DOA Vysočina 2026: Sklo, železo a hudba

Dny otevřených ateliérů na Vysočině (DOA Vysočina) proběhly 3. a 4. října 2026 už po šestnácté. Tvůrci při nich otevřeli své dílny, ateliéry, galerie a školy veřejnosti: letos se jich zapojilo 129 po celém kraji. Akci každoročně pořádá Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod a podporuje ji Kraj Vysočina, více na doavysocina.cz.

DOA patří k největším kulturním akcím v regionu a každoročně propojuje umělce, řemeslníky a širokou veřejnost. Smyslem je nabídnout autentický zážitek ze setkání s tvůrci, podpořit místní uměleckou scénu a inspirovat k objevování pestrosti současného umění a řemesel na Vysočině. Akce nežije jen u nás, probíhá i v dalších regionech: DOA Jihomoravský kraj, DOA Jihočeský kraj a DOA Dolní Rakousko, odkud myšlenka pochází.

V minulých letech jsem se akce zúčastnil asi dvakrát, jednou i aktivně jako vystavující. Ve spolupráci s uměleckým kovářem Josefem Habermannem jsem v jeho kovárně v Žirovnici vystavoval plechové fotografie vytvořené historickým fotoprocesem zvaným „Mokrý kolódiový“. Josef pochází z kovářské rodiny z Klatovce, kam mě letos DOA zavedlo také.

Na letošní víkend jsem se moc těšil. Poctivě jsem si naplánoval sedm míst do 20 km od Žirovnice. Jenže jsem zvídavý a na prvních zastávkách jsem se zapovídal, takže jsem nakonec stihl jen tři. Jsem za ně ale vděčný.

Začínal jsem tam, kde to bylo nejdřív potřeba: sklárna byla pro veřejnost otevřená jen v sobotu dopoledne. Táhla mě tam i četba našeho rodokmenu, ve kterém jsem zjistil, že část mých předků byli skláři.

Představoval jsem si poloprázdné parkoviště u janštejnské hospody a klidnou procházku areálem. V tom jsem se hodně mýlil, do skláren se vydaly davy lidí. Organizace ale fungovala skvěle a vše mi bylo vysvětleno hned na vrátnici. Doběhl jsem skupinu, která právě vyrazila s průvodcem, a prošel areál: několik hal, pece, množství starých nepoužívaných forem, gigantickou hromadu skleněných zlomků, výrobu, sklad i prodejnu Brokisu a další.

Největší dojem na mě udělalo foukání skleněných nádob a žár kolem pecí (uvnitř prý až 1 000 °C). A také preciznost a trpělivost místních zaměstnanců. Rád bych se sem příští rok vrátil a prozkoumal jednotlivé procesy trochu hlouběji.

Z Janštejna jsem pokračoval do další sklářské dílny, která se skrývá v budově bývalého Agrostroje v Počátkách. Za Irenou Czepcovou do studia penocze. Část místních o něm podle všeho slyšela poprvé a využila příležitosti k návštěvě. Přede mnou dorazilo několik aut s lidmi, které jsem potkal už v Janštejně. Vřelé přivítání od Ireny a následná debata mi potvrdily, že část hostů je „od řemesla“ a že někteří takhle objíždějí dílny a ateliéry, aby pozdravili a podpořili kolegy a kolegyně.

Vyslechl jsem zajímavé příběhy, například o „odlévání pupíků“, prohlédl si Ireniny práce i dílnu. Pak jsem se s ní o obědové pauze, kdy tu už nikdo jiný nebyl, zapovídal o materiálech, postupech, plánech, historii budovy (nad vchodem je pamětní deska purkmistra Jana Brdlíka z roku 1882) i o životě.

Irena mi prozradila, že jsou pro ni Dny otevřených ateliérů příležitostí potkat se s lidmi z regionu, se sousedy blízkými i vzdálenějšími, ukázat svou práci širší veřejnosti a setkat se s přáteli. Mile ji překvapili návštěvníci, kteří přijeli ze všech koutů Vysočiny a návštěvou ateliérů strávili hezký víkend se svými blízkými. Jedním z milých příkladů byl pán z Jihlavy se svými vnuky.

S vděkem jsem ochutnal pravou etiopskou kávu a vyrazil na hodinu domů, abych se připravil na nejdelší zastávku dne.

Odpoledne bylo jasné, že už žádný další ateliér v sobotu nestihnu. Těšil jsem se na přátele a na místo, které už dobře znám. Cestou jsem trochu zabloudil, ale do Klatovce, kousek od Javořice, jsem dorazil včas na poslední avizovanou prohlídku vyhlášené kovárny rodu Habermannových.

Louka u hráze rybníka Zhejral se pro ten víkend proměnila v parkoviště. Po boji o místo jsem spěchal na prohlídku a čekal velký zájem, ale tohle? Podle Habermannových se tu jen v sobotu sešlo okolo šesti set lidí. Prohlídku vedl David Hugo Habermann, a protože se stále přidávali další zájemci, vedly se nad původní plán ještě nejméně dvě prohlídky.

Kovárnu v lesní samotě v 70. letech vybudoval umělecký kovář Alfred Habermann st. (1930 až 2008). Po jeho odchodu do Německa v roce 1985 ji převzal syn Alfréd ml., otec sedmi dětí. Dnes tu působí především David, jeho bratr Josef má kovárnu v Žirovnici a sestra Veronika je šperkařka. Rod sahá do Jihlavy, kde první z Habermannů pracoval jako zámečník. David mi prozradil, že ho provádění baví. Dědu, který uměl diváky nadchnout osobitým přístupem, se snaží napodobit a o historii kovárny, řemesle i umění vyprávět s humorem a dobrou pointou. S úsměvem dodal, že jeho táta měl sedm dětí a řemeslo se tak mohlo dědit. Nejstarší Alfred měl sice být kovářem, ale víc ho lákali koně.

V dílně po celou dobu akce vznikala monumentální plastika Tanec. Podíleli se na ní David, jeho bratr Josef a syn Matyáš, spolu s Lukášem Zadražilem a Tomášem Popelou. Skládá se ze čtyř kovaných prvků, které se prolínají a překrývají, a je ohlédnutím za tvorbou dědy Alfreda, jehož sochy se vyznačovaly kováním velkých materiálů a abstraktní stylizací. V roce 2027 má být vystavena na Hefaistonu na hradě Helfštýn.

Veronika Göthová Habermannová je zlatnice a tvoří ve vlastní dílně v Popelíně. V kovárně vystavovala své šperky a předváděla část výrobního procesu: foukala do trubičky a tvořila nad malým plamínkem. Elisabeth Habermannová a Jan Kašpar Fous opracovali kamennou stélu do podoby drobné zvonice, která zůstane v kovárně a bude vítat příchozí. Zdobí ji intarzie z barevných mramorů, uspořádaná do tvaru kříže a složená z tolika kamenů, kolik členů má rodina Habermannových.

Mezi dalšími díly mě nejvíc nadchla replika kované kašny z jindřichohradeckého zámku, která zdobí dvůr kovárny. Podle Davida na ní kdysi, když tu bývalo učňovské středisko, kluci trénovali základy uměleckého kovářství. Střediskem prošlo asi sedm kovářů, mezi nimi i David s bratrem Josefem. Několik metrů vysoká kovaná Kapka stojí na klasicky černém podstavci, samotná kapka je světle modrá a částečně žlutá. Je to kinetická plastika, která vznikla na zakázku pro firmu vyrábějící oleje a pohybuje se podle proudění větru. Dvě kované sochy Pilot impéria jsou Davidovy studie mimozemských válečníků, protože jeho volná tvorba se soustředí na figuru. A rozesmál mě otylý pán s trombonem, socha Starej trouba, dílo Elisabeth.

Víkend byl podle Habermannových fyzicky i psychicky náročný. Akce se ale povedla, přálo počasí a přišlo víc lidí, než doufali: přátelé, sponzoři, kolegové z branže i zástupci jiných řemesel. Od DOA si proto dají aspoň pětiletou pauzu a v roce 2028 je čeká rodinná výstava v Lipníku nad Bečvou.

Užil jsem si na místě krásný čas plný hovorů, umění, nadšení pro řemeslo a dobrého jídla. Na závěr dne přišel koncert jihlavské skupiny Rendez-fou, který začal kolem šesté večer. Do kovárny se nanosily lavičky a zaplnila se lidmi, další se už nevešli a zůstali stát v bráně. Hrají v ní Honza Fous na kytaru a baskytaru, Jana Lindl, která zpívá a hraje na příčnou flétnu, a David Vacula s cajónem, kalimbou a utarem. Honza Fous je otcem Jana Kašpara, který u kovárny tvořil kamennou zvonici, takže tu ten den tvořily a hrály dvě generace jedné rodiny. Zůstal jsem jen na tři skladby. Vše tu bylo moc fajn, ale už jsem musel jet domů.

Z plánovaných sedmi míst jsem stihl pouze tři. Žádné z nich bych nevyměnil.

Doma jsem ještě kopíroval a upravoval fotografie z celého dne a přemýšlel, co jsem vlastně zažil. Když je den příliš plný vjemů a zážitků, někdy se mi stane, že se v noci probudím a hlavou mi všechno běží dokola. Stalo se to i tentokrát. Byla to síla. Cítil jsem obdiv a radost ze setkávání s tolika tvořivými lidmi v našem okolí. Jejich práci nevnímám jako okrajovou záležitost, ale jako nedílnou a důležitou součást našeho života, a také jako projev jisté svobody, ve vyjádření i ve způsobu života.

Na příští ročník DOA Vysočina se těším. A možná se za rok, nanejvýš za dva, přidám i já, a to s fotografickým projektem u jedné dílny, kterou zatím nebudu zmiňovat.

Fotoreport z celého víkendu je k vidění ZDE. Děkuji všem tvůrcům a dílnám, že jsem mohl nakouknout do jejich světa, nechat se inspirovat a potěšit.