SATIRA: Káží vodu, pijí archivní víno. Skutečná tvář bruselských elit

Evropská unie se ráda prezentuje jako poslední bašta demokracie, transparentnosti a morální nadřazenosti. Když Brusel mluví o „evropských hodnotách“, člověk skoro čeká, že se otevře nebe, zazní Beethoven a Ursula von der Leyen sestoupí po zlatém schodišti s kopií Lisabonské smlouvy v ruce. Jenže pak přijde realita — a ta připomíná spíš kombinaci seriálů House of Cards, Narcos a účetnictví stavebního družstva z devadesátek.

Začněme u Ursuly von der Leyen. Evropská komise pod jejím vedením během pandemie uzavřela gigantické kontrakty na vakcíny za desítky miliard eur. Jak? Inu, moderně. Žádné nudné tendry, transparentní zápisy nebo veřejná kontrola. Stačily soukromé SMS zprávy s šéfem Pfizeru. Protože když utrácíte 35 miliard eur z veřejných peněz, proč se obtěžovat s nějakou tou byrokracií? To je přece jen pro obyčejné občany, kteří zapomenou vyplnit kolonku v daňovém formuláři.

Když se pak někdo zeptal, kde ty zprávy vlastně jsou, odpověď zněla v podstatě: „Ups.“

Evropská transparentnost se tak smrskla na digitální verzi psa, který snědl domácí úkol.

Charles Michel mezitím létal po Evropě tak často soukromými tryskáči, že by ho Greta Thunberg nejspíš pronásledovala s hasicím přístrojem. Veřejnosti se vysvětluje, že musí méně topit, méně jezdit autem a ideálně jíst cvrčky, ale unijní elita zjevně pochopila Green Deal jako doporučení pro nižší vrstvy. Zatímco unijní legislativa tlačí na omezování emisí u běžných lidí, jeho cestovní rozpočet nabobtnal o 27 %.

Když běžný občan letí na dovolenou jednou za rok, je klimatický zločinec, kterému bude doměřena extra daň za CO2. Když evropský papaláš proletí miliony eur v soukromém letadle, je to „nutná diplomatická mobilita“.

Překlad: uhlíková stopa je problém jen tehdy, když ji vytváří někdo chudší.

Pak tu máme Phila Hogana. Během tvrdých covidových restrikcí, kdy lidé nesměli ani na pohřeb vlastních příbuzných, se evropská smetánka elegantně bavila na golfových večírcích. Protože virus očividně respektuje VIP status.

Hogan nakonec rezignoval, což v Bruselu představuje něco mezi veřejnou popravou a administrativní dovolenou. Tedy: „odejdi, dokud se média dívají.“

A pak přišel Qatargate — okamžik, kdy si i ten nejnaivnější eurofederalista musel sundat modrou vlajku z okna a alespoň na chvíli přestat zpívat Ódu na radost.

Eva Kaili, tehdejší hvězda Evropského parlamentu, byla spojována s hotovostí nalezenou v bytě. Doslova pytle peněz. Evropská integrace tak dostala nový rozměr: integraci bankovek do domácího interiéru.

Antonio Panzeri se mezitím proměnil v něco jako mafiánského účetního evropské morálky. Miliony eur měly proudit za „ovlivňování politiky“. Člověk skoro obdivuje efektivitu systému — zatímco evropský zemědělec čeká půl roku na dotaci, kufr s hotovostí evidentně funguje bez průtahů.

Evropa zároveň hrdě mluví o „strategické autonomii“, zatímco někteří její politici čelí podezřením z přátelských vztahů s čínskými lobbisty kolem 5G technologií. To je skoro poetické. Unie chce být nezávislá na Číně tak moc, až si od ní údajně nechá platit za rozhodování.

Někteří europoslanci byli spojováni s proruskými strukturami, jiní čelili podezřením ze špionáže nebo propagandy. Evropský parlament tak občas připomíná bezpečnostní prověrku, kterou organizoval někdo po třetím proseccu.

Tatjana Ždanoka byla označována za agentku FSB. Maximilian Krah řešil vazby kolem proruských sítí, jeho asistent skončil v příběhu se špionáží pro Čínu.

Evropský parlament se tím definitivně proměnil v místo, kde člověk nikdy neví, jestli vedle něj sedí zákonodárce, lobbista nebo postava z levného špionážního thrilleru.

Marine Le Pen řešila údajné zneužívání evropských prostředků,

Daniel Obajtek korupční kauzy kolem Orlenu,

Lara Comi dostala trest vězení,

Morten Messerschmidt bojoval s obviněními kolem fondů EU.

Člověk by skoro nabyl dojmu, že evropské fondy nejsou ekonomický nástroj, ale společenský sport.

A pak jsou tu případy násilí, šikany nebo extremistických vazeb. Od neonacistických struktur až po obvinění ze sexuálního násilí. Evropský parlament tak občas působí méně jako zákonodárný sbor a více jako casting do kriminální minisérie Netflixu.

Ani Češi samozřejmě nezůstávají pozadu. Evropská politika je totiž jako Eurovision — každý stát musí dodat něco bizarního. Někdo pošle korupční skandál, jiný nacistické relikvie, další dotační kauzu.

A Brusel? Ten dál vydává tiskové zprávy o právním státu a boji proti dezinformacím, zatímco mu pod kobercem šustí bankovky, ztrácejí se SMSky a asistenti špionují pro cizí mocnosti.

Evropská unie měla být projektem spolupráce, prosperity a civilizační elegance. Místy však připomíná luxusní hotel, kde recepce káže morálku hostům, zatímco management v horním patře právě řeší, kdo vzal kufřík s hotovostí a proč někdo zase smazal zprávy z telefonu.

Možná je EU nakonec ten nejúspěšnější integrační projekt v historii. Podařilo se totiž dokonale integrovat italský temperament v úplatcích, francouzskou kreativitu v účetnictví, německou efektivitu v zametání stop a české kutilství v dotačních podvodech. Evropská unie tak skutečně mluví jedním hlasem — jenom škoda, že ten hlas nejčastěji šeptá v zašifrovaných zprávách nebo v přítmí VIP salónků letišť pro soukromé tryskáče.

EU často kritizuje Polsko nebo Maďarsko za nedostatky v právním státě, zatímco Brusel hledá třísky v oku Budapešť, ve vlastním oku přehlíží celý „sklad trámů“ od Pfizeru.

Zatímco mi řešíme víčka od petek, oni řeší, jak do tryskáče naložit víc šampaňského.

Takže hlavně nezapomeňte třídit odpad. Demokracie na tom stojí.