Článek
Jednoho večera jsem si po práci sedl k telefonu, jen tak bez cíle. Projížděl jsem profily, většinou bez většího zájmu, když tu se objevila ona. Nejdřív mě zaujala fotka – usměvavá, přirozená, žádné přehnané pózy. A pak jsem si přečetl její popis a působilo to upřímně. Tak jsem napsal. Nečekal jsem, že odepíše hned, ale odpověď přišla během pár minut.
A od té chvíle to šlo jako po másle. Psali jsme si každý den. Nejprve krátké zprávy o tom, jaký byl den, pak se to změnilo na hlubší rozhovory. Vyprávěla mi o svých snech, o tom, jak chce jednou cestovat, jak jí chybí někdo, komu by mohla věřit. A já… já jí věřil. Měl jsem pocit, že se mi po dlouhé době podařilo najít někoho, kdo o mě má skutečný zájem.
Po pár dnech jsme měli už skoro svou rutinu. Ráno pozdrav, přes den krátké zprávy a večer dlouhé psaní, kdy jsme sdíleli všechno možné. Dokonce jsme si poslali pár hlasovek – její hlas zněl jemně, trochu nesměle, což jen posilovalo dojem, že je to milá holka, která má jen smůlu na lidi.
A pak jednou přišla první „prosba“. Byla prý někde venku, zapomněla peněženku a nutně potřebovala zaplatit nějakou drobnost. Nešlo o moc. Říkal jsem si – stane se, přece ji nenechám ve štychu. Když ti někdo připadá blízký, tak na takové věci ani moc nemyslíš.
Jenže podobných situací začalo přibývat. Každá zněla logicky, každá měla nějaké vysvětlení. Jednou to byla pokuta, podruhé vybitý telefon, potřetí nějaká záloha, kterou „musí poslat ještě dnes“. A pokaždé se omlouvala, že to nechce dělat, že jí je to trapné, že mi to všechno vrátí. A já, i když jsem začínal mít malé pochyby, jsem jí pořád chtěl věřit.
Až jednou, úplnou náhodou, jsem narazil na příspěvek v jedné skupině. Chlap popisoval svůj zážitek s dívkou, kterou poznal online. Při čtení jsem se zarazil – jeho příběh byl téměř totožný s tím mým. Ty samé věty, stejný styl psaní, stejné „nehody“, a dokonce i stejná fotka. A než jsem to stačil vstřebat, našel jsem další příspěvek. A další. A další. Různí chlapi, ale ta samá dívka.
V tu chvíli mi došlo, že celý ten měsíc byl pro ni jen způsob, jak získat peníze. Že všechny ty „hluboké“ rozhovory byla hra, kterou hrála s víc lidmi najednou. A že já jsem byl jen další figurka.
Bylo to nepříjemné. Nešlo ani o ty peníze – to člověk oželí. Ale o pocit, že jsem jí věřil, že jsem se těšil na zprávu, která se ukázala být jen součástí nějakého scénáře, který opakovala pořád dokola.
Když jsem jí napsal, že vím, co dělá, nezmohla se ani na vysvětlení. Prostě mě zablokovala a zmizela. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že takové lidi nezměníš. Jen se od nich musíš naučit odejít.
A i když mě to tehdy štvalo, dneska to beru jako zkušenost. Naučilo mě to být opatrnější, nenechat se opít hezkými slovy a zároveň nezatrpknout. Protože ne každý na internetu něco skrývá. Jen je potřeba dávat pozor a nepustit si hned každého k srdci.
A možná právě díky tomu si dneska mnohem víc vážím lidí, kteří hrají fér. Protože ti jsou v tom dnešním světě opravdu vzácní.
