Článek
Jedna půlnoční mše v životě, pár svateb v kostele a přednášky profesora Fundy o Starém a Novém zákoně. Vskutku početné příklady toho, jak křesťanské náboženství ovlivňuje můj život. Ovšem přesto mě jednou za čas popadne nutkání jít do kostela zapálit svíčku za ty, kdo nás doprovází životem už jen v podobě atomů kyslíku ve vzduchu, tepelné energie z plamínku a v neuronech, když si paměťové centrum mozku vybavuje jejich tváře nebo vůni.
Když si plameny ukously pořádný kus Matky Boží a lidé okamžitě přispěli na obnovu katedrály, ozvaly se i tací, kteří nepovažují finanční dary na obnovu katedrály, když je svět plný lidí chudých a bez domova, za opravdovou dobročinnost. Řídíme-li se čistě podle Maslowovy pyramidy potřeb a začneme-li v přízemí, pak je nad slunce jasnější, že sochy, malby ani oltáře nikoho nenakrmí ani neošatí.
Vystoupáme-li o pár pater výš – jak příhodné – objevíme, že člověk je víc než jeho žaludek (a když to říkám já, to už něco znamená).
Někteří zoologové mají dokonce zato, že i šimpanzi vykazují chování, které by se s nadsázkou dalo označit za předchůdce náboženských rituálů. To je však zatím na úrovni nepotvrzené hypotézy vyžadující rozsáhlé bádání. Nicméně je dobré si v tomto směru klást otázky.
Potřebujeme jejich ticho. Kostely s tlustými stěnami jsou jedním z mála míst ve velkoměstě, kde vás neruší žádné zvuky. Dávají nám zapomenout na sirény, hlučné sousedy a jejich sekačky, vrtačky a jiné činnosti, plačící děti i štěkající psy. To, že vám někdy leze nějaký rámus krkem, neznamená, že jste zavilým nepřítelem zvířat a naprostým misantropem. Odpuštěno. S pánembohem.
Potřebujeme jejich tlumené světlo bez blikání. Jejich absenci reklam a masmédií. Kultivovaní lidé zde vypínají vyzvánění a s hovory jdou ven, aby nerušili hloubání ostatních. Je to jako terapie lesem pro případy, kdy v okolí není hluboký les.
Kostely prostě nejsou přežitek, potřebujeme je i dnes. Navíc je tam málo lidí.
