Článek
Hafgufu zevrubně popisuje Královo zrcadlo, didaktický text sepsaný ve 13. století pro norského krále Hákona Hákonarsona. Za zmínku přitom stojí, že se podařilo najít korelaci mezi 26 tvory popsanými v tomto spise a mořskými živočichy uznávanými moderní vědou. Nyní k nim díky badatelům Johnu McCarthymu, Erin Sebo a Matthewu Firthovi přibyl sedmadvacátý – hafgufa.
V Králově zrcadle se o hafgufě píše jako o ohromné rybě, která vypadá spíše jako ostrov. Z celého popisu je pro nás nejdůležitější následující pasáž: „O povaze této ryby se říká, že když se jde nakrmit, vydá z hrdla velké říhání a s ním i velké množství potravy. Všechny druhy ryb v sousedství přispěchají v naději, že získají živiny a dobré jídlo. Příšera drží svou tlamu otevřenou a její velikost je jako šíře fjordu. Ryby si nemohou pomoct, než se tam začít těsnat ve velkých počtech. A když jsou její útroby a tlama plné, [hafgufa] zavře tlamu, čímž chytí a skryje v sobě všechnu kořist, která přišla hledat potravu.“
Další pramen, sága Ǫrvar-Odds ze 14. století, uvádí, že otevřená tlama hafgufy je na hladině vody tak velká, že se zdá, jako by to byly dva kameny vyčnívající z moře, mezi nimiž může proplout loď.
Hafgufa ale kupodivu nebyla známa jen Seveřanům v době středověku. Pod označením aspidochelon se objevuje i ve spisu Physiologus, jehož původní řecký text byl sestaven v Alexandrii mezi lety 150 až 200 našeho letopočtu. V něm se uvádí: „Když má hlad, otevře tlamu a vydechne určitý druh voňavého zápachu, a jakmile ho menší ryby ucítí, shromáždí se v jeho tlamě. Ale když se jeho ústa naplní různými rybičkami, náhle ústa zavře a spolkne je.“
Střih z dávné minulosti do současnosti. V roce 2011 pozoroval tým výzkumníků u ostrova Vancouver pozoruhodné chování keporkaků. Ti se vztyčovali kolmo k hladině, přičemž jim rozevřené čelisti vyčnívaly nad vodu. V takto vzniklém „úkrytu“ se začali shromažďovat sledi, které pak keporkaci jednoduše zhltli. Účinnost jejich lovecké strategie přitom ještě zvyšovalo to, že určité množství potravy vyvrhovali, což z velké vzdálenosti vábilo nejen ryby, které se chtěly nakrmit, ale i mořské ptáky, před nimiž pak měly ryby tendenci se ukrývat… Tento způsob lovu byl vědci označen jak trap feeding (česky řekněme „lov do pasti“). Ale pozor: Téměř identické chování bylo zhruba ve stejné době popsáno z druhého konce zeměkoule, a to u plejtváků Brydeových, kteří tímto způsobem lovili ančovičky. V tomto případě se mu dostalo označení tread-water feeding, které obsahuje slovní spojení „šlapání vody“.
Shoda chování keporkaků a plejtváků Brydeových s popisy hafgufy je do očí bijící. Odpovídá i zmínka o zápachu (nikoli však voňavém), který vzniká uvolňováním dimethylsulfidu z vyvrženého zooplanktonu a malých ryb. Jenže všimnout si této shody a vyargumentovat ji, to dokázala až trojice McCarthy, Sebo a Firth. Současně se však objevila jiná, velmi vzrušující otázka: Proč keporkaci a plejtváci Brydeovi takto lovili někdy před dvěma tisíci let i před tisíciletím – a pak stejnou strategii začali znovu používat až docela nedávno?