Článek
Téměř dokonalý učitel, který přežije adolescenta
Winnicottův pojem „dostatečně dobrého“ rodiče je podle mě možné velmi inspirativně převést také do pedagogiky. Ne jako přesný odborný termín, ale jako obraz učitele, který nemusí být dokonalý, aby byl pro dítě nebo adolescenta skutečně dobrý. Možná bychom takového člověka mohli nazvat „téměř dokonalým učitelem“.
Dokonalý učitel by byl člověk, který vždy správně rozpozná potřeby dítěte, nikdy neudělá chybu, nikdy nereaguje nešťastně, vždy jedná spravedlivě a má všechny pedagogické situace pod kontrolou. Takový člověk ovšem neexistuje. A možná by ani nebylo dobré, kdyby děti vyrůstaly vedle dospělého, který působí, jako by nikdy nechyboval.
Téměř dokonalý učitel je jiný. Chybu udělat může. Může něco špatně odhadnout, může studentovi nerozumět, může reagovat příliš rychle, může změnit názor. Podstatné je, že svou nedokonalost dokáže unést. Může se k situaci vrátit, přemýšlet o ní, omluvit se, něco opravit a pokračovat dál. Jeho autorita nestojí na představě vlastní neomylnosti.
A právě zde se tato myšlenka zajímavě spojuje s Winnicottovým „přežitím objektu“. Adolescent totiž nepotřebuje pouze dospělého, který jej přijímá. Potřebuje také postupně zjistit, že tento dospělý existuje nezávisle na jeho obdivu, nesouhlasu, kritice nebo vzdoru.
Dospívání je obdobím, kdy mladý člověk autority přirozeně zkoumá a zpochybňuje. Začíná si vytvářet vlastní názory, všímá si rozporů dospělých, kritizuje jejich rozhodnutí a někdy se vůči nim velmi silně vymezuje.
Nemusí to znamenat odmítnutí celého člověka. Stejně tak bychom neměli automaticky tvrdit, že každý adolescent tímto způsobem vědomě „testuje“ učitele. Motivy jednotlivých studentů nemůžeme znát bez jejich vlastního vyjádření. Z pedagogického hlediska je však mimořádně důležité, co dospělý udělá ve chvíli, kdy kritika přijde.
Učitel, který adolescenta „přežije“, nemusí zvítězit. Nemusí dokazovat svoji moc, mít poslední slovo ani přesvědčit studenta, že se mýlí. Může držet hranice, může odmítnout nevhodné jednání, může vyžadovat nápravu, ale zároveň nemusí mladého člověka ponížit, opustit nebo se mu mstít.
Může být zasažen a přesto nezraňovat zpátky. Může říci: „S tím, co jsi udělal, nesouhlasím. Ale náš vztah tím nemusí skončit.“
V tom může spočívat jedna z nejdůležitějších zkušeností adolescenta: zjistit, že nesouhlas nemusí ničit vztahy. Že může mít vlastní názor, může dospělého ovlivnit, někdy ho může i zranit, a přesto spolu mohou pokračovat.
Zároveň ale tato situace klade velké nároky také na samotného učitele. Učitel totiž nemusí přežít jen kritiku adolescenta. Musí někdy přežít i zhroucení vlastní představy o sobě.
A právě tady podle mě vzniká zásadní rozdíl mezi dokonalým a téměř dokonalým učitelem.
Měli jsme ve škole zkušenost s několika pedagogy, kteří podle mého vnímání velmi silně usilovali o obraz „dokonalého učitele“. Chtěli být těmi, kteří mají se studenty skvělé vztahy, všechno zvládají a pedagogicky jednají správně.
Taková snaha sama o sobě samozřejmě nemusí být špatná. Problém může nastat ve chvíli, kdy člověk zjistí, že skutečnost tomuto obrazu neodpovídá. Když udělá chybu. Když dostane kritickou zpětnou vazbu. Když vztah se studentem není takový, jaký si představoval. Nebo když zjistí, že jeho vlastní jednání mohlo být součástí problému.
Pro člověka, který potřebuje být ve vlastních očích „dokonalým učitelem“, může být taková zkušenost mimořádně bolestivá. Přiznat jednu chybu totiž nemusí znamenat jen přiznat jednu chybu. Může to být prožíváno jako ohrožení celého obrazu sebe sama: „Jestli jsem toto udělal špatně, možná nejsem tím učitelem, za kterého se považuji.“
V takové chvíli může být velmi lákavé bránit vlastní obraz tím, že člověk celý konflikt vysvětlí především vinou druhých.
Z naší zkušenosti se u některých bývalých kolegů následně objevila velmi silná potřeba veřejně vyprávět svou verzi příběhu školy, mimo jiné i v pořadu Ve stínu. Jejich interpretace některých situací se výrazně lišila od toho, jak stejné události prožívali jiní účastníci.
Nechci tím rozhodovat o jejich skutečných motivech ani tvrdit, že přesně vím, proč reagovali právě takto. Intenzita těchto reakcí mě ale vede k otázce, jak těžké může být pro člověka přijmout vlastní nedokonalost, pokud si svou profesní identitu vystavěl na potřebě být tím správným, dobrým nebo téměř bezchybným učitelem.
A právě zde se Winnicottova myšlenka obrací i směrem k učiteli samotnému.
Učitel musí „přežít“ nejen adolescenta. Musí přežít také poznání, že sám není dokonalý. Musí přežít svoji chybu, kritiku, zpochybnění, někdy i ztrátu obdivu. A nemusí se kvůli tomu rozpadnout ani vytvářet příběh, v němž je nutné vlastní selhání zcela odstranit.
Téměř dokonalý učitel může říci: „Ano, toto jsem nezvládl.“ „Tady bych dnes jednal jinak.“ „Tady měl student možná pravdu.“ „Tady měl pravdu jen částečně.“ „Tady s jeho kritikou nesouhlasím.“
Unese složitost. Nemusí být buď hrdina, nebo viník. Nemusí být ani dokonalý, ani špatný. Je člověkem, který se učí.
To je podle mě možná jedna z nejdůležitějších vlastností dobrého pedagoga.
Učitel má nejen pomáhat dětem přežívat jejich chyby. Má jim také ukazovat, že dospělý člověk může přežít chybu vlastní. Že se nemusí zhroutit, když zjistí, že něco nezvládl. Že může převzít odpovědnost a přitom nepřijít o svou důstojnost.
Že může být kritizován a zůstat sám sebou. A že může být zkušeností druhého člověka změněn, aniž by tím byl zničen.
Právě proto může být téměř dokonalý učitel pro dítě nakonec mnohem cennější než učitel, který potřebuje působit dokonale.
Dokonalý učitel předává nevyslovené poselství: „Dobrý dospělý nechybí.“
Téměř dokonalý učitel ukazuje něco mnohem životnějšího: „Dobrý dospělý chybuje, přemýšlí, napravuje, někdy mění názor a pokračuje.“
A učitel, který přežije adolescenta, k tomu přidává ještě jedno: „Můžeš se mnou nesouhlasit. Můžeš mě kritizovat. Nemusíš být jako já. Já mohu zůstat sám sebou a ty můžeš růst vedle mě.“
Možná tedy skutečným znakem pedagogické zralosti není schopnost být dokonalým učitelem, ale schopnost vzdát se potřeby dokonalým učitelem být.
Teprve tehdy může učitel skutečně unést dítě, adolescenta, konflikt, vlastní chybu i proměnu vztahu.
Téměř dokonalý učitel je ten, který dokáže přežít nedokonalost svého žáka, ale také svoji vlastní.
