Článek
Hlasování sice vyšlo půl na půl, ale i jinak soudní lidé mi do diskuze psali rozčilené příspěvky o jedovatosti těchto pavouků či o neurotoxicitě jejich sítí. Obojí sice platí, ovšem s měrou nebezpečnosti, kterou lze vztahovat ke hmyzu, nikoli k savcům rozměrů člověka. Sám jsem s jednou nefilí baculkou strávil v Kamerunu poklidnou noc, během níž se moje společnice nehnula ze zárubně dveří. A to šlo o nefilu krvavou!
V zoo se rozhodně nebojte, nefily – konkrétně nefily zlaté – jsou v Rezervaci Dja bezpečně uzavřeny v jednom z vivárií. Mně ovšem docela ležela v hlavě ta bouřlivá reakce. Spousta lidí se sice pavouků bojí, ale tohle přece jen přesahovalo mou dosavadní zkušenost. Až po čase jsem na to přišel. V 70. letech vycházel v časopisu Ohníček komiks Pavouk Nephila, jehož charakteristika na jednom z fanouškovských webů zní takto: „Obří, extrémně nebezpečný pavouk veliký jako osobní automobil, s nohama schopnýma obejmout trolejbus, s kusadly dlouhými jako šavle umožňujícími ustřihnout lidskou hlavu během jediného okamžiku? Ano!“ Hm… Číst tohle před nocí s baculkou, asi bych také šel spát jinam. A to ani nezmiňuji působivé ilustrace Nephily od pozdějšího držitele Oscara za kostýmy k filmu Amadeus, Theodora Pištěka.
Mimochodem, v zápletce komiksu hraje podstatnou roli snaha získat ve velkém objemu pavoučí hedvábí. Tatáž snaha však již desítky let trvá i v reálném světě a nefily jsou jednou ze skupin pavouků, o které je v tomto ohledu velký zájem. Ostatně víte, proč se „naše“ nefila z Rezervace Dja jmenuje zlatá? Protože tká zlatavé pavučiny. Z velmi podobných vláken nefily madagaskarské byla dokonce vyrobena celá pelerína. Pracovaly na ní desítky lidí a spotřebovaly při tom vlákna od miliónu nefil. Ta pelerína je sice krásná, ale smysl její výroby jsem nepochopil. Úsilí získat pavoučí hedvábí ve velkém množství chápu naopak velmi dobře. Některými svými mechanickými vlastnostmi předstihuje ocel, jinými kevlar, a v kombinaci různých těchto vlastností je prostě nedostižné. Bohužel pavouci se na rozdíl od housenek bource morušového, které si v poklidu žvýkají listí morušovníku, nedají chovat masově. Sežrali by se navzájem. Hledají se proto jiné cesty, jak získat jejich hedvábí. V poslední době přišlo ke slovu zejména genetické inženýrství. Příslušné pavoučí geny tak výzkumníci vkládají do nejrůznějších organizmů, od bakterií přes rostliny tabáku a bource morušové až třeba po kozy.
No, začínám si říkat, jak by asi vypadala dnešní verze Pavouka Nephily. Raději snad nemyslet… Ale tak či tak, nefil ve viváriu naší pražské Rezervace Dja se rozhodně bát nemusíte.
