Článek
Po dvou letech jsem se vrátila do Athén – tentokrát bez třídy, jen s manželem a dvaceti lety společné školy za zády. Dovolená měla přinést klid. Přinesla i to, co jsme si celý rok nedovolili doříct.
Sedím na kamenné zídce u vstupu na Areopag, kousek od náměstí Plaka. Za keřem zpívá řecká cikáda a přeřvává tak i tu druhou, o kus dál. Kolem prochází klaun na chůdách a dá se se mnou do řeči – to obvyklé, odkud jsem. Umí hezky česky říct „Praha“.
Přijet do Athén po dvou letech je příjemné. Vrátit se na stejné místo, tentokrát bez třídy a žáků, vnímám jako úlevu a odpočinek. Ubytování máme dobré – i když opravdu pod Akropolí, protože bydlíme ve sklepě a dýcháme skrze kanál. Čistý, pro jistotu dodávám.
Když něco umíme, dokázali jsme to s manželem rozšířit a dát to dál. Umíme cestovat. Je to vždycky dobrodružství, vždycky úžas – protože se umíme bavit a umíme žasnout. Na to není čas, když cestujete se třídou a žáky školy. Teď je čas pozorovat, znovu žasnout, poslouchat zvuky, cítit vůně a teplo.
Snažila jsem se naplánovat tuhle dovolenou hlavně proto, abychom s manželem před začátkem školního roku nabrali sílu. Jenže on – a někdy i já – jsme tu pořád na telefonu. Snad to přejde. Vždycky to tak na začátku je.
A tak se děje, co vždycky – tělo a mysl si v klidu převrací to, co je do nich zaseto. Člověk se snaží na to nemyslet a dělat ty důležité věci. Ale bez takové chvíle se žádný z nás neobejde. A to, co se sem se mnou vezlo, je právě tohle:
Nejsme nešťastníci
Pokud o nás někdo napsal, že jsme nešťastníci, co založili školu, tak to není pravda. Jsme ti šťastníci. Věnovali jsme školce pět let a škole patnáct, dohromady dvacet let našeho života. Na začátku jsme pracovali zdarma, a vypadá to, že i tenhle školní rok budeme pracovat skoro zadarmo. Není to nic nového.
Zažili jsme toho tolik, že nás už málo co překvapí. Ale mediální tlak letošního roku nás opravdu překvapil. To jsme tedy nečekali.
Co jsme komu udělali? – tak by se to dalo pojmenovat, volnou asociací na název jednoho francouzského filmu. Ozývaly se různé reakce. Nejčastěji mlčení. Hodně bylo reakcí podpory – a za ty děkujeme. A ozývaly se i reakce typu: měli jste být na lidi hodnější.
Můj muž nemůže být na lidi hodnější. Je to jeho největší chyba, jak to dokáže. A já se to snažím vyvažovat.
Kde naráží státní škola a kde soukromá
Dlouhou dobu se české školství měnilo skrze školy, jako je ta naše. Školy profesionálů, kteří ji založili a postupně narazili na vlastní hranice.
Proč tedy nenaráží stejně státní školství? Jsem přesvědčená, že státní školství naráží na jiné hranice – na počet žáků ve škole, na příliš velkou formalizaci a na ten všudypřítomný strach, aby člověk něco nezkazil.
Naše škola, stejně jako jiné soukromé školy, má vizi. Ale při cestě k jejímu naplnění taky narazí. Narazí na otázky spojené s tím, jak vizi skutečně naplnit. Narazí na vyčerpanost zřizovatelů dřív, než se stihnou dopracovat k profesionalizaci a předání kompetencí dál.
To je normální.
Co s tím a jak to změnit
A přesně o tomhle by mělo přemýšlet obojí – státní školství i školy jako naše. Poctivě, bez účasti mediálních „odborníků“, kteří odborníky pochopitelně nejsou, především proto, že neumí číst. I zprávu České školní inspekce si dokážou přečíst tak, aby jim z ní vyšlo přesně to, co se jim hodí. Je to zvláštní – nechápu, jak může někdo, kdo studuje žurnalistiku, tak špatně pracovat s textem.
Možná je to ale právě tohle: dokud debatu o školství vedou lidé zvenčí, kteří v ní hledají titulek, a ne ti, kdo v ní denně stojí, těžko se něco skutečně pohne. Změna nezačne tiskovou zprávou ani obranou v médiích. Začne tím, co dělám právě teď – zastavit se, dýchat a poctivě si přiznat, co je potřeba udělat jinak.
A teď zpátky k cikádám, ke klaunovi na chůdách a k tomu, co jsme si sem přijeli připomenout: že umíme žasnout.
