Článek
Jak už jsme psali v článku zveřejněném 14. listopadu, o dva dny dříve byla v Oblastním muzeu v Ústí nad Labem zahájena expozice nazvaná Vulkány – J. E. Hibsch a příběh Českého středohoří.
Setkání se značně šikmou kostelní věží a s vulkány v muzeu, poté lanovkou nad Labe. Byli jsme v Ústí
Do 27. června příštího roku se tak část muzejních interiérů proměnila v prostředí popisující prostřednictvím fotografií, videí, minerálů, informačních textů a map vývoj řady vulkanických lokalit. Nejen zahraničních. Tuzemsko zastupuje České středohoří a jeho sopečná minulost.
Když jsme zmínili mapy, je třeba dodat, že se vesměs jedná o historická díla vytvořená prof. Josefem Emanuelem Hibschem(1852-1940). Právě jemu a oblasti jeho čtyřicet let trvajícího zájmu, jíž bylo výše zmíněné České středohoří, je nová ústecká expozice zasvěcena především.

Krátce po vstupu
Znělcový dóm
Za chvíli nás obklopí známé sopečné destinace: krajina v blízkosti italského Vesuvu, ostrov ohně a ledu, jak se říká Islandu, Francouzský centrální masiv a řada dalších. Ale teď ještě pár chvil trávíme v přítomnosti vrchu Bořeň (539 m n. m.), skalního suku vypínajícího se jižně od Bíliny.
„Podle současných geologických poznatků představuje masiv Bořně erozní zbytek znělcového dómu tvaru obrácené hrušky, který se vmísil do přívodní dráhy (diatrémy) a částečně i snad do výbuchového hrdla explozivního maaru (zvláštní forma sopečného kráteru s nízkým reliéfem, vytvořená při erupci po kontaktu podpovrchových vod s vystupujícím magmatem – pozn. aut.). Za určitou geologickou analogii lze považovat známý skalní útvar Devil´s Tower (Ďáblova věž) v severoamerickém Wyomingu,“ poznamenává část doprovodného informačního textu.

Součástí expozice jsou také obrazy.
Rozdíly a podobnosti
Pozvolna se blížíme do hlavních částí expozice, do světa profesora Hibsche i Českého středohoří, které právě jeho zásluhou se dodnes řadí ke klasickým lokalitám světového významu. Na „cestě“ nás čeká názorné nahlédnutí na rozdíly a podobnosti našeho Středohoří s některými zahraničními vulkanickými oblastmi.
Se sbližováním africké a euroasijské litosférické desky a s podsouváním (subdukcí) litosféry ve Středomoří souvisí italský vulkanismus. „Stejný střet litosférických desek, který vyvrásnil Alpy, způsobil také rozpraskání Českého masivu…“ čteme si na jednom z panelů.
„Vyhaslé sopky Francouzského centrálního masivu jsou Českému středohoří nápadně podobné. Na rozdíl od našich hor si však většinou zachovaly své původní tvary – lávové dómy, sopečné kužely i krátery. Francouzská krajina tak nabízí představu, jak mohly sopečné tvary Českého středohoří vypadat předtím, než je miliony let působící eroze výrazně přetvořila.“
„Příběh Českého středohoří je fascinující kronikou „ohně a vody“, která se odehrávala v několika dějstvích po dobu téměř 30 milionů let. Každá etapa vulkanické činnosti zanechala v krajině své charakteristické stopy, které můžeme obdivovat dodnes.“ To již nás další text přenesl do těsné blízkosti osobnosti, která je v rámci této expozice v hlavní roli.

Josef Emanuel Hibsch
Vulkanolog světového formátu
Průkopnické dílo. Zakladatel moderního geologického výzkumu Českého středohoří. Jeden z nejvýznamnějších vulkanologů své doby. Právě takovými slovy se dodnes hovoří o prof. Hibchovi. Vědci, který se celoživotně věnoval svému milovanému Českému středohoří. Jako vůbec první zde zmapoval vyvřelé výlevné horniny a popsal nové horninové typy.
„Když J. E. Hibsch procházel roklemi a vrcholy Českého středohoří, neviděl jen obyčejné skály, ale fascinující kroniku dávné sopečné činnosti… Jeho průkopnické geologické mapy a petrografické popisy dodnes obdivují odborníci z celého světa…“ Uvádí se, že Hibschovy detailní mapy jsou stále aktuální, že jejich přesnost překonala až nejmodernější digitální technika konce 20. století.

V jednom z výstavních sálů
Ke stručnému portrétu ještě připojme: jako profesor působil na Zemědělské akademii v Děčíně-Libverdě a na univerzitě ve Vídni; stal se průkopníkem ochrany přírody (mj. se zasadil o záchranu Vrkoče, jemuž ohrozilo odtěžení; zasazoval se také o záchranu Střekova a Vrabince); v dětství se naučil česky, důchod trávil ve Vídni u dcery, každoročně dojížděl do severních Čech; jeho jméno mj. nesou naučná stezka Žitenice-Skalice a jeskyně v téže lokalitě – a také Mineralogické muzeum v Homoli u Panny na Ústecku, kde se J. E. Hibsch narodil.
Zachránce Vrkoče
Prohlídka „vulkanické“ části ústeckého muzea spěje do finále. Kolem návštěvníků zvolna přibývá hmatatelných exponátů – jimi jsou stejně tak pomůcky, které profesor kdysi používal, jako třeba i četné ukázky minerálů.

Další panel, který poučí.
Po ruce jsou další přehledná, nápaditě podávaná sdělení: o sopečném kameni a jeho zástupcích (čedič, znělec, křemenný porfyr…), o jejich využití při výrobě drceného kameniva pro dálnice a železnice, ale třeba i na dávnou výrobu mlýnských kamenů (žernovů; podle nich dostaly jméno Žernoseky) – k tomu sloužil výše zmíněný křemenný porfyr (ignimbrit).
Jsou místa, kde byste hrad nečekali. K takovým patří i strmá čedičová skála, na níž vyrostl Vrabinec
Opouštíme expozici plnou vulkánů, muzeum má toho v nabídce víc. Na úplný závěr ještě připojme dvě informace: za prvé – součástí zdejších muzejních sbírek je také unikátní kolekce 7543 kusů výbrusů, které vytvořil prof. Hibsch; a za druhé – muzeum je kromě pondělků otevřeno celoročně.
Zdroje:
Informační tabule a materiály Oblastního muzea v Ústí nad Labem
https://search.seznam.cz/?q=maar&oq=&aq=-1&sourceid=szn-HP





