Článek
Šlo nám o identifikaci autora filmů – důstojníka Československé armády – a jeho manželky. Ta stála velmi často před kamerou a někdy pravděpodobně i za ní.
„Velké pátrání! Zoo hledá Neznámou a pana podplukovníka z unikátních filmů,“ stálo v jednom z deníků následujícího rána a mnohé další titulky vyznívaly podobně.
Tou dobou jsme ale již sledovali i jednu novou, velmi nadějnou stopu. Současně musím říci, že různých stop, o nichž jsme doufali, že nás dovedou k identifikaci autora filmů, se v předchozích týdnech objevila celá řada a všechny vyústily do slepé uličky. Naposled jsem své naděje vkládal do návštěvní knihy penzionu U Malířských, u kterého rovněž nafilmoval svou manželku. Opět jsem nepochodil – a bál jsem se, že stejně dopadneme i tentokrát.
Paradoxem bylo, že na tuto novou stopu nás nepřivedla tisková konference a její výstupy. Alespoň ne přímo. Až po jejím skončení jsem se totiž připomněl ve Vojenském historickém ústavu, kde jsem se již dříve snažil něco dozvědět, a v podvečer mi přišel e-mail od kurátora tamní filmové sbírky Mgr. Milana Hrubého.
„V úvahu přichází řada podplukovníků různých zbraní zařazených ve Vojenském technickém a leteckém ústavu,“ psal mi. „Nejvíce jich bylo z technické zbrojní služby (viz přílohy), ale je možné, že je od jiné složky.“
To bylo v drobném rozporu s dosavadními analýzami vojenského historika PhDr. Eduarda Stehlíka. Ten na základě uniformy „našeho“ důstojníka s jistotou prohlásil, že dotyčný nebyl u bojových jednotek a že v minulosti nesloužil v československých legiích. Na základě límcových výložek pak vyslovil domněnku, že šlo o příslušníka Justiční služby. Tato domněnka se však postupně ukázala jako jedna z výše zmíněných slepých cest a ani moje další hledání podle barvy a materiálu barevných trojúhelníčků na límci (které na černobílých filmech ani nejdou pořádně rozeznat) nikam nevedlo. Zmíněný částečný rozpor se zprávou Milana Hrubého spočíval právě v podobě límcových výložek. Jak jsem se měl dozvědět zanedlouho, systém límcových výložek byl v prvorepublikové Československé armádě natolik široký, složitý a proměnlivý, že se v něm nevyznali ani vysocí důstojníci.
Ke jménům uvedeným v mailu Milana Hrubého jsem se dostal až pozdě večer. Bylo jich určitě přes padesát. Ale když jsem je projížděl, zaujal mě plukovník Josef Zelinka z technické zbrojní služby. Měl jsem hned dva důvody, proč se u něj zastavit.
Za prvé: Jeho jméno začíná na Z a většinu filmů uvádí Z v kroužku. Přitom jak i na naší tiskovce zdůrazňovala kustodka Rakouského filmového muzea Stefanie Zingl, amatérští filmaři si vytvářeli loga ze svých iniciál; dokonce o našem podplukovníkovi a jeho manželce mluvila jako o „panu a paní Zet“.
Za druhé: Do hodnosti plukovníka byl Ing. Zelinka povýšen k 1. lednu 1937. To odpovídá skutečnosti, že ve filmech se objevuje se třemi hvězdičkami podplukovníka, ale na některých záběrech již má hvězdy čtyři.
Že bychom konečně nalezli našeho člověka? Nehledě na pokročilou hodinu jsem napsal zprávu dr. Stehlíkovi. Ten mi za chvilku odpověděl výpisky ze své kartotéky:
„Plk. Ing. Josef Zelinka, narozen 15. 6. 1893 Praha. Absolvent České techniky v Praze 1923. Zemřel 7. 10. 1948. Ženatý, bezdětný. Nebyl legionář.“
Všechno sedělo! Věk, technická orientace, skutečnost, že nebyl legionářem… S filmovými záběry korespondovala dokonce i zmínka o bezdětnosti. Nejenže na nich nejsou zachyceny děti, ale v jedné sekvenci „pan a paní Zet“ slaví Vánoce – sami dva.
Přes to všechno jsem se zdráhal uvěřit. Hned v pátek jsem rozjel další pátrání v nejrůznějších archívech; to ale samozřejmě přinese výsledky teprve časem.
Navzdory tomu jsme nezlomnou jistotu získali vzápětí! V sobotu 25. února dopoledne mi přišel e-mail od policejního pyrotechnika pplk. Zdeňka Horáka:
„Autorem filmu je plk. Josef Zelinka z VTÚ. S jeho osobou jsem se setkal při zpracovávání archivních materiálů v oblasti vývoje munice, díky tomu mám k plk. Zelinkovi řadu materiálů (kmenový list, životopis), pokud máte zájem, mohu Vám jej poskytnout.“
Obratem jsem pplk. Horákovi zavolal. Mimo jiné se mi zmínil, že v Zelinkově nekrologu je uvedeno i jeho filmování zvířat v zoo. Pak už se další důkazy a informace začaly jen hrnout…
Máme tedy definitivně jasno! „Pan a paní Zet“ byli plk. Ing. Josef Zelinka a Helena Zelinková.
Ing. Josef Zelinka naprosto výjimečně v civilu. Kredit: Rakouské filmové muzeum
Helena Zelinková doma s papouškem. Zdroj: Rakouské filmové muzeum
