Rozkaz zněl jasně, být zelení za každou cenu

Vítejte v Evropě roku 2026. V místě, kde je i prdnutí krávy legislativně ošetřeno a kde se majitel dieselové Octavie má cítí jako ekologický terorista. Máme pocit, že držíme v rukou osud planety, zatímco zbytek světa nás pozoruje s podobným výrazem, jako když se díváte na někoho, kdo se snaží lžičkou vylít oceán, protože hladina stoupla o milimetr.

Pojďme si rozsvítit (samozřejmě úspornou LED žárovkou napájenou z občasného větru) a podívat se na ta čísla, která nám v Bruselu zapomněli přeložit do lidštiny.

Představte si rok 2000. Svět je jedna velká kuřárna, ve které sedí 1 000 lidí a poctivě vyfukují kouř (CO2) do společného luftu. My v EU jsme tehdy byli pořádní frajeři – patřilo nám 152 křesel z toho tisíce. Naše auta? Ta tvořila pouhých 17 kuřáků.

Střih do dneška. V té samé místnosti je dneska k nehnutí. Celková produkce kouře stoupla o polovinu, takže v té místnosti teď stojí 1 500 lidí. A co Evropa? Ta sedí v koutě, má na obličeji tři respirátory, na sobě dva svetry, v kapse předraženou náplast proti kouření a její počet klesl na 108 lidí.

Zatímco my jsme vyhnali 44 kuřáků, zbytek světa jich do místnosti přitáhl 552 nových. Čína, Indie a další si tam rozbalili kartony bezfiltrovek, ale my v EU řešíme, jestli ten náš zbývající tucet lidí s osobními auty (přesně 12 z 1 500) nemá náhodou moc silný dech.

Vtipnou kapitolou našich zelených ideologických úředníků z Bruselu a jejich celosvětového spasitelského komplexu je nákladní doprava. V roce 2000 v naší místnosti „kouřilo“ za nákladní auta v EU 8 lidí. Dnes jich je 7. Úžasný pokrok, že? Stálo to jen pár bilionů v dotacích, snaha o likvidaci spalovacích motorů a zdražení všeho, co se veze na korbě.

Ale teď přijde ta pravá magie, za kterou by se nestyděl ani David Copperfield.

V EU platíme šílené sumy za to, aby naše firmy kupovaly nové, „čisté“ kamiony, které plní normy tak přísné, že z výfuku by se teoreticky dala inhalovat horská vůně. Ale co se stane s těmi starými, „špinavými“ náklaďáky, které už podle bruselských tabulek nesmí na silnici?

Logika EU v kostce: Jakmile nákladní auto překročí hranice Evropské unie, jeho CO2 se zázračně přestane počítat do „našeho“ globálního oteplování. Ten samý dieselový motor, který byl v Německu hrozbou pro lidstvo, se v Egyptě nebo v Rusku stává užitečným pomocníkem. Planeta je sice jen jedna a atmosféru máme společnou, ale evropský úředník věří, že CO2 má pas a bez víza se k nám nevrátí.

Zatímco Asie staví uhelné elektrárny jako na běžícím pásu (jen Čína jich má víc než zbytek světa dohromady), my v Evropě s šílenstvím v očích utahujeme šrouby u osobních aut.

Dnes osobní auta v EU tvoří 12 lidí z 1 500 v té naší zakouřené místnosti. To je 0,8 % celosvětového problému. I kdybychom zítra všichni přesedli na koloběžky z bio-bambusu, svět si toho ani nevšimne. Teploměr planety se ani nepohne.

Ale my! My budeme dál dotovat elektromobily, které si běžný občan nemůže dovolit, budeme zavádět normy Euro 7, které zdraží Fabii na cenu garsonky, a budeme se plácat po ramenou, jak jsme ekologičtí. Že se ty naše staré „střepy“ vyvezou někam, kde budou kouřit dalších 20 let bez jakýchkoliv filtrů? Pst, nekazte tak krásnou statistiku na papíru!

Evropský parlament nám s vážnou tváří radí, jak si máme utáhnout opasky a snížit uhlíkovou stopu, zatímco sám pravidelně pendluje mezi Bruselem a Štrasburkem jako korporátní nomád bez svědomí. Tisíce lidí, kamiony materiálu a hory papírů se každý měsíc přesouvají jen proto, aby se udržela politická iluze „dvou sídel“. K tomu přidejte provoz obřích, permanentně klimatizovaných budov, které polykají energii v řádech menších měst. Výsledek? Aparát, který káže střídmost, ale žije v režimu, na který by si běžný občan musel vzít hypotéku – a ještě by dostal ekologické kázání navrch.

Evropská politika CO2 připomíná situaci, kdy na potápějícím se Titanicu snažíte vyleštit příbory v první třídě, zatímco do podpalubí tečou tisíce tun vody.

Jsme v situaci, kdy platíme za to, abychom byli méně konkurenceschopní, zatímco ty emise, které jsme tak pracně a draze „ušetřili“, někdo jiný vyfoukne do vzduchu během jedné směny v šanghajské továrně. Ale jasně, hlavně že máme pocit, že jsme ti „lepší“. I kdyby nás to mělo zruinovat.

Tak co, už se cítíte ekologicky? Stačí se podívat na fakturu za elektřinu nebo na cenovku nového auta. To je cena za to, že jsme těch 12 kuřáků z 1 500, kteří mají nejdražší popelník ve vesmíru.

---

P.S. Abychom si rozuměli – chránit přírodu a dýchat čistý vzduch je skvělá věc. Ale místo dalšího klimatického summitu v Bruselu, kde se nad humrem a šampaňským ladí gramáže emisí, bych navrhoval povinný teambuilding. Žádné pětihvězdičkové hotely v Dillí s čističkami vzduchu na každém pokoji. Pěkně v teplákách do průmyslových čtvrtí Karáčí, k uhelným pánvím v Šan-si nebo k indickým spalovnám odpadu pod širým nebem.

A co je na tom nejlepší? Na tenhle svůj „bruselský sabbat“ se naši spasitelé planety samozřejmě nedopravují v přeplněném FlixBusu nebo nedejbože na sdíleném kole. Letí pěkně v business class, kde je dostatek místa na rozložení všech těch grafů o tom, jak nám – obyčejným smrtelníkům – omezit pohyb, zdanit letenky na dovolenou nebo ropnými daněmi znechutit cestu k babičce.

Tihle lidé, kteří kážou o uhlíkové stopě a morálním selhání každého, kdo ještě nemá v garáži elektroauto za milion, mají často nalétáno víc než průměrný pilot dopravního letadla. Ale jejich „pracovní cesta“ je přece v zájmu vyššího dobra, zatímco váš let k moři je prý nezodpovědný luxus, který je potřeba regulovat.

Jak se říká: Lepší jednou vdechnout poctivý asijský smog z neregistrovaného komína, než desetkrát ladit nesmyslnou směrnici v klimatizovaném kanclu. Skutečná realita se totiž z okna Audi e-tron s diplomatickou značkou odhaduje dost těžko.

------

https://data.unesco.org/explore/dataset/co2001/table/?utm_source=chatgpt.com&sort=country_name