Článek
Zářící ráno
Bylo to obyčejné pondělí. Slunce se líně převalovalo přes střechy domů, a já šel do školy s hlavou plnou nedokončených myšlenek. Měl jsem v sobě podivný neklid, jako by se mělo stát něco důležitého, ale nevěděl jsem co.
Na rohu ulice jsem ji zahlédl poprvé. Stála u přechodu, čekala na zelenou. Měla na sobě dlouhý kabát barvy vína, vlasy sepnuté do volného drdolu, ze kterého jí padaly pramínky jako hedvábné nitky. V ruce držela tašku z plátna, z níž vykukovala kniha s modrou obálkou. Neviděl jsem její tvář, jen profil, ale něco ve mně se pohnulo.
Když přešla, otočila se na okamžik. Naše pohledy se střetly. Její oči byly klidné, hluboké, jako by mě znala. A pak zmizela za rohem.
Celý den jsem na ni myslel. V hodinách jsem kreslil její siluetu do sešitu, představoval si její hlas, její smích, její vůni. V mé hlavě se zrodila žena, kterou jsem nikdy neoslovil, ale která se mi usadila v duši jako tichý stín.
Déšť a okno
O týden později pršelo. Seděl jsem u okna ve školní knihovně, pozoroval kapky stékající po skle. Měl jsem být na semináři, ale nemohl jsem se soustředit. V hlavě mi zněla melodie, kterou jsem neznal, ale cítil jsem, že patří jí.
A pak jsem ji znovu uviděl. Venku, pod deštníkem, kráčela pomalu po chodníku. Tentokrát jsem viděl její tvář. Jemné rysy, lehce unavené oči, které ale zářily zvláštním světlem. Zastavila se u lavičky, vytáhla knihu a začala číst. Déšť jí bubnoval na deštník, ale ona se nenechala vyrušit.
Přál jsem si být kapkou na jejím rameni. Přál jsem si sedět vedle ní, mlčet a jen být. Ale místo toho jsem ji pozoroval z dálky, jako divák v divadle, kde se hraje představení, které nikdy nebude moje.
Šalvěj a stíny
Začal jsem ji vídat častěji. Vždy náhodou. V parku, na zastávce, jednou dokonce v obchodě, kde si vybírala čaj. Vždy sama, vždy klidná. Nikdy jsme se nepotkali přímo, ale její přítomnost mě pronásledovala jako vůně šalvěje, kterou jsem jednou cítil, když prošla kolem.
Začal jsem psát. Ne dopisy, ale zápisky. O ní. O tom, co si představuji. Jak by zněl její hlas, kdyby mi šeptala do ucha. Jak by se její prsty dotýkaly mého zápěstí, když by mi podávala šálek čaje. Jak by se její dech mísil s mým, kdybychom stáli blízko.
Byla to láska, která nechtěla být vyslovena. Platonická, ale plná těla. Touha, která se neprojevovala v gestech, ale v detailech. V tom, jak si upravovala šál. V tom, jak se dívala na svět, jako by ho četla.
Ticho mezi námi
Jednou jsem ji následoval. Ne jako stín, ale jako zvědavost. Šla pomalu, zastavovala se u výloh, u stromů, u laviček. Nakonec vešla do galerie. Váhal jsem, ale pak jsem šel za ní.
Stála před obrazem ženy v zahradě. Šalvěj, levandule, měkké světlo. Dívala se na něj dlouho, pak si sedla na lavičku a zavřela oči. Sedl jsem si opodál, nenápadně. V místnosti bylo ticho, jen dech návštěvníků a šustění kabátů.
Naše pohledy se znovu střetly. Tentokrát déle. Usmála se. Jemně, jako by mě poznala. A pak odešla.
Nešel jsem za ní. Nechtěl jsem narušit ten okamžik. Ale věděl jsem, že se něco změnilo. Že už nejsme cizí. Že mezi námi existuje ticho, které má tvar.
Dopis, který nikdy neodešlu
Sedím u stolu, píšu jí dopis. O tom, co cítím. O tom, jak mě její přítomnost proměnila. O tom, jak jsem se naučil vnímat svět jinak – pomaleji, hlouběji, smyslněji.
Ale dopis neodešlu. Nechám ho v zásuvce, mezi zápisky, mezi sny. Protože tahle láska není o slovech. Je o pohledech, o vůni šalvěje, o doteku, který se nikdy nestal, ale přesto ho cítím.
A možná, jednou, když se znovu potkáme, se na mě podívá tím tichým úsměvem. A já budu vědět, že to stačí.
