Skála, která se měla stát českým Gibraltarem, děčínské skvosty a na závěr dobytí Kvádrberku

Abychom byli zpravodajsky co nejpřesnější, je třeba hned zkraje otevřeně poznamenat, že na trase bude dalekých pohledů o poznání víc. Severočeský Děčín, ležící přesně na pomezí Českého středohoří a Českého Švýcarska (bývá řazen ke druhému z uvedených územních celků), je totiž městem obklopeným až přemírou vynikajících stanovišť vznášejících se nad ním.

Nejprve strmě do Nebíčka

Kde prohlídku zahájit? V našem případě jsme nemuseli složitě hledat odpověď – do Děčína jsme přijeli vlakem, takže start jsme zcela logicky měli na hlavním nádraží. Odkud to není vůbec daleko na jedno ze zdejších velice žádaných vyhlídkových míst. Stačí vystoupat asi tak devadesát metrů nad labskou hladinu.

V takovém případě se ocitáte na vrcholu Pastýřské stěny, na vskutku excelentní vyhlídce. Ostatně již při zdolávání klikaté cesty vaše pohledy míří stále dál a dál, plují nad lesklou říční stuhou (v našem případě ji rozzářily dopolední sluneční paprsky), z nadhledu se snáší na místní dominantu na protějším labském břehu, jíž je zámek (nebude trvat dlouho a staneme těsně před ním), s uspokojením vnímají okolní zvlněné kopce s podzimně pestrým zbarvením listnáčů, s nemalým respektem nahlížejí pod sebe na kolmou skalní stěnu, na jednu z místních ferrat…

Pohledem z okraje skály opatřené zábradlím se nabídka této lokality nevyčerpává. Za zády – a ještě pár metrů nad vámi – vás pozoruje stavba jak vystřižená z pohádkového příběhu. Malý středověký hrádek. Ten příměr sedí, protože právě jím se nechala v roce 1905 inspirovat kamenná stavba, která vystřídala původní, v té době již nevyhovující dřevěný hostinec postavený v podobě srubu v roce 1892.

Výsledkem je výše zmíněný „pohádkový“ objekt s restaurací Nebíčko – a zároveň i s třináct metrů vysokou vyhlídkovou věží.

Nápad s pevností se neujal

Pohlédneme-li do historie jen o něco málo než dvě stě let staré, zjistíme, že podoba tohoto místa se mohla vyvíjet naprosto jinak. Odlišné záměry se narodily v období napoleonských válek.

Spojenecká vojska ruská, pruská a rakouská po prohře u Drážďan ustoupila na české území – a dříve než zaznamenala 30. srpna 1813 úspěch v bitvě u Chlumce na Ústecku (zajala tehdy generála Vandamma), zrodil se nápad velitele terezínské pevnosti, polního zbrojíře Chastelera. Myšlenka měla jako hlavní motto výstavbu nové silné pohraniční pevnosti.

„Na Pastýřské stěně a sousedním Špičáku měl vzniknout „český Gibraltar“. Nápadu se rozhodně postavil správce panství, hraběcí thunský hospodářský rada Wolfgang Kropf, který nakonec generála přesvědčil o nevhodnosti takové stavby. Chasteler pak nařídil pouze vystavět šikmou obrannou linii na Červeném Vrchu a předmostí u Labe. I tak činila škoda na zbytečně pokácených stromech přes 900 zlatých,“ poznamenává text na informační tabuli.

Dolů (nejen) k zámku

Sestupujeme dolů k řece, abychom ji po Tyršově mostě překonali a zavítali do historického centra města. Vede nás červeně značená turistická stezka, kamenitá, zpočátku velice strmě padající do hlubin pod námi. Na počátku listopadu výrazně měkčená místy poměrně silnou vrstvou spadaného listí.

Noříme se do nejníže položeného tuzemského města (135 m n. m.). Do místa, kde se při obchodní cestě u brodu přes Labe začali lidé usazovat již v mladší době železné, někdy okolo roku 500 před naším letopočtem. Od sedmého století je lokalita spojená se souvislým slovanským osídlením.

„Nejstarší knížecí hradiště na zámecké skále nahradil v první polovině 13. století kamenný hrad, pod nímž na začátku šedesátých let 13. století založil král Přemysl Otakar II. v rámci kolonizace zdejší pohraniční oblasti královské město Děčín, bezpečně doložené roku 1283,“ uvádějí autoři publikace České Švýcarsko známé i neznámé.

Uplynulo tehdy něco málo přes dvacet let, když v roce 1306 následoval pokles na město poddanské – to když se stalo majetkem Jana z Vartemberka z rodu Markvarticů. Pro Vartemberky byl Děčín správním centrem jejich panství. Tehdejší město se rozkládalo na jižní straně zámecké skály při soutoku Labe a Ploučnice. Poblíž starého brodu.

„Nemělo však dlouhé trvání: z blíže neznámých důvodů, snad kvůli ničivým povodním, v důsledku morové epidemie nebo požáru bylo ve druhé polovině 14. století opuštěno.“ (České Švýcarsko známé i neznámé)

Severozápadně od zámecké skály, na vyvýšeném místě pak Vartemberkové založili tzv. Nové Město. Opevněné hradbou se třemi branami. Centrem se mu stalo dnešní Masarykovo náměstí.

To mi v tuto chvíli míjíme, necháváme je po našich levicích, protože Tyršovou ulici směřujeme k zámku. Než k jeho hrdé skalní pozici dorazíme, zastavíme se u několika místních architektonických skvostů.

K malému historickému exkurzu ovšem ještě doplňme: pod vartemberskou správou město žilo přes dvě stě let; za husitských válek čelilo několika požárům; dalšími vlastníky byli mj. Trčkové z Lípy a po nich saský rod Salhausenů; 16. století – s rytířským rodem z Bünau (Bynova) – přineslo městu největší rozkvět; stopku tomuto vývoji (nejen zde) přinesla třicetiletá válka; po odchodu protestantských rytířů z Bünau (v časech rekatolizace Děčín raději prodali) město tři staletí patřilo rodu Thunů (Thun-Hohensteinů)…

Jízda vskutku dlouhá

Tyršovou a Křížovou ulicí se přibližujeme k Zámeckému náměstí. Slunce se právě opírá do fasády děkanského kostela Povýšení sv. Kříže, vstupní dveře jsou nadějně pootevřené. Nová zastávka je jasná. Svatostánek pod „hradbou“ Dlouhé jízdy působí již z dálky vysloveně majestátně.

Jedná se o trojlodní raně barokní stavbu z let 1687-1691 na půdorysu rovnoramenného kříže s tribunami, příčnou lodí a obdélným presbytářem završenou mohutnou kupolí. Uvádí se, že nejspíš stojí na místě původního gotického kostela sv. Václava. Přes prosklené vnitřní dveře nahlížíme do interiéru, který zdobí barokní nástěnné malby a řada soch; nad hlavním oltářem je umístěn téměř devět metrů vysoký mramorový kříž.

Pár kroků – a jsme na spojnici města se zámkem. Tvoří ji vzestupná ulice, zčásti vytesaná do skály, po obou stranách v sevření až sedm a půl metrů vysokých zdí, ty člení slepé arkády. Kráčíme výše zmíněnou Dlouhou jízdou, deset metrů širokým a 292 metrů dlouhým koridorem. Jeho současná podoba vznikla během barokní přestavby zámku v roce 1672. Oba její konce patří barokním branám.

Zámecká perla

Zámek jsme si vychutnávali z Pastýřské stěny i cestou na její vrchol, nyní stojíme přímo před ním. Vcházíme na prostorné nádvoří. Do rozsáhlého objektu, jehož předchůdcem byl středověký hrad, o němž nejstarší písemná zmínka pochází z roku 1128. „Hovoří o tom, že zde kníže Soběslav dal uvěznit a oslepit kněžice Břetislava,“ připomíná text výše zmíněné publikace o Českém Švýcarsku.

V první polovině 16. století rytíři z Bünau nechali hrad přestavět na pohodlné renesanční sídlo – to si ale dál uchovalo pevnostní charakter. Ve druhé polovině 17. století, za Thunů, dostal objekt podobu honosné barokní rezidence. Uvádí se, že právě tehdy se hrad definitivně proměnil v zámek.

O zámku tentokrát referujeme jen stručně, protože listopadový den plný slunce jsme zasvětili zejména exteriérovým a ryze přírodním cílům. Nicméně být v Děčíně a nepodívat se k zámku – to prostě nejde.

Ještě doplňme, že Thunové v roce 1932 zámek prodali státu, který zde obratem zřídil kasárna. Za druhé světové války tu sídlilo ústředí wehrmachtu, po roce 1945 zámek využívala čs. armáda, po roce 1968 posádka sovětské armády, která se mj. zapsala i tím, že část areálu zdevastovala. Po jejím odchodu byly objekty nákladně rekonstruovány.

Jak již bylo řečeno, návštěvu zámeckých interiérů, stejně tak např. i Růžové zahrady či místní zoologické zahrady jsme se rozhodli ponechat si na příště. Tato děčínská cesta nyní přes město míří do náruče přírody, na vyhlídková místa na opačném břehu (pravém), než na jakém jsme se z bezmála leteckého pohledu těšili na Pastýřské stěně.

U sochy Bohemie

Z titulku je zřejmé, že na řadě by v tuto chvíli mohlo být dobytí vrchu zvaného Kvádrberk. Je to tak. Cestou na jeho vyhlídkové místo toho ovšem uvidíme víc – navíc úplné finále této trasy bude ležet ještě pár set metrů za Kvádrberkem.

U nepříliš vzdáleného kostela sv. Václava a sv. Blažeje na ulici 28. října opět vstupujeme do vlivu červené turistické značky a vydáváme se s její nápovědou severovýchodním směrem.

V ulici U Střelnice se zmíněné nápovědy na chvilku přece jen vzdáváme, činíme malou odbočku na vyhlídku Bohemie. V nadmořské výšce 156 metrů stojí od roku 1866 na skalnatém útesu nad pravým labským břehem vyhlídkový kamenný altán, jehož vrchol zdobí socha Bohemie. Další pěkný pohled na město, řeku i okolní vrchy.

V těsném sousedství jsou k vidění chátrající zbytky starokatolického kostela. Stavba to není stará, vznikla v roce 1934. Po odsunu německých obyvatel připadla čs. církvi husitské, v roce 1958 pak pravoslavné církvi. Určitý čas tu fungoval depozitář děčínského muzea. Od požáru v roce 1989 je kostel opuštěný…

Cestou na Labskou stráž

Vracíme se na červenou. Klikatící se stezkou zdoláváme přesun do nadmořské výšky 279 metrů, kde společně s dalšími aktivními zájemci jsme odměněni novým parádním pohledem. Na Děčín s dominantami v podobě zámku a za ním se tyčící Pastýřské stěny.

Název místa zní Císařský výhled, což lze chápat i jako ocenění této přírodní rozhledny. Hlavní důvod to ale není. Vyhlídková terasa pár metrů pod vrcholem Kvádrberku (290 m n. m.) byla společně s obeliskem vybudována v roce 1879 na počet 25. výročí svatby císaře Františka Josefa I. a jeho ženy Alžběty Bavorské.

Stalo se tak – pro upřesnění – na vedlejším vrcholu Leopoldovy výšiny (309 m n. m.), tvarem připomínající stolovou horu. Kvádrberk své jméno získal podle tvaru, který připomíná kvádr. Jsou s ním spojená i jiná pojmenování. Například Kvádrová hora, Kvádrovec či Stoličná hora. Jedním z historických názvů je Šibeniční vrch – do roku 1765 tu bývalo děčínské popraviště.

Vyhlídek jsme nenavštívili zrovna málo, přesto – jelikož jsou v dosahu – ten den lákaly ještě dvě. Na červené trase, která od obelisku vede až do Hřenska, jsme neodolali vkročit na Sněžnickou vyhlídku a v závěru této trasy na vyhlídkové místo zvané Labská stráž.

První místo doplňuje dřevěná lavička, druhému vévodí nevelký kamenný pavilon. V těchto místech je procházka nejen velice pěkná pohledově, ale i příjemně nenáročná. Protože mezi kvádrberským obeliskem a Labskou stráží je jen zanedbatelný výškový rozdíl.

P. S. V minulých dnech jsme na severu Čech absolvovali další dvě cesty, v nichž hlavní role patřily místům s dalekými výhledy:

Jsou místa, kde byste hrad nečekali. K takovým patří i strmá čedičová skála, na níž vyrostl Vrabinec

Na vrchol Lovoše od romantické zříceniny hradu Oparno a po Císařských schodech

Zdroje:

Informační tabule na trase

Petr David, Vladimír Soukup: České Švýcarsko známé i neznámé; Euromedia Group, 2021

Petr David, Vladimír Soukup: Českosaské Švýcarsko; Soukup & David spol. s r. o. ve spolupráci s firmou Marco Polo, 2002

Mapy.com