní nebyla zrovna radostí bez sebe, ani její nový partner, který už se chystal na kutě, ale co naplat, lidi by si měli pomáhat. A tak se jelo do nemocnice. I v pyžamu.
Povedlo se! V nemocnici odšpuntovali láhev šampaňského. Pořádně napěněného šampaňského.
Karlovo tělesné zdraví bylo zachráněno, jeho ego však utrpělo ránu, jež se bude hojit dlouho. „Už slyším, jak si o mě vypráví,“ bručel, „o tom, že dnes přišel ten debil, co ohodil doktora, sestru a celou ošetřovací místnost k tomu.“
