Článek
Christopheru Paolinimu bylo v době vydání Eragona devatenáct let. Zkušený čtenář zajisté dokáže vyjmenovat nejeden nedostatek této fantasy prvotiny, ovšem hoď knihou, kdo četl takovou, kde se nenachází ani jedna logická, stylistická či pravopisná chybka.
Paolinimu se nedá upřít, že vymyslel příběh. Ne třeskutě originální a nebýt podpory dospělých s letitou zkušeností v oboru vydávání knih – přiznejme si to, mít rodiče pracující v nakladatelství, není pro začínajícího autora k zahození –, kteří vrhli zkušené redaktorské oko na syrový rukopis a upravili ho do podoby jakou všichni známe, by se mu jeho sen nesplnil v tak raném věku.
I na dokončení jednoho románu potřebuje člověk určité nadání, chuť je rozvíjet a disciplínu skutečně pravidelně sednout k textu a psát, pak škrtat a upravovat, to celé opakovat tak dlouho, až se dá příběh považovat za více méně dokončený. Co teprve na celou tetralogii.
Na druhé straně spektra je Umberto Eco, jehož románová prvotina Jméno růže vyšla, když bylo autorovi 48 let. Nařídili šéfové Barnes and Noble či Luxoru hodit náklad Jména růže do stoupy, když vyšel Eragon? Nenařídili, protože věk autora v tomto byznysu nehraje zásadní roli. Sapkowskému je přes sedmdesát a Zaklínač má na kontě už druhé seriálové zpracování, tři videohry a tucet dotisků. Zatímco na remaku nepříliš povedeného prvního filmu o dračím jezdci Eragonovi se teprve pracuje. Kdyby se četly a filmovaly knihy jen podle hesla ‚mládí vpřed‘, tak po Zaklínači pes neštěkne.
