Článek
Politický zvrat roku 1989 s sebou přinesl také výrazné společenské změny, inspirované vyspělými západními zeměmi. Jednou z oblastí takových změn byl a je i přístup rodičů k dětem a mladistvým a jejich výchova. Dřívější přísnost, autoritativní způsoby a fyzické tresty byly postupně vytlačovány laskavostí, partnerstvím a vysvětlováním. Do jisté míry správné, od jisté míry škodlivé.
Kdo čeká, že tu budu obhajovat fyzické tresty a životní motta typu „škoda každé rány, která padne vedle,“ je na omylu. Každý uvědomělý a problematiky znalý člověk dnes ví, že přehnané fyzické tresty jsou slabostí rodičů, dítě nijak nevychovávají a akorát jim zakládají na pozdější traumata a návštěvy terapií. Nicméně tak jako vše i výchova dětí by měla mít nějaké hranice a mantinely a u mnoha rodičů tyto principy vymizely. Z dobrého sluhy liberální výchovy se tak stává špatný pán v podobě nevýchovy a ponechání dítěte až v takovém výchovném komfortu, že je z toho v dospělosti problém.
Začíná to už u malých dětí, které místo toho, aby chodily pravidelně a včas spát, lítají pozdě večer po restauračních zařízeních a ruší ostatní hosty. Ve jménu liberální výchovy, povolování všeho a žádných hranic a omezení. A pokud se vám to jako hostovi nelíbí a ozvete se, většinou dostanete od rodičů ještě sodu místo toho, aby situaci napravili a dítě si ukočírovali.
A zde se dostává ke slovu odborný pohled psychologů. Můj blízký kamarád jest psychologem a nejednou jsme na toto téma dali řeč. Jeho stanovisko je jednoznačné a na jeho základě se odvíjí veškerý následující text článku. Stručně řečeno nám tu roste další nepoužitelná generace dětí tzv. sněhových vloček. A vede k tomu právě přemíra liberální výchovy bez hranic.
V mnoha rodinách dnes vládnou spíše děti a vše se podřizuje jim, místo toho, aby rodiče drželi děti na opratích. Nemyšleno zkrátka a pevně jako v dřívějších dobách, ale myšleno tak, že rodiče se nemají bát býti rodiči a udávat rytmus domácnosti a svým dětem, mít jejich výchovu pevně pod dohledem a nenechat v žádném případě vládnout děti pod pseudohumanitní rouškou liberality a rozvoje.
Takové děti mají neustálé ohledy rodičů na vše, co si zamanou. Vše se točí kolem nich, aby byl plně podpořen jejich fyzický a psychický rozvoj. Zde však vyplývá na povrch to hlavní úskalí a tím je individualismus, sobeckost, bezohlednost vůči potřebám jiných a neschopnost vyjít v kolektivech. Dále pak nerespekt a neúcta k autoritě nebo staršímu zkušenému člověku. Projevuje se to v rané dospělosti třeba často popisovaným problémem mladé generace zapadnout v zaměstnání do týmu různých lidí nebo podřídit svoje pracovní úkoly potřebám společnosti, kdy pak odmítají dělat vše, co je třeba nebo chodit do práce zodpovědně, aby plnili docházku. S odůvodněním, že taková a maková náplň je neuspokojuje, nenaplňuje jejich potřeby a proč by někde vysedávali zbytečně. Nechápou, že práce není holubník, kde si každý bude poletovat, jak chce, ale že je třeba letět společně a jedním směrem a prostě táhnout za jeden provaz.
No a není se čemu divit. V dětství a dospívání se naučili, že vše se jim přizpůsobí a podřídí. A škola? Tam má dítě pomalu dnes větší slovo než pedagog a rodiče ještě mnohdy pranýřují učitele, když je s dítětem nějaká obtíž. Domněnky? Nikoliv. Stačí číst a poslouchat výpovědi učitelů a já sám jsem vystudoval pedagogiku a často hovořím se známými učiteli nebo lidmi zaměstnanými ve školách. Čili ani zde se dítě neučí jak obstát v dospělém životě, tento školský model je podobně dysfunkční jako ten domácí. Učitelé více krotí než učí a už vůbec nevychovávají, protože by dostali od dětí a rodičů stopku.
A výsledkem jsou generace, které odrostou a ve skutečném životě, mají větší a větší obtíže. Najednou se dostávají do reality. Nic se netočí kolem nich, neumí v tom fungovat, protože je to ani rodiče ani škola nenaučili, nejsou dostatečně odolní a posílení zvládat běžné situace i složitější problémy a roztajou jak sněhová vločka při sebemenším rozhození. V zaměstnání se trápí a fluktuují, v soukromí špatně navazují přátelské a hlavně partnerské vztahy. Jsou vychovány k individualismu a tomu žít zcela podle svého a neumí žít ve vztazích, kolektivech, neumí se socializovat. A to je špatně. A ordinace psychologů a psychoterapeutů se plní jak na běžícím pásu. Jako kdyby bylo v silách odborníků napravovat rychle a efektivně špatné vzorce, které formovaly daného mladého „pacienta“ celý dosavadní život.
Jak bylo řečeno na začátku, vychází se z principů angloamerického stylu výchovy, který už je ale v dnešní době ještě dál než u nás a naštěstí jsme jej ještě nedostihli a snad doufám ani nedostihneme. V těchto zemích je přístup k dětem doveden do naprostých extrémů, nechávají malé děti rozhodovat o svém pohlaví a celkově výchovu staví na tom, že dítě je hotová osobnost. V podstatě už je ani nevychovávají a ve všem nechávají rozhodovat děti, aby si určovaly cestu samy. A to je hodně velké špatně. A není divu, že každá další generace je více nepoužitelná do běžného života po všech směrech a tuto výchovu bez hranic si pekelně odskáčou nejen oni, ale i my ostatní, se kterými přijdou do styku.
Co se s tím dá dělat? Inu, je třeba vytvářet dítěti ten správný balanc a každému individuálně dle podmínek v dané rodině. Liberálně a bez přehnaných fyzických trestů vychovávat ano, ale stále vychovávat! To znamená nestavit dítě a jeho potřeby do popředí, ale zakomponovat je do potřeb celé rodiny a společnosti. Nevštěpovat dětem, že se vše točí kolem nich, protože minimálně až vkročí do samostatného života, tvrdě narazí. A je třeba nastavovat hranice a mantinely, přes které dítě prostě nesmí.
Rodič je totiž ten, kdo má určovat výchovu, nikoliv dítě a jeho nezralé potřeby. Rodič už by měl samozřejmě vědět, jaký je reálný život dospělých a dítě na něj připravovat. Třeba i tím, že nebude pokaždé štítem pro všechny nesnáze dítěte, ale že jej nechá adekvátním problémům čelit a tím jej posilovat, aby bylo připravené na nástrahy dospělého života. A nehroutilo se a netálo jako sněhová vločka při každé prkotině, kterých život přináší bezpočet, natož při závažných životních obtížích a zlomech.
Speciální kapitolou je paralelní online svět a sociální sítě. To by vydalo na samostatný článek. Omezím se tedy pouze na konstatování, že reálný život je naprostý základ a online svět má být jen doplňkem a nikdy ne středobodem života kohokoliv. A zde je opět úlohou rodiče jasně vymezit čas trávený mimo realitu a hlídat jeho dodržování. Oni pak zpravidla děti rodičům jednoho krásného dne za to poděkují.
Nezbytné je učit děti také zdravému vztahu k autoritám. Ať už přirozeným nebo nepřirozeným, protože těch nepřirozených budou mít v životě mnohem více, třeba na postu jejich nadřízených v zaměstnání. Učit je, že je v pořádku dbát na svoje potřeby a žít si podle svého, ale v souladu se společností a ne na úkor potřeb jiných lidí. A že ne vždy a všude si můžu dělat, co chci, a neberu ohledy na ostatní. Respekt, tolerance, úcta, ohleduplnost, empatie, soucit, nápomocnost, myslet na sebe ale i na druhé. Pospolitost, umět naslouchat jiným. To jsou vlastnosti potřebné a nezbytné k tomu obstát, zvládat život a všechny jeho aspekty a plnohodnotně jej prožít. A tyto klíčové vlastnosti dnes mladým často chybí. A je to špatně. Co je naopak dobře a nezbytností? Vychovávat dítě v lásce a bezpodmínečném přijetí.
Článek je úvaha autora podpořená vyprávěnými informacemi od psychologa s podporou zdrojů:
Jedlička, Richard: Psychický vývoj dítěte a výchova - jak porozumět socializačním obtížím. Datum vydání 2017, 280 stran, nakl. Grada
Horáková Hoskovcová Simona, Suchochlebová Ryntová Lucie: Výchova k psychické odolnosti dítětě - silní pro život. E - kniha, nakl. Grada
https://www.internetembezpecne.cz/socialni-site-a-dusevni-zdravi/
