Článek
Recepční zvedla oči od mobilního telefonu a podívala se před sebe. Před pultem stál postarší, ale pohledný muž s knírem a bradkou. Vůbec jsem si nevšimla, že by někdo přicházel, mihlo se jí hlavou.
„Dobrý den, okamžik, podívám se. Jak jste to říkal? Jesenský? Á, už to vidím, Doktor Jesenský, pokoj klasik, dvě noci. Mohu Vás požádat o občanský průkaz?“
„Promiňte, nejsem si jist, zda jej mám zrovna po ruce. Bude Vám stačit toto?“ odpověděl host a vytáhl z kapsy bankovku a položil ji před recepční na pult.
„Jistě, pane doktore.“ No vida, Euro. Inu, doktor… „Evžene, doprovoďte prosím pana doktora na pokoj 205“ zavolala směrem k výtahu. „Máte nějaká zavazadla, pane doktore?“
„Ne, děkuji, jen tuto brašnu. Jsem tu poněkud na lehko, omlouvám se. Jen se ubytuji a půjdu se ještě projít. Už jsem tady mnoho let nebyl, tak se chci trochu porozhlédnout“ odvětil host.
Tak jak se to tu všechno za ty roky změnilo? Zdá se, že úplně všechno. A přitom vlastně téměř nic. Ulice sice vypadá úplně jinak, ale přesto ji poznávám. Tudy se jistě jde k jezuitské koleji… ale tyto budovy jsou nové! A hle, most přes Vltavu, také jistě nový, ten zde nebýval. Inu, však je to let… A co je všude lidí… a kočárů bez koní…
Následujícího rána se vydal proti proudu Vltavy, minul kolej a Kamenný most a po chvíli odbočil z nábřeží do Starého pražského města. Procházel uličkami, které přes veškeré novoty ještě stále dobře poznával z dřívějších dob. Před průčelím Betlémské kaple se zastavil a pečlivě si kapli prohlížel. Vypadá celá jako nová a přitom, svým způsobem, stále stejná, říkal si.
Nakonec se osmělil a došel až na Staroměstský rynk. Neměl na toto místo zrovna ty nejlepší vzpomínky, ještě pořád míval tu a tam zvláštní pocit v zátylku, ale když už se do Prahy po takovém čase vydal… Vzpomínal a přemítal. Kdybychom tehdy byli bývali věděli, jak směšné a pošetilé byly všechny ty spory, které jsme tehdy mívali za tolik veliké a zásadní! Co jsme si mohli ušetřit nepříjemností! Ale což, stalo se, co se stalo. A třeba to tak nakonec mělo být. Bůh suď…
Když se vrátil k hotelu, slunce se již sklánělo k západu a silueta Pražského hradu, která, zdá se, také vypadala poněkud jinak, než si ji vybavoval, se v zapadajícím slunci jevila nebývale majestátně.
Následujícího rána vstal, sbalil brašnu a chystal se k odchodu. Na recepci byla stále ta samá mladá dáma. Až nyní si všiml, že má na šatech štítek se jménem.
„Dobré ráno, Eliško, mohu, prosím pěkně, vyrovnat účet? Již musím odejít. Děkuji pěkně za ubytování“ a vytáhl z kapsy několik stejných bankovek, které použil při příchodu a položil je na pult.
“Víte, že jsem tady kdysi znával také jednu Elišku? A byla Vám docela podobná, pokud si dobře pamatuji. Děkuji pěkně za všechno a přeji Vám krásný den. A třeba ještě někdy na viděnou…
Vyšel z hotelu a se spokojeným úsměvem zamířil ke Kamennému mostu. To bych nevěřil, kolik tady všude bude lidí, to nebývalo, říkal si. A pak, někde uprostřed toho, snad tisícihlavého zástupu lidí, tiše zmizel.
