Článek
Byli jsme čtyři sourozenci. Pochopitelně jsme na svět přicházeli postupně. Máma byla většinu času našeho vývoje v domácnosti a otec jako montér jezdil po světě. Bylo to strašné. Když jsme chtěli vyběhnout s kluky k Labi, museli bychom proběhnout marxovkou, nebo leninovkou. Abychom se tomuto převychovávání vyhnuli, už ze sklepa jsme měli vykopaný tunel. Hřiště žádné nebylo, byl to ušlapaný trávník, který byl oplocen ostnatým drátem a pravidelně nás kontroloval starý esenbák Pelech. Vždy po hodině, když přišel k našemu plácku, museli jsme nastoupit do řadu a svorně zvolat: „Ať žije naše strana“. Někteří podvraťáci tvrdil, že ten policajt je jenom vypitý mozek. Když někdo dal gól, musel brankář nastoupit a dobrovolík mu dal pár facek se slovy :"Tu máš, ty kulaku." Každé ráno, když jsme postupně šli do školy, stávaly na hlavních křižovatkách obrněné transportéry a bděly nad tím, abychom se nesepsuli a nezvolali nějaké protistátní heslo. Po příchodu do tříd nám ze školního rozhlasu zazněla Internacionála a pro ty přibrzděnější Otčenáš. Počítat jsme se neučili, protože bychom byli moc chytří a pak by jsme sledovali jak se plní pětiletky. Po vyučování jsme losovali, ke komu přijde na večeři okresní tajemník strany Vždy jsme měli na nástěnce vyvěšený jídelní lístek s menu, které si soudruh tajemník přeje. Po skončení školy jsme všichni chodili do Pionýra. Pokud někdo nechtěl přijít, byl povolán odpovědný rodič a musel před nastoupenou pionýrskou skupinou prohlásit, že je třídní nepřítel a že si zaslouží kriminál. Když jsme měli nestřežené volno, protože drony ještě neexistovali, scházeli jsme se kousek za smeťákem, kde jsme na protest kouřili a ošahávali kamarádky z Pionýra. Prostě jsme se všestranně rozvíjeli. V naší třídě byl nějaký Franta Rudl. Jeho rodiče měli příbuzné v imperialistické Americe a podvracel naši ocelovou morálku americkou žvýkačkou. Večer po příchodu soudruha okresního tajemníka, soudruh tajemník pomohl mamince žáka umýt nádobí a pak jí šel umýt záda. V noci byly pravidelné nácviky poplachu. Jedno to byl požární, po druhé jaderný a případně chemický. Bylo to veselé a to jsme ještě netušili jak někteří novináři za padesát let si velebením našeho plodného dětství budu vydělávat.
