Článek
Jan Saudek se narodil 13. května 1935 v Praze do židovsko-katolické rodiny. Dětství prožil ve velmi těžké době — jeho otec byl během druhé světové války vězněn v koncentračním táboře Terezín, z rodiny válku přežilo jen několik členů. Tyto zážitky, spojené s utrpením, ztrátou a zároveň touhou po přežití, se později silně odrazily v jeho tvorbě: v neustálém napětí mezi životem a smrtí, krásou a zánikem.
Po válce se vyučil tiskařem, a až v pozdějších letech se dostal k fotografii. Inspirovala ho zejména americká fotografie (např. Edward Weston, Ansel Adams), ale velmi brzy si našel zcela osobitý styl, který s tehdejší socialistickou estetikou neměl nic společného.
Styl a symbolika
Saudekova díla bývají směsí realismu, grotesky a romantického kýče, ale také hluboké existenciální výpovědi. Často pracuje s tématy:
- tělesnosti a sexuality,
- času a proměny,
- mateřství, zrození a smrti,
- vztahu muže a ženy,
- společenských předsudků.
Jeho fotografie jsou často inscenované, což z něj činí průkopníka stylu, který spojuje fotografii s divadelní performancí a malířstvím.
Začátky a „sklepní období“
V době komunistického režimu nebyl Saudek oficiálně uznáván. Pracoval jako tiskař a své fotografie vytvářel v malém sklepním ateliéru v pražském činžáku, kde se zrodil jeho charakteristický vizuální svět.
Zdi pokryté odlupující se omítkou se staly kulturním symbolem – metaforou lidské křehkosti a rozpadu, ale i prostoru, kde se rodí nová krása.
Fotografie z tohoto období jsou silně intimní, často se opakují motivy nahoty, erotiky, mateřství a zrození. Právě zde začal používat ruční kolorování, které dodávalo snímkům zvláštní malířskou atmosféru.
Tehdy také vznikla slavná fotografie „Život“ (Life, 1966), kde je zachyceno těhotenství, zrození a smrt – symbol tří fází lidské existence. Tento motiv ho provází po celý život.
Mezinárodní uznání
Zlom přišel v 80. letech, kdy si jeho práce všimli zahraniční kurátoři. Roku 1983 byla Saudkova tvorba vystavena v International Center of Photography v New Yorku, což mu otevřelo dveře do světa.
Získal si pozornost díky autenticitě a osobní výpovědi, které byly v kontrastu s chladným formalismem západní fotografie té doby.
Začal vystavovat v Paříži, Tokiu, Londýně a dalších metropolích. Jeho díla se objevovala i v prestižních publikacích, např. v Life Magazine.
Svoboda a kontroverze
Po roce 1989 se Saudek stal mediálně známým i doma. Jeho výstavy přitahovaly davy a často vyvolávaly skandály. Byl oslavován i kritizován – za odvážné zobrazování nahoty, někdy i za údajnou misogynii.
Sám Saudek však vždy tvrdil, že jeho tvorba je oslavou ženy – těla, smyslnosti, života.
Začal také pracovat s barevnou fotografií, ale nikdy se nevzdal ručního kolorování ani ateliérové stylizace.
V novém tisíciletí se z Jana Saudka stal žijící mýtus české fotografie. Jeho život i dílo inspirovaly filmy, knihy i dokumenty (např. Jan Saudek – V pekle svých vášní, ráj v nedohlednu).
Pokračoval v práci se svými modely i rodinou, často zachycoval běh času na stejných osobách po desetiletí, čímž jeho tvorba získala i dokumentární rozměr.
Osobnost Jana Saudka
Citlivost skrytá za provokací
Na první pohled může Jan Saudek působit jako excentrik – muž, který se nebojí mluvit o sexu, stáří ani smrti s odzbrojující otevřeností. Vystupuje s ironií, teatrálností a často sám sebe stylizuje do role provokatéra, který si dělá legraci z konvencí.
Pod touto maskou se však skrývá hluboce citlivý a zranitelný člověk, poznamenaný válečným dětstvím, složitými vztahy i neustálým bojem o svobodu.
Sám často říká, že jeho fotografie jsou autobiografické – každý snímek prý nějakým způsobem odráží jeho nitro, touhy, vzpomínky i bolesti.
Umělec posedlý krásou a pomíjivostí
Saudek má mimořádně silný vztah k tělu – lidské tělo vnímá jako zrcadlo duše i jako symbol času. Fascinuje ho jeho proměna, zranitelnost i krása.
Tato fascinace se objevuje i v jeho osobním životě: často spolupracuje s lidmi, které potkal náhodou, a v jejich tělech vidí pravdivost, nikoli ideál.
Zároveň ho trápí pocit pomíjivosti – stáří, zániku, konce. Jeho slavný citát:
„Krása je jen chvíli. A já chci tu chvíli zachytit.“
přesně vystihuje jeho uměleckou filozofii.
Provokace jako forma upřímnosti
Saudek často tvrdí, že neprovokuje úmyslně, ale že jen říká nahlas to, co si ostatní myslí a bojí se přiznat. Tím si získal i ztratil mnoho lidí.
Veřejnost ho někdy vnímá jako egoistu nebo narcistu, ale on sám svou otevřenost považuje za projev svobody – svobody tvořit, milovat, smát se i mluvit o věcech, které společnost tabuizuje.
Jeho výstřednost, barevné košile, excentrické chování i neustálá sebestylizace jsou součástí jeho identity – Jan Saudek žije v obraze, který sám vytváří.
Rozporuplný vztah ke světu i sobě
Saudek se netají tím, že má složitý vztah k autoritám, institucím i rodině. Nikdy se necítil být součástí žádného systému – komunistického ani demokratického.
V uměleckém světě stojí mimo hlavní proud, přestože jeho fotografie visí v galeriích po celém světě.
Jeho vztahy s ženami i dětmi bývají často bouřlivé a plné emocí – v nich, stejně jako ve své práci, hledá autenticitu, lásku i utrpení, které podle něj neoddělitelně patří k životu.
Navzdory své slávě a kontroverzím si Saudek zachoval jistou dětskou hravost a ironii. Často o sobě mluví s nadsázkou:
„Nejsem umělec, jsem jen chlap, co má rád ženský a foťák.“
Tímto odlehčeným způsobem maskuje hlubší filozofii – totiž že umění není intelektuální disciplína, ale emocionální výpověď.
Současnost
Janu Saudkovi je v letos devadesát let. K jeho jubileu probíhají v Česku rozsáhlé výstavy jeho tvorby – například v Západočeské muzeum v Plzni od května do listopadu 2025. Vedle retrospektivních výstav již ukazuje i zcela nové práce – zvláště zajímavé jsou jeho bronzové odlitky-reliéfy (tzv. „reliéfy“) založené na ikonických motivech z jeho tvorby. Jan Saudek není umělec, který by „usedl“. I v devadesáti letech tvoří, vystavuje a hledá nové formy sebevyjádření. Současná fáze jeho kariéry je zajímavá kombinací retrospektivy i nových experimentů.
Manželkou Jana Saudka je Pavlína Saudková (dříve Pavlína Hodková). S Pavlínou mají tři děti: syn Matěj Saudek a dvě dcery Anna Marie Saudková a Josefína Saudková. Jan Saudek měl i další vztahy a podle různých zdrojů má více potomků mimo manželství, uvádí se, že má 15 až 16 dětí.
