Článek
Stárnoucí kapitán Ferring právě obcházel loď, když zahlédl svou oblíbenou pasažérku v jejím oblíbeném outfitu – růžových letních šatech a černé kožené bundě.
„Jak se vám líbí plavba, slečno Kinderello?“ zavolal Ferring jako pyšný strýc na svou neteř.
Kinderella se laskavě usmála: „Všechno je v pořádku. Díky úsilí vaší posádky.“
„To rád slyším, slečno. To je to nejmenší, co mohu udělat. Víte, pokaždé, když vás vidím, mám o vás strach. Taková krásná dívka jako vy, sama na moři. Svět může být zrádný. Je plný zlých lidí. Dáma potřebuje gentlemana, který ji ochrání.“
„Mám se dobře. Jak jste řekl, svět je plný zlých lidí, takže najít toho pravého je jako hledat jehlu v kupce sena.“
Kapitán se nevzdal. „Možná vám jednoho dne nějaký muž spadne z nebe přímo do klína.“
Ani Kinderella se nevzdala. „Kapitáne, v historii existují přesně tři zprávy o rybách padajících z nebe, ale nikdo nikdy neslyšel o mužích padajících z nebe.“
V tu chvíli zakřičel námořník v koši: „Něco se blíží z ostrova Drum! A rychle!“
Cestující a posádka se rozprchli právě včas, protože něco velkého narazilo plnou rychlostí do kajut lodi.
„Proč by ostrov Drum střílel na loď plnou civilistů?“ „Slyšel jsem, že tam byl nedávno spatřen Černovous, možná ještě neodplul.“ Zvědavý dav si šeptal své teorie a opakoval zvěsti.
∞
Konečně si mohla pořádně prohlédnout pana Dělovou kouli, který se zřítil z nebes. Byl statný tím způsobem, že zjevně trénuje jak bicepsy, tak i objem žaludku, oděný do brnění a kapuce, která kdysi bývala nějakým velkým zvířetem. Oblečený jako někdo, kdo žije v podnebí, kde teplota nepřesahuje 0 °C. Jeho umělá čelist budila dojem rtů zkroucených do věčného samolibého úsměvu. Jeho chladné, ale přitažlivé kovově šedé oči dotvářely jeho vzhled.
„Tohle je moje kajuta,“ zavrčel panovačně. Očividně zvyklý, že se jeho požadavky plní. Hned.
„Naše. Spadl jste do mé kajuty a nadělal z ní kůlničku na dříví, tak mi kapitán přidělil tuhle.“ Muž na ni vrhl zlostný pohled, ale Kinderella ani nemrkla. „Je tu jen jedna postel a já rozhodně odmítám spát na zemi,“ ušklíbl se. Kinderella povzdechla: „Váš nedostatek nadšení je pochopitelný. Ani já nejsem zrovna nadšená z toho, že budu strávím noc v posteli s úplně cizím mužem.“
„Jmenuju se Wapol. Krá-kapitán cínových pirátů. Zbytek představování si necháme na zítra. Jsem vyčerpaný,“ vrhl na ni jeden rychlý pohled a přešel na jednu stranu postele, kde si sundal brnění a lehl si s obličejem otočeným na druhou stranu kajuty.
Kinderella neváhala a co nejrychleji si oblékla noční košili. Když si lehala do postele, varovala svého nového spolubydlícího: „Abyste věděl, pokud se v noci vaše ruka zatoulá, kam nemá, tak vás čeká nemilé překvapení. Spím se škrtícím drátem pod polštářem.“
Wapol se zmohl na unavené „dobře“ a téměř okamžitě usnul.
Později v noci se Kinderella probudila. Na chvíli byla zmatená. Ve spánku se vrtěla až nakonec ležela tak, že byla zády přitisknuta k Wapolovi. Když si to uvědomila, ztuhla a rychle se odtáhla.
Wapol si jejího pohybu všiml a líně i lehce pobaveně zároveň zamumlal: „Klidně tak můžete zůstat, když mě neuškrtíte.“
Kinderella byla vděčná za tmu a za to, že jí neviděl do tváře, protože by se vsadila o milion beri, že je rudá jako rajče.
∞
Podruhé se Kinderella probudila, když Wapol vstal z postele. Počkala, až se oblékne a odejde z kajuty, aby se mohla obléknout i ona.
Venku zahlédla svého nového spolubydlícího, jak si povídá s kapitánem lodi. Jakmile se objevila, oba muži se k ní otočili.
Kapitán: „Slečno Kinderello, není to legrační, že jsme o tom včera mluvili? Víte, doslova jsem říkal, že kdykoli může z nebe spadnout muž, který ukončí osamělost slečny Kinderelly.“
Kinderella zrudla. Pak si všimla Wapolova pobaveného pohledu a zrudla ještě víc: „Kapitáne Ferringu, už jsem vám řekla, že si poradím sama. Nepotřebuju žádného dohazovače, ať už lidského, nebo nadpřirozeného.“
Zavřela oči, povzdechla si a snažila se ignorovat tlumený smích muže, který má tu drzost zničit její kajutu, lákat její podvědomí k přitulení se a smát se jejím rozpakům.
„Čekala jste, že z nebe spadne nějaký muž? Tak to jsem rád, že jsem si včera dal obzvlášť záležet a zařídil si velkolepý příchod,“ řekl Wapol, přičemž si protáhl bolavé rameno.
„Podle způsobu nalodění soudím, že jste na tuhle loď nevstoupil dobrovolně. Možná to byl důsledek prohraného souboje?“
Jeho úsměv ztuhl: „Ten zatracený pirát! Ten grázl si ze mě utahoval a vyhodil mě z mého vlastního království.“
„Království? Včera jste říkal, že jste kapitán pirátů. To je jedno. Jak se ten pirát jmenoval?“
Wapol otevřel ústa a pak ztuhnul. „Nevím,“ zavyl. Matně si vzpomínal, že princezna Vivi nějaké jméno vykřikla, ale ať se snažil sebevíc, nemohl si na něj vzpomenout.
„Je možné, že vás porazil nějaký zelenáč?“ uvažovala nahlas Kinderella.
Ta myšlenka ho zasáhla jako rána. Wapol zbledl. Došel k zábradlí a zařval do prázdna tvořeného tyrkysovým mořem a azurovou oblohou tím nejzuřivějším hlasem: „JDI DO HÁJE!“ Pak se otočil se svěšenými rameny a dlouze a bolestně se zadíval na Kinderellu: „Přesně tak se to stalo.“
Odměna je něco jako systém hodností. Čím vyšší odměna, tím mocnější je pirát. Být poražen nováčkem s nízkou odměnou vás mezi piráty v podstatě řadí mezi slabochy. Piráti s vyššími odměnami byli někdy považováni za zvláštní druh celebrit, lidé dychtivě sledovali zvěsti o jejich činech a dobrodružstvích. Proto i obyčejní lidé, nejen piráti, vědí, že být neznámým pirátem většinou znamená, že má nízkou odměnu. Možná je to nováček nebo smolař, v každém případě je lepší neprohrát souboj s takovým nepřítelem, pokud si chce člověk udržet své místo v hierarchii.
Zavrčel: „Sakra, potřebuju něco na povzbuzení. Druhá snídaně by mi přišla vhod.“ Zamířil do kuchyně, ale pak se zastavil a obrátil se na Kinderellu: „Vy už jste jedla? Rád mám u jídla společnost.“
Kinderella si v duchu pomyslela: „Dobře, ale jen proto, že se mi to zrovna hodí, nic víc, slyšíš mě, Matko moří? Nic víc.“
