Článek
Zhruba před ¾ rokem jsem se z města přestěhovala na venkov. Malá víska, udržovaná, útulná. Dala jsem si měsíc na rozkoukání a jala hledat práci. Zaujal mě špitál, v dobré dojezdové vzdálenosti a tak jsem si vyjednala ranní směny na ambulanci a občasnou výpomoc na oddělení, kde byl akutní nedostatek personálu.
Na ambulancích bylo, krom samotných vyšetřoven a sesterny, také zázemí pro sestry. Špinavé umyvadlo, dlaždičky, kuchyňská linka, mikrovlnka, stůl, židle, … nic z toho se nemylo. V tom všem byla malá, nenápadná lednička. Chtěla jsem si tam dát svačinu, otevřela a v šoku hleděla na dvířka, která byla k prasknutí zásobena různým alkoholem, různě vypitým. Je pravdou, že některé sestry vypadaly během směn nepřítomně, měly výkyvy nálad, ale toto jsem skutečně nečekala. V den mých narozenin jsem přišla na onu místnost a bylo tam nalitých několik panáků pro všechny. Tak všechno nejlepší, prý. Koply to do sebe, já přičichla a říkám, co to je? Domácí pálenka. Strčila jsem do toho špičku jazyka, pálilo to jak čert, zvedl se mi žaludek a vylila jsem to. Mé tehdejší kolegyně vypadaly, jako by to pro ně byl každodenní pracovní rituál. Nechtěla jsem tam už být.
Výpomoc na oddělení, v poměru k akutním lůžkům velmi snadném, se v krátké době změnila v boj s větrnými mlýny. Pacienti nebyli napolohovaní, hydratovaní, neměli kolem sebe čisté prostředí,.. Sanitářka položila před nemohoucího jídlo a při sbírání neřešila, že se toho pacient ani nedotkl, někdy vzhledem ke zdravotnímu stavu ani nemohl, že? Na jedné noční směně jsem obešla všechny pokoje, dala léky, napolohovala, napojila, umyla stolky a čekala na půlnoc, až sanitářka vstane a půjdeme na kolečko kontroly a polohování. Půlnoc, nic. Jdu za ní, snažím se jí vzbudit, nic. Tak to ne, říkala jsem si, zintenzivnila jsem buzení a dočkala se řevu, co dělám, co se děje, apod. Je půlnoc, říkám, jdeme na kontroly, polohovat,… Vyslechla jsem si pár poznámek, že to nikdo nedělá, dodělala jsem svou práci a jela domů. Znechucena.
Několikrát jsem při příchodu na směnu našla pacienty v dezolátním stavu, snažila se to řešit, ale to víte, nejsou lidi. To byl argument vedení. Když jsem sanitářku upozornila, že špatně polohuje pacienty, začalo na mě to 20tileté stvoření řvát, co si to dovoluji. Když dorazila výplata, cca 26k, dohodla jsem se s vedením, že za těchto podmínek nezůstanu.
Zaujal mě domov seniorů + DZR kousek v jiné vsi. Prostředí krásné, systém únosný, vedení na první pohled seriózní. Snažila jsem se a byla chválena. Krátce po pochvale jsem dostala za úkol spočítat léky. Zvládla jsem jen polovinu, brala jsem to poctivě, tabletu po tabletě a zjistila, že chybí velké množství psychofarmak. Sdělila jsem tuto informaci vedení s tím, že s tím nechci mít nic společného. Ještě tentýž týden jsem byla propuštěna, že nezapadám do kolektivu. Později jsem zjistila, že tam ty léky klientům bere jedna z vedoucích pracovnic.
Kam dál? Další domov seniorů + DZR, tentokrát jinde. Prostředí, jako by si hippies rozhodli otevřít důchoďák. Bohužel i takový byl přístup k jakýmkoliv pravidlům. Zákon GDPR mi vedoucí řekla na rovinu, že neuznává, na začátku kontraktu slíbila max.3 noční směny, nakonec jich bylo 10+ několik měsíců, BOZP jsem podepsala, ale neznat to z minulosti, tak nevím nic, prostředí díky nerespektování BOZP a hygienických norem rizikové pro klienty i personál, organizační struktura tristní – kdy sestry pracovaly jako servírky, kuchařky, pečovatelky. Vrchní sestra nevzdělaná, schopna leda šířit pomluvy a rozbíjet team. Remcala jsem a chtěli, abych odešla. Říkám, tak mi dejte výpověď. Odpověď ředitele byla, že nemá za co. Odešla jsem sama.
Poslední zkušenost byla jednoznačně nejhorší a přinutila mne začít veřejnost informovat, co se děje.
Slyšela jsem o 4.zařízení mnoho zlého po celém kraji. Cca 10-12 bývalých zaměstnanců + záchranáře ZZS Středočeského kraje, protože tak často, jako tam, nejezdili nikam a diagnózy stále se opakující – dehydratace / infekce močových cest. Což pro laika znamená, že klienti tohoto zařízení nedostávají napít a nejsou kvalitně myti v oblasti intimních partií. Absolutní basal.
V den nástupu (netradičně neděle), mi bylo sestrou vysvětleno, jak vyhazovat nepodané léky, aby nebylo nic vidět na kamerách a nezjistil to manažer. Na pokojích jsou záchody, tak tam. Jiná sestra, když jsem ji upozornila při zakládání lékovek z předešlého dne, že nacházím množství nepodané noční medikace a co s tím budeme dělat, pohotově vzala lékovky a vyházela léky do koše se slovy, hlavně to nesmí vidět manažer. Nestačila jsem se divit. V zařízení je mezi 130-150 klientů, kteří nemají z rána tak základní věc, jako je umytý obličej. Kolikrát jsem pozdravila klienta a on na mě neviděl, jak měl zalepené oči. Několik jsem jich umyla, ale bylo mi vyčteno, že to není má práce. A to je tak mám nechat? Vždyť ani nevidí! Na několika pokojích nebyl kelímek na čaj, takže nepili. Hygienická péče katastrofální, u některých klientů neprovedena celý den. Dávala jsem léky klientce a ona naříkala, že jí pálí spodek. Nakoukla jsem a byla zděšena. Živé maso, drážděné starou vrstvou pudru, na které byl nový zásyp. Absolutně zmacerovaná celá oblast, extrémně bolestivá. Vše jsem očistila a ošetřila a dostala výtku, že to není má práce. Jenže pečovatelka, která měla paní na starost, mi tvrdila, že ji zrovna dělala. Lžou. Lžou o tom, že dávají napít, o tom, že někoho myli, o všem.
Druhý den jsem byla svědkem absolutní nekvalifikovanosti tamních sester. Lékař dal jasné instrukce, jak postupovat při naměřené hodnotě a ukrajinská sestra mě přesvědčovala, že to má špatně, že to je jinak. Říkám ne, lékař to určil a my to máme respektovat, hádala se, že ona má pravdu. Samozřejmě, že byla mimo. Vzhledem k dehydrataci jedné klientky, jí byla naordinována i.v. infuze. Jenže to jsem ještě nevěděla, že ji tam nikdo neumí aplikovat. Šla jsem na oběd, vrátím se a nikde nikdo. Našla jsem 3 sestry na pokoji nad klientkou. Paní ležela, ruku zaškrcenou, kanylu zavedenou, obrovská boule kolem vpichu, infuzní set plný krve, samotná infuze v úrovni těla, koukám na tu pohromu a říkám, co se děje? Nekape to. Říkám bodejť by to kapalo, když máte ruku stále zaškrcenou, cévu prasklou a infuzi na úrovni těla! Ani jedna z těch tří sester by za normálních okolností neodmaturovala.
Požádala jsem některé pečovatele o umytí klienta a dávání napít – stěžovali si vedení. Ukrajinské sestry jsem se zeptala, kde studovala, protože jsem přesvědčena, že není sestrou (ne v českých vzdělávacích měřítkách). Neznala základní hodnoty, nerespektovala ordinace, neznala základní označení i.m., i.v., s.c., nadrcené léky třem lidem podávala z jednoho jogurtu, kam si vše vysypala. Tvrdila, že pracovala na traumatologii, ale infuzní set dle mě viděla poprvé. Dostala jsem výpověď. Firma je úzce spjata s agenturou, zajišťující ukrajinské zaměstnance a výše zmíněná ukrajinská sestra plakala manažerům do telefonu tak dlouho, až to dopadlo, jak dopadlo.
Druhou směnu večer na předání přišel pečovatel v triku „NA VŠE MRDÁM“. Obrovský bílý nápis na černém podkladu, který si většina klientů na jeho noční směně mohla přečíst. Je mi fyzicky zle, když na ty 2,5 dne tam vzpomínám. Jsem pryč, v bezpečí své rodiny, ale co tamní klienti? Odkázáni na péči lidí s velmi nízkým platem, mizivou empatií, nevzdělaností a často jazykovou bariérou. Jejich motivace, tu práci vykonávat dobře, je nulová.
