Článek
Nejsou v tomto středočeském městě jediné – takřka v centru se vypíná další v podobě vrchu Hostibejk. Lokalitě, který bývala dnem pravěkého moře, jsme se podrobněji věnovali minulý měsíc:
Nejprve je v hlavní roli červeně značená turistická stezka, která spolehlivě vede vedlejšími ulicemi, po chodnících, ale i částí parkových kvalit, poté následuje orientačně nikoliv složité kličkování po cestách a pěšinách neznačených. Až jsme v první cílové stanici: v kralupské části Zeměchy.
Na nevysokém návrší míjíme kostel Narození sv. Jana Křtitele a v jeho těsném sousedství stojící zvonici. Původně středověký svatostánek poznamenaly válečné konflikty natolik, že musel být v roce 1723 obnoven. Stalo se tak v barokním stylu. Před dvaceti lety prošel ozdravnou kúrou v podobě kompletní rekonstrukce.
Kostel v Zeměchách. V popředí zvonice.
Kolmé stěny strže
Hlavní důvod návštěvy této kralupské části čeká o pár set metrů dál. Úzká, vegetací takřka maskovaná cestička mizí pod baldachýnem tvořeným větvemi stromů – a pak pokračuje něco přes čtyři sta metrů. Vstoupili jsme na území Přírodní památky Sprašová rokle u Zeměch.
„Jde o hluboký (místy až kolem 15 metrů), náletovými dřevinami zčásti zarostlý zářez ve spraši, tj. zvláštní, málo zpevněné zemině, označovaný v odborné terminologii správně jako strž (pojem rokle se vztahuje k zářezu ve skalních horninách, ale v běžném hovoru se oba tyto pojmy zpravidla nerozlišují),“ vysvětlují autoři publikace Přírodní památky, rezervace a parky.
Na jednom z konců rokle
Stěny tu jsou takřka kolmé.
Po obou stranách rokle (strže) se zvedají příkré, většinou kolmé stěny. Jsou svého druhu historickou čítankou – dávají nahlédnout do období starších čtvrtohor, kdy se zde mocné vrstvy spraše ukládaly. Ve střední Evropě tehdy vládlo suché, chladné, větrné podnebí dob ledových. To se střídalo s mírně teplejšími a vlhčími obdobími dob meziledových.
Patrné tu jsou vrstvy světlejší spraše (pocházejí z posledních dvou dob ledových – mezi 250 tisíci až 13 tisíci lety př. n. l.) a vrstvy tmavší (doby meziledové). Uvádí se, že spraš se tu ukládala zhruba 200 tisíc let.
„Sprašová závěj u Zeměch byla naváta na obnažené arkózy, pískovcům příbuzné horniny karbonského stáří (tj. přes 300 milionů let). Má velký význam pro poznání nejen podnebí, ale také živočichů žijících v době jejího ukládání, protože se v ní dobře uchovávají např. ulity měkkýšů, kosti obratlovců a také předvěkého člověka a jeho výtvorů, jako je např. sídliště lovců mamutů ve spraši u Dolních Věstonic na jižní Moravě,“ píše se ve výše zmíněné publikaci.
Na dně rokle
Strž u Zeměch vznikala celá staletí erozní činnosti vody – ta zejména po přívalových deštích prohlubovala původní úvozovou cestu. Dnes už je její koryto suché, strž je odvodňována podzemním systémem. Území přírodní památky se rozkládá na ploše půldruhého hektaru. Kromě sprašových vrstev jsou zde chráněna rostlinná a živočišná společenstva kontinentálních stepí se vzácnými druhy hmyzu, pavouků a rostlin.
Cestou k Minické skále
Havlíčkova skála
Neznačenými stezkami a ještě užšími cestičkami nejprve přímo na jih a poté jihovýchod – tak pokračuje tato kralupská výprava. Ze Zeměch vede do části zvané Minice.
Na samé hranici městského území – necelé dva kilometry od sousední obce Otvovice (u níž se nalézá podobný přírodní útvar) – se v těsném sousedství silnice (a přesto poměrně vskrytu) zvedá příkrá skála. Celým názvem se jedná o Přírodní památku Minická skála. Z nadmořské výšky 210 metrů „roste“ do 226 metrů nad mořskou hladinou.
Na vrcholu Minické skály
Z vrcholu skalního výběžku tvořeného starohorními vyvřelinami se otvírá vyhlídka jižním směrem. Čili také do míst, kde se v době halštatské (zhruba 7. až 5. století př. n. l.; ve střední Evropě se tehdy objevili Keltové a v té době se také začalo zpracovávat železo) pravděpodobně nacházelo hradiště. Z něhož se do současnosti dochovaly valy na jižní straně.
Skalních vyhlídkových výchozů je tu několik, kolmé stěny dodávají místu dramatický ráz. Pozorovatel má v zádech lesní porost, v němž převládá zejména borovice lesní a černá a dub zimní. Důvodem ochrany jsou zbytky stepních společenstev. Mj. tu roste ohrožený česnek tuhý, dále pak např. kostřava walliská, vousatka prstnatá, válečka prapořitá nebo zahořanka žlutá. Přírodní památka zde byla vyhlášena v roce 1987.
„Skála údajně při pohledu od silnice připomíná profil Karla Havlíčka Borovského, a proto jí místní lidé říkají též Havlíčkova skála,“ lze se dočíst na Wikipedii. Může být. Osobně ale přiznávám bez mučení, že jsem zmíněnou podobu nenačetl. Nejspíš mi pro to chyběl dostatečný cit, nebo jsem jen přírodní útvar pozoroval z nevhodného úhlu.
Nejstarší kostel v Kralupech
Při návratu do centra Kralup – po červeně značené stezce kopírující blízkou frekventovanou silnici – čekal na trase ještě jeden svatostánek. Minický kostel sv. Jakuba Většího (Staršího) je vůbec nejstarší stavbou svého druhu na území Kralup. Uvádí se, že i nejstarší památkou vůbec.
Od roku 1888 jej charakterizuje novorenesanční podoba – objekt je ale podstatně starší. Původně se jednalo o gotický kostel založený v polovině 14. století za vlády Karla IV. Dochovaný záznam o svatostánku pochází z roku 1352, výzkumy ale naznačují, že vznikl ještě dřív. Během třicetileté války byl vypálen.
Minický kostel
„Zajímavostí je, že zde měli svatbu Antonín Seifert a Marie Borutová, rodiče básníka Jaroslava Seiferta– to proto, že v té době ještě neexistoval kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava v centru Kralup,“ uvádí text na stránkách Wikipedie.
Kostel je chráněn jako kulturní památka České republiky.
Zdroje:
Kolektiv autorů: Přírodní památky, rezervace a parky; Nakladatelství Olympia, 2004
https://www.infokralupy.cz/sprasova-rokle-u-zemech/ds-1052
Informační tabule na trase
Marek Podhorský: Středočeský kraj – Průvodce na cesty; freytag & berndt, 2006
https://cs.wikipedia.org/wiki/Minická_skála
Petr David, Vladimír Soukup: 666 přírodních krás České republiky; Kartografie Praha, 2003
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svatého_Jakuba_Staršího_(Minice)
Mapy.com
