Článek
Poněvadž celé to téma mých údajných „kriminálních činů“ je dosti rozsáhlé, a bylo by problematické je vměstnat do jednoho článku, uvedu v separátním díle ještě další moje soudní stíhání, které se mi jeví stejně skandální, jako ta dnešní kauza. Druhý díl mého článku nese název: „Česká justice jako zakázkové krejčovství“.
Snaha českých orgánů činných v trestním řízení a české justice mě kriminalizovat, mě přivedla před krátkým časem před Městský soud v Praze, kde jsem byl již pravomocně odsouzen s trestem – rok podmínka s odkladem na 15 měsíců v kauze týkající se turecké elektrárny Adularya. Mám vážné výhrady k regulérnosti proběhlého procesu a k trestu mně udělenému, poněvadž považuji celý soudní proces proti mně za uměle vykonstruovaný a nedávající mi možnost se plnohodnotně bránit.
Průběh procesu u Městského soudu pro Prahu je pro mě příkladem, jak se soudí lidé, o jejíchž vině je rozhodnuto předem, a kdy vůbec nezáleží na předkládaných důkazech a argumentech obviněného u soudu, ale existuje tu určitý „vyšší zájem“ na kriminalizaci obviněného a jeho odsouzení. Proces je v takovýchto případech jen formalitou, aby se stvrdilo to, na čem se justice domluvila dopředu se státním zastupitelstvím, kdy obě tyto složky našeho trestněprávního systému se snaží vyhovět někomu, kdo zůstává skryt za oponou.
V mém případě se nedávno již jednalo o odvolací soud, kdy původní trest byl vydán Obvodním soudem pro Prahu 4. Pokud srovnám postup soudního jednání na onom Obvodním soudu pro Prahu 4 s procesem, který proběhl u Městského soudu Praha, tak musím konstatovat, že ten můj proces u Obvodního soudu pro Prahu 4 vykazoval v určité míře i dodržování nějakých těch běžných zvyklostí a regulí dávajících obviněnému určitá práva se hájit, avšak u Městského soudu Praha pak byla situace již podstatně odlišná.
V čem byl ten rozdíl? U Obvodního soudu na Praze 4 se soudce choval tak, jako že je připraven zvážit mé argumenty, avšak u odvolacího Městského soudu Praha už mi celý průběh procesu připadal jenom jako obyčejná fraška. Ze svědků, které jsem požádal, aby byli na Městský soud předvolání k procesu, tak nebyl pozván ani jeden, a z dokumentů, které jsem žádal, aby byly k soudnímu jednání vyžádány, tak nebyl zajištěn ani jeden. Moje strategie obrany takto byla zcela narušena a nemohu se ubránit dojmu, že rozsudek nade mnou byl již dohodnut dopředu, a že bylo úplně jedno, co na soudu prohlásím. Nějak mi přišla v této souvislosti na mysl scénka ze Švejka „odsouzený, pardon, obviněný, přistupte k soudní stolici“.
Ne, že by mě na tomto stání nenechali mluvit, ale to, co jsem tam povídal, jako by padalo na neprostupnou zeď. Soudci vůči mně během mého projevu neměli žádný dotaz, nepotřebovali osvětlit žádnou nejasnost, a to ať již z mých materiálů zařazených do spisu a nebo z toho, co jsem uvedl dříve na soudu. Zkrátka mě vyslechli s permanentním upozorňováním, že to, co povídám, že se odchyluje od tématu soudu, a že to sem nepatří atd.
Řekl jsem k tomu námitku, že se tu soudí případ tvrzní proti tvrzení, takže by se soud měl zajímat i o ty příbuzné věci okolo, aby soud mohl získat představu, kdo měl motiv lhát, a kdo ne. Soudci již ale přistupovali k meritu věci tak, že jsem vinný já, a že ten, kdo lže u soudu, že jsem já. Jako by si soudci přečetli jen moje obvinění, protože některé formulace z tohoto obvinění několikrát použila předsedkyně senátu, i když si myslím, že jsem tato obvinění ve svých písemných námitkách úspěšně vyvrátil a ty moje námitky jsou skutečně ve spisu založeny.
O co v mém případě jde? Já něco tvrdím a dvě další osoby tvrdí opak, tedy, klasický případ tvrzení proti tvrzení, kdy není přímý svědek, který by potvrdil a nebo vyvrátil to, co obě strany říkají a soud nemá žádné indicie o tom, že bych k tomu mému „kriminálnímu činu“ – křivé nařčení, měl nějaký motiv a nebo z něho měl nějaký prospěch. A přitom ta osoba, které jsem měl jako by svým tvrzením ublížit, ta před soudem prohlásila, že žádnou újmu kromě morální stránky věci z mého údajného nařčení neutrpěla.
Takže za to, že já něco tvrdím a dvě osoby z opačné strany tvrdí opak, kdy se pravdy nemůže soud dopátrat, protože u toho nebyli žádní další nezávislí svědci, a kdy postižený neutrpěl žádné škody, tak jsem dostal trest: rok podmínky s odkladem na rok a půl.
Přitom jsem navrhnul u obou soudu vyšetření na detektoru lži s tím, že přece soud nemusí výsledky tohoto testu na pravdu vzít v úvahu, pokud nechce. Ne, odmítli mi toto vyšetření na detektoru lži na obou soudech. Na Obvodním soudu pro Prahu 4 se mi to jejich odmítnutí alespoň pokusili nějak vysvětlit, ale na Městském soudu pro Prahu se již ani nenamáhali k odmítnutí vyšetření na detektoru lži, cokoliv vysvětlujícího říci.
Na nic se mě nikdo nezeptal, nikdo nepotřeboval vysvětlit žádnou nejasnost, soud nepotřeboval vyslechnout ani žádné svědky, nepotřeboval ani žádné důkazy proti mně, stačilo to, co bylo napsáno v obžalobě, a jen tak bez vzájemného komunikování u soudu mi udělili trest. Jako by nezáleželo, co u soudu, řeknu, jen aby to bylo rychle hotovo, a abych nezdržoval žádnými detaily, protože oni už věděli, kolik si tzv. „zasloužím“. Dovolím si říci, že jsem ze strany soudců cítit dosti silný stupeň nepřátelství vůči mé osobě.
Nelze se divit, že zatímco mi Obvodní soud pro Prahu 4 snížil trest, který pro mě požadoval státní zástupce na Praze 4, a to na méně než na polovinu, tak Městský soud mi pak vrátil trest zpět až téměř na úroveň, jakou mi původně navrhnul státní zástupce pro Prahu 4.
Ta pře je mezi mnou a Vrchním státním zastupitelstvím v Praze, takže zde nevystupuje státní zástupce v zájmu českého státu a nebo v zájmu jiné osoby, zde vystupuje státní zastupitelství samo za sebe jako „postižená“ entita, která mi tzv. „má, co vracet“. Já si totiž stěžoval původně na způsob vyšetřování kauzy Adularya, a přitom jsem kritizoval i dozor nad případem, který vykonávalo Vrchní státní zastupitelství v Praze. Takže chápu, že se podavatel žaloby – Vrchní státní zastupitelství v Praze mohlo cítit mými předchozími stížnostmi dotčeno.
Takže celý ten proces lze vnímat jako určitý vzorek, který ukáže, zdali česká justice je schopna vystupovat nezávisle, když „postiženým“ je jejich příbuzná složka, tedy státní zastupitelství, a nebo se nedokáže oprostit od svých profesních i lidských vazeb na institut státního zastupitelství. A jak tento test „nezávislosti“ soudu dopadl, posuďte sami.
Myslím, že je důležité se seznámit s podstatou této mé kauzy, aby si mohl čtenář udělat komplexní obrázek o tom, proč se mnou soud jednal tak, jak jednal a kde byly ty nevyslovené zájmy těch, co stáli mimo jeviště.
Pracoval jsem jako vedoucí zahraničního zastoupení generálního dodavatele tepelné elektrárny Adularya do Turecka, kterou zakontrahovala v roce 2010 česká firma z Ostravy s tureckým investorem s tím, že český stát na tuto elektrárnu poskytnul tureckému investorovi úvěr cca 12 miliard korun.
Jen pro doplnění uvedu, že mi turecký investor potvrdil, že když si v roce 2010 přijel do ČR požádat příslušné české státní bankovní orgány o úvěr na tento projekt, tak mu bylo naznačeno, že pro usnadnění schválení tohoto úvěru, že by to chtělo namazat určitou nemalou částkou na příslušná místa. A tak se také stalo, jak mi potvrdil turecký investor.
První blok elektrárny z celkových dvou bloků se dostavěl v roce 2015 a ukázalo se hned po uvedení tohoto bloku od provozu, že kotel dodaný jistou rakouskou firmou nepracuje správně. Od doby zjištění této závady platily po více než jeden další rok na straně rakouského dodavatele kotlů záruky za správnou funkčnost jimi dodaného zařízení. Tento rok rezervního času umožňoval, že buď se pokusí postižená strana, to je odběratel rakouských kotlů, si nechat posoudit stav dodaného zařízení od odborníků, a nebo během toho roku, co zbývalo do vypršení záruk za dobrou funkčnost kotlů, podá odběratel k výrobci tohoto vadného kotle reklamaci.
Ta druhá zmíněná možnost byla dostatečná, protože odběratel není přece povinen zkoumat, proč mu zakoupený produkt nefunguje správně a má právo ho reklamovat u výrobce a dožadovat se opravy, kdy zjištění důvodů, proč ten produkt správně nepracuje, je přece záležitostí jeho dodavatele.
A nyní došlo k neuvěřitelně podezřelé věci, a to, že ani odběratel vadného produktu, a ani české státní bankovní orgány, které měly v tomto projektu vložených svých 12 miliard korun, neuplatnily ani jednu z uvedených možností a záruky rakouské firmy nechaly tyto dvě entity jen tak potichu vypršet.
Musím říci, že jsem se v průběhu toho roku, kdy bylo možno podat reklamaci k dodavateli vadného produktu, intenzívně snažil varovat vedení generálního dodavatele i orgány českého státního bankovnictví, že problémem, proč ten kotel špatně pracuje, je kotel sám, respektive jeho špatné technické řešení a nikoliv uhlí, na které se jako viníka problémů snažil odklonit pozornost dodavatel kotle a nepochopitelně i vedení českého generální dodavatele elektrárny.
Byl to samozřejmě vysoce podezřelý přístup, který se vzpíral logice, a to, jak ze strany českého odběratele kotlů, tak i od českých státních bankovních orgánů, jejíchž úvěrové prostředky se takto dostaly do ohrožení. Ty české bankovní orgány, které rok nečinně přihlížely, jak se blíží rakouskému dodavateli kotle ke konci platnost jeho záruk, tak světe div se, ani ne měsíc poté, co prošly rakouské firmě ty zmíněné záruky, tak si tato bankovní instituce objednala vypracování expertní zprávy, kterou si měli objednat již rok zpět. A po dohotovení odborné expertízy pak měli logicky reklamovat kotle u rakouského dodavatele.
Ta zpráva nakonec ukázala přesně to, co jsem já tvrdil již rok předtím na vedení generálního dodavatele a na orgány českého státního bankovnictví, že na vině je technické řešení kotle. A výsledky té expertní zprávy pak vyšly již v listopadu 2017 v Hospodářských novinách, kde se jasně říká, že turecký investor, který byl zodpovědný za kvalitu dodávek uhlí, není viníkem zkolabování tohoto projektu, ale právě ta rakouská firma spolu s českým generálním dodavatelem jsou zodpovědni za zkolabování tototo obchodního případu, viz článek z Hospodářských novin:
„Turecká elektrárna, na kterou Česko půjčilo 12 miliard, stále nefunguje. Na vině nejsou Turci, ale Češi a Rakušané, ukázala studie“.
Tento závěr expertní zprávy je možno číst tak, že český daňový poplatník vlastně zaplatil celkovou škodu 14 miliard korun z tohoto projektu za onu rakouskou firmu, která dodala špatně fungující kotle na stavbu. Vždyť stačilo během toho roku platnosti záruk napsat jeden reklamační dopis na rakouského dodavatele kotlů a vyžadovat splnění jeho povinnosti, to je, uvést zařízení do správně funkčního stavu. A ta povinnost rakouského dodavatele kotlů uvést zařízení do stavu plné funkčnosti, mohla trvat třeba až dodnes. Stačilo přece jen napsat jednostránkový dopis, který obsahoval slovo: „REKLAMUJEME“. Takovýto očividný transfer škody z rakouské firmy na českého daňového poplatníka je nanejvýše podezřelý a mohu jen dedukovat, že se neuskutečnil jen tak „zadarmo“, pokud mi rozumíte.
Poněvadž jsem se s tímto stavem nechtěl smířit, tak jsem mezi roky 2018–2020 podal tři trestní oznámení na Vrchní státní zastupitelství v Praze, kam jsem doložil svoji korespondenci na příslušné ředitele u generálního dodavatel elektrárny, a rovněž tak jsem doložil i korespondenci na český státní bankovní úřad, kde jsem upozorňoval obě instituce, že kotel je špatně navržen, a že je třeba učinit příslušné kroky k tomu, aby se nenechala rakouská firma se vyhnout své zodpovědnosti za dodávku vadného produktu.
Z těch mých trestních oznámení, které nakonec obsahovaly cca 400 stran, se nevyšetřovalo vůbec nic. Ti vedoucí pracovníci od generálního dodavatele nebyli volání na policii, mnou doporučení svědci nebyli vyslýcháni, a případ byl po cca roku a půl praktického nevyšetřování v roce 2020 policií odložen. Podal jsem taktéž podnět k tomu, aby se prověřil ten údajný požadavek na předání určitého obnosu od tureckého investora k českým státním bankovním orgánům, ale ani tam se list na stromě za dobu tzv. vyšetřování nepohnul.
To nenadálé odložení vyšetřování případu v roce 2020 pro mě představovalo šok, a tím momentem začal můj boj za znovuotevření vyšetřování této kauzy. Říci to jednoduše a srozumitelně, policie zkrátka ten případ zametla pod koberec, nejspíše na základě pokynu někoho shora, a to byl pro mě impulz, se pustit do křížku se státní mašinerií, která se vědomě vyhýbá povinnosti vyšetřit, kdo se jakou měrou podílel na způsobení škody na konto českého daňového poplatníka ve výši 14 miliard korun.
Ten několikaletý boj za znovuotevření vyšetřování tohoto případu se odehrával přes Nejvyšší státní zastupitelství v Brně, a ten boj byl natolik litý, že nakonec státní zastupitelství se mnou ztratilo trpělivost a zažalovalo mě vykonstruovaným obviněním, jak jsem již zmínil na začátku.
A zlatý hřeb přišel až nakonec procesu u Městského soudu v Praze, kdy předsedkyně senátu vyzvala státního zástupce, aby mě znovu žaloval, že prý jsem obvinil u soudu další lidi z něčeho, co prý nespáchali, takže prý pokračuji v trestné činnosti. Ten tah na branku se mi revanžovat za moji drzost, že jsem si dovolil se postavit korupci sahající do politických kruhů, ten je velice intenzivní, takže cokoliv jsem řekl na Městském soudu Praha, tak můžu dedukovat, že tam byla snaha moje slova proti mně nakonec obrátit. Já jsem se u soudu nevyhýbal slovům jako – korupce, zametení pod koberec apod. Jak bych řekl lidově, šli mi po krku, a proto se v tomto článku vyhýbám jménům firem i lidí, protože mě čeká zřejmě další soud.
Kolem tohoto projektu vyšla řada článků, dokonce jsem dostal tento případ i do televize, kdy ten pořad o elektrárně Adularya proběhl dne 27.3.2023 v pořadu „Reportéři ČT“.
▶Reportéři ČT: Nefunkční elektrárna v Turecku a ztracené miliardy. Příběh se po letech uzavřel — ČT24 — Česká televize (je to druhý příběh).
V ČT se ale důsledně vyhýbali tomu, aby řešili, kdo tento propadák českého exportu zavinil.
Ten druhý díl mých zážitků s českou justicí bude stejně výživný, jako tento předkrm. Podstatou toho druhého procesu, který byl proti mně veden na stejném Obvodním soudu na Praze 4, a ve stejnou dobu, je, že jsem byl napaden v Kauflandu vzteklým individuem, které mi při rvačce vykoplo brutálně paži z ramenního kloubu a zlomilo mi kost v rameně, přičemž za většinového viníka tohoto mého napadaní jsem byl prohlášen soudem já. Že prý jsem snad měl arogantně vystrčenou bradu, a proto mě ten dotyčný musel napadnout pěstí.
A důvod, proč Obvodní soud na Praze 4 takto zinscenoval moje napadení, abych z něho vyšel jako viník? Protože se soudu tento trest za moje tzv. výtržnictví náramně hodil, aby mě mohli pořádně „osolit“ za kritiku korupce na projektu Adularya.
Teoreticky, srovnávajíce moji situaci s kauzou Dozimetr, tak na tom ještě nejsem tak špatně, u Dozimetru je už 5 svědků po smrti, a já pořád ještě žiji.
Závěrečné shrnutí. Díky tomuto zkolabování obchodního případu Adularya přišel český daňový poplatník o 14 miliard korun, a navíc k tomu zbankrotoval i český generální dodavatel elektrárny, a to jen proto, že rakouský výrobce kotlů dodal špatně vyprojektovaný kotel pro elektrárnu. Já jsem doložil na policii svoji korespondenci, kde jsem upozorňoval vedení generálního dodavatele v době platnosti garancí dodavatele kotle, že problém je nikoliv ve složení uhlí, ale ve špatném technickém řešení kotle. Poskytl jsem tak policii dostatečnou munici, aby ty jednotlivé vedoucí pracovníky od generálního dodavatele začala zvát a ptát se jich, proč postupovali tak, že nakonec poškodili vlastního zaměstnavatele. Podobné kopie korespondence jsem poskytl i pro českou státní bankovní instituci.
Nikdo z těch, které jsem varoval na obou institucích, nebyl pozván na policii k vyjasnění/obhájení jejich postupu, jen jediný, kdo byl policií kriminalizován, souzen a odsouzen byl ten, který na různé podezřelé okolnosti na projektu Adularya policii upozornil.
Můj závěrečný dotaz zní, neměl by tento stav orgánů činných v trestním řízení a v justici nějak otřást běžným občanem v této zemi? Dnes jsem u vykonstruovaného soudního procesu skončil já a zítra to může být zase někdo jiný.
