Článek
Rodičům dívky a všem blízkým učitelky vyjadřuji upřímnou soustrast. Pro takovou ztrátu nelze najít slova útěchy, která by stačila. Cítím také hlubokou lítost nad osudem chlapce, jehož život tato tragédie nenávratně poznamenala. Soucit s ním nijak nezmenšuje bolest obětí a jejich rodin ani závažnost jeho činu.
Píšu tato slova s vědomím, že neznám celý příběh. Nechci soudit rodinu, školu ani hledat jednoduché vysvětlení něčeho tak bolestného. Vracejí se mi však zkušenosti z vlastní praxe. Příběhy dětí, které ublížily, ale jejichž potíže nezačaly až okamžikem násilí. A také zkušenosti s dospělými, jejichž ochota naslouchat a přijmout i nepříjemnou pravdu ovlivňovala naše možnosti pomoci.
Psát o těchto dětech není pokusem odvést pozornost od obětí. Je to snaha přemýšlet, co můžeme dělat dříve.
Emoce potřebují prostor. Násilí potřebuje hranici.
Ve své praxi jsem poznala dívku, která plánovala útok na učitele a později po něm házela židle. Nesla v sobě mnoho silných, nevyřčených emocí a nevěděla si s nimi rady.
S její matkou jsme se o tom snažili mluvit. Z mého pohledu se nám však nedařilo vytvořit prostor pro otevřený rozhovor. Když došlo k útoku, soustředila se především na obviňování mé kolegyně a dalších lidí kolem školy. Některé důležité okolnosti dceřina předchozího příběhu jsme přitom při jejím příchodu neznali.
Škola samozřejmě není nad kritikou. Její případná pochybení je třeba poctivě prověřit. Zároveň však nesmí zaniknout potřeba pojmenovat ohrožující jednání dítěte a hledat pro něj pomoc.
Neznám všechny důvody tehdejšího postoje matky. Vím ale, co mi ve spolupráci chybělo: možnost současně uznat dívčinu bolest a říct, že ohrožování druhých není přijatelné.
Dítě potřebuje vědět, že jeho prožívání bereme vážně. Stejně jasně ale potřebuje slyšet, že ubližovat druhým nesmí.
Za závažným činem je příběh, který potřebujeme znát
Znám také chlapce, který zažíval šikanu a provokace a následně vzal nůž na svého šikanátora. Dopustil se závažného činu. Jeho předchozí utrpení tento čin neomlouvá. Bez porozumění tomu, co mu předcházelo, ale zůstává příběh neúplný.
Následovalo výchovné zařízení a psychiatrická péče. Z mého pohledu nebyly okolnosti dostatečně prošetřeny. Měla jsem obavu, že se pozornost soustředí na jeho jednání, zatímco zkušenost se šikanou zůstává stranou.
Nešlo o odmítání odborné péče. Otázkou pro mě bylo, zda pomoc skutečně odpovídá tomu, co tento chlapec potřebuje, a zda dostává prostor i porozumění celému příběhu.
Jeho matka prošla nesmírně těžkým obdobím. Přesto sebrala odvahu a otevřeně nám vyprávěla svůj i synův příběh. Nezakryla ani bolest, ani jeho selhání. Díky tomu jsme měli na čem stavět.
Velký krok vznikal krůček po krůčku
S chlapcem se nám podařilo ujít velký kus cesty. Nebyl to jeden zázračný rozhovor ani okamžitá proměna. Každý velký krok tvořily malé krůčky.
Právě to považuji za důležité říct: závažný čin nesmí být zlehčován, ale nemusí být jedinou skutečností, která dítě navždy definuje. Odpovědnost má své místo. Vedle ní však musí zůstat možnost změny.
Pomáhali jsme oběma dětem. Jejich nárok na pomoc nemohl záviset na tom, jak snadná byla spolupráce s rodiči či pečujícími osobami. Otevřenost blízkých dospělých ale v naší zkušenosti výrazně ovlivňovala, jak dobře jsme situaci rozuměli a mohli postupovat společně.
Rodiče či pečující osoby nemají zůstávat sami
Klíčový je pro mě dospělý, který dokáže stát při dítěti, aniž by popíral jeho jednání. Může to být rodič, prarodič, pěstoun nebo jiná pečující osoba. Podstatný není jen název vztahu, ale ochota přijmout i bolestnou pravdu: „Dítě, které mám rád a o které pečuji, potřebuje pomoc a zároveň udělalo něco závažného.“
Takový dospělý ale nesmí zůstat sám. Potřebuje školu ochotnou naslouchat, dostupnou odbornou pomoc a poctivé prověření okolností — včetně případné šikany i možných chyb školy.
Otevřenost musí být oboustranná. Nemůžeme ji požadovat od rodičů či pečujících osob, pokud sami nejsme připraveni vyslechnout jejich zkušenost a připustit vlastní pochybení. Spolupráce nemůže stát pouze na hledání toho, kdo selhal. Musí směřovat také k tomu, jak zajistit bezpečí a co konkrétně změnit.
Neopustit dítě neznamená omlouvat jeho čin
Není třeba volit mezi soucitem s dítětem a ochranou těch, kterým ublížilo. Potřebujeme obojí: jasně pojmenovat závažnost činu, chránit ohrožené a zároveň nepřestat hledat cestu, která zabrání dalšímu ubližování.
Rodiče či pečující osoby nemohou ovlivnit všechno. Mohou však být důležitou součástí pomoci, pokud mají možnost mluvit pravdivě, získat podporu a podílet se na společném postupu.
Stát při dítěti neznamená tvrdit, že nic neudělalo. Znamená to neopustit ho při náročné cestě k tomu, aby už neubližovalo.
