Článek
Potenciál, který jako lidstvo máme, je enormní. Bohužel, jsme se ho za tisíciletí našeho působení, nenaučili využít. Rostlinné, animální i kulturní bohatství devastujeme jako parazit svého hostitele. Většina území planety Země je osídlena mnoha rozmanitými kulturami a jsem přesvědčena, že kdyby každá taková budovala historii s ohledy na hranice těch ostatních, všichni by prosperovali. Pouštím fantazii dále a představuji si, jak si jednotlivé kultury vyměňují poznatky z medicíny, botaniky, informačních technologií, jak se vzájemně inspirují svým uměním a jak se jako lidstvo posouváme.
Místo toho se jedni snaží převzít vládu nad druhými, vnutit jim své kulturní zvyky, náboženství a to historicky nefungovalo nikdy. Datujeme lidskou populaci přes dva tisíce let a já, po otevření současných novin, bych šla zvracet z toho, jak stagnuje. Jak ty shnilé povahy a pokřivené charaktery, jsou stále stejné. Zloba, jakoby byla živa čistě jen z lidského bytí.
Sama sebe se snažím oklamat tím, že se mě to netýká, že jde o konflikty v zámoří, daleko, že ty lidi nikdy nepotkám a nijak jejich osudy neovlivním, ale je to marné. Při čtení některých novinových článků cítím lítost, bolest a čím dál častěji i vztek. Bráním se pocitům bezmoci i rezignace, protože to s tím naším plemenem nechci vzdát. Věřím, že v tom hnoji ještě existuje i nějaké dobro. Že existují lidé, jejichž motivace je čistá, bez posedlosti ovládat druhé.
Na Zemi nežije tvor, který by byl schopen provést jinému to, čeho je schopen se dopustit člověk na člověku. Člověk na přírodě. Člověk na zvířeti. Jsme entitou, nemající ve svém zrůdném chování metaforu.
Byla doba, kdy jsem si říkala, že na tomto světě už nechci být a každé ráno hledala důvod vstát. Co se změnilo? Přestala jsem číst noviny hned po probuzení. Místo toho jsem šla nejdříve ven, koukla na trávu, nebe, zaposlouchala se do zpěvu ptáků, zhluboka se nadechla, usmála a užívala si ten krásný pocit. Bez bolesti celého světa. Bez informací, co, kdo a komu zase provedl.
Některé věci nezměníme nikdy a čím dříve si to uvědomíme, tím lépe. To ale neznamená, že nemůžeme změnit vůbec nic. Rozhlédněte se kolem sebe. Vidíte někoho ztrápeného? Buďte zde pro něj. Někdy stačí: „To bude dobrý, jsem tu.“ Pocit, že v tom člověk není sám, je mocný.
Ukažme a zachovejme budoucím generacím dobro.
