Článek
„Zpráva z roku 1344 dokládá, že Smil z Vchynic stavěl „pokoje k přebývání“ – a o deset let později už na Oparně sídlil,“ sděluje těsně před prvním cílem tohoto putování informační tabule.
Řeč je o hradu Oparno, k jehož pozůstatkům je to od vlaku nějakých tři sta metrů. Vyšlapaná stezka mírně stoupá. Již brzy mezi stromy vidíme siluetu jedné ze zdí, které přežily až do dnešních časů. Ono přežívání čítá zhruba půl tisíciletí.
Malý hrádek severozápadně od Lovosic vyrostl někdy na počátku 14. století, v držení Smilových potomků zůstal do roku 1472, ovšem celkem brzy přestal vrchnosti vyhovovat. Opuštěn byl na počátku 16. století, jako o pustém objektu se o něm hovořilo již v roce 1530. Na přelomu 19. a 20. století v areálu hradní zříceniny byla v provozu dřevěná restaurace.
Část dochovaného hradního zdiva
Hrad Oparno, v dálce nejvyšší část Lovoše
Starší ves a kněžna Libuše
Dříve než si prohlédneme zbytky zdiva a upřeme zrak do dáli – mj. na Milešovku a také na Lovoš, na který se při této cestě nebudeme dívat pouze z dálky, ještě se vraťme na historický počátek tohoto hradu.
Předpokládá se sice, že hrad byl založen někdy nedlouho před rokem 1344, což stejně tak pravda být může, jako nemusí. „Zpráva z roku 1276 o zdejší vsi (která je kupodivu starší než hrad) zmiňuje vrch Hrádek nad Oparnem, což znamená, že již tehdy muselo na místě hradu existovat nějaké opevnění,“ uvádí autoři publikace České středohoří známé i neznámé.
Hrad na rytině W. Donatha ze čtyřicátých let 19. století (reprofoto z informační tabule)
Podstatně hlubší pokus ponořit se do historie nabízí bizarní tvrzení, které hrad spojuje s kněžnou Libuší – prý také zde pronášela své věštecké prognózy. Ostatně podobných „pozoruhodných“ míst u nás najdeme víc, jedno z nich jsme letos v srpnu navštívili – jednalo se o zříceninu hradu Liběhrad v Libčicích nad Vltavou.
Plášťová zeď
Oparno je jedním z nemnohých tuzemských hradů s plášťovou zdí. Ta měla půdorys protáhlého obdélníku se zaoblenými rohy, k jejím vnitřním lícům se po stranách přimykaly palácové budovy. Zeď byla natolik tlustá, že mohla být vybavena ochozem.
Uvádí se, že uvnitř zdí stály nejméně dvě obytné budovy – klenutý suterén jedné z nich se dosud dochoval. Zato po vnějším opevnění s bránou a předhradím nezůstaly žádné stopy.
„Za jádrem, výškově už ale pod jeho úrovní, bývalo ještě jedno nádvoří s rozměrnou budovou. Jak a zda vůbec byla i tato plocha ohrazena, nelze dnes bezpečně zjistit,“ dodává text informační tabule.
Milešovka při pohledu z hradu
Kamenný svědek dávné historie pohledově ladí s tím, co jej obklopuje. V případě Českého středohoří jsou to další pozůstatky – tentokrát přírodní, jež vymodelovala dávná sopečná činnost. Hledíme od zdí do dáli a není třeba příliš představivosti, aby v té dramaticky zvlněné krajině člověk viděl cosi jako zkamenělé moře; vlny, jimž říkáme vrchy a jež rádi zdoláváme.
Jak už bylo poznamenáno, ke zmíněným „vlnám“ patří také vrch Lovoš. Jedna z nejvýraznější dominant Lovosicka. Kopec, který umí zaujmout nejen svým vyhlídkovým finále. Své místo zaujal – vzdušnou čarou – zhruba kilometr a půl jihovýchodním směrem od hradu.
Takže směle vzhůru…
Údolím ke kamenným schodům
„Lovoš patří k nejnavštěvovanějším vrcholům Českého středohoří… Znalci tvrdí, že rozhled z Lovoše je ještě lepší než z Milešovky,“ poznamenala Daniela Novotná v publikaci Kokořínsko a České středohoří. S uvedeným názorem se plně ztotožňujeme.
Ukazatel pod hradem směruje zájemce na modře značenou turistickou stezku. K cestě na Lovoš volíme ale jinou alternativu. Zelenou a žlutou.
V Oparenském údolí
Po zelené se nejprve vydáváme na mírný sestup Oparenským údolím. Zhruba kilometr je nám společníkem Milešovský potok, jeho občasné meandry a také tzv. devětsilové nivy čili květné podmáčené louky. Údolí je botanicky hodnotnou oblastí, mj. i se zbytky přirozených olšin. Z jeho šestikilometrového rozsahu ochutnáváme jen část, na nejbližším rozcestí se vydáváme po žluté doprava – a okamžitě do kopce.
Asi tak po třech stech metrech se stále citelněji stoupající stezka na chvíli mění ve schodiště. V kamenné Císařské schody, které tu na příchozí čekají již od 19. století. V té chvíli jsme povýšili o devadesát metrů do nadmořské výšky 265 metrů. Vrcholová kóta Lovoše je o dalších 308 metrů výš.
Císařské schody
Až na vrchol čedičového kužele
Právě jsme vystoupali do sedla mezi hlavním a vedlejším vrcholem. Dříve než na výrazný čedičový kužel nad našimi hlavami zaútočíme (sklon jeho svahů je 20-25 stupňů), volíme krátkou odbočku ke „dvojčeti“ Lovoše, kterému se říká Kibička (Kybička) či Malý Lovoš. Jedná se o dvojvrchol (486 a 482 m. n. m.), jehož hlavní stavební surovinou není čedič, ale znělec.
Jsme v místech, odkud až do cíle mohou příchozí vychutnávat daleké vyhlídky. Jedna z velice přitažlivých se naskýtá od Panenských kamenů. Hluboko pod námi jsou vidět Lovosice, Žernosecké jezero, pochopitelně zákrut řeky Labe; v záběru je mj. i vzdálenější Říp.
Pohled od Panenských kamenů
U Panenských kamenů
To již jsme na modré značce i na Naučné stezce Lovoš – na něž jsme nastoupili ještě kousek pod sedlem. Po modré teď postupně obkroužíme hlavní vrchol, až staneme 573 metry nad mořskou hladinou.
Zde i na předchozích stovkách metrů se turista prakticky permanentně pohybuje na vyhlídkových místech; Lovoš je skutečně jednou z mimořádných přírodních rozhleden s výhledem do všech světových stran. Pohledy na nepřehlédnutelnou Milešovku, Oltářík, charakteristickou siluetu Hazmburku a další kopce doplňují náhledy až kamsi málem do Polabí…
Hazmburk viděný z Lovoše
Na stezce pod vrcholem Lovoše
Lovoš ze strany od Lovosic
Chata v rezervaci
Po výstupu s čtyřsetmetrovým převýšením je velice příznivou zprávou nejen dokonalý rozhled (navíc na listopad vylepšený vlídným počasím), ale i existence turistické chaty. První – tehdy navíc i s rozhlednou – tu vyrostla již v roce 1892, v provozu pak byla do roku 1918. Stopku jí vystavil až požár. O šest let později nastoupila na její místo nová chata Na Lovoši, a ta slouží dodnes.
K pochvalným konstatováním se na Lovoši ještě řadí fakt, že se jedná o významnou lokalitu z hlediska výskytu vzácných a chráněných druhů rostlin a živočichů. V roce 1948 tu proto byla vyhlášena národní přírodní rezervace; rozkládá se na ploše padesáti hektarů.
Zdroje:
Informační tabule na trase
Petr David, Vladimír Soukup: Hrady bez ohrady; S & D (Soukup & David), 2021
Petr David, Vladimír Soukup: České středohoří známé i neznámé; Euromedia Group, 2025
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lovoš
Daniela Novotná: Kokořínsko a České středohoří; freytag &berndt, 2008
