Článek
Před pár dny si to kráčím po ulici a ze vzdálenosti několika metrů vidím, že na zídce opodál cosi leží.
Přijdu k tomu a koukám. Plyšák.
Malý pejsek s hlavou svěšenou. Takový ten typ, na kterém tvůrce odvedl více práce, než musel. Už od pohledu nepatří k nejlevnějším.
Říkám si, že tato ztráta asi bude někoho hodně mrzet, ale alespoň si někdo dal tu práci a zvedl ho na zídku, takže je větší šance, že se s ním právoplatný majitel znovu shledá.
Pokračuji v chůzi. Nákup nepočká…
Kupuji mimo jiné i padesát malých čajových svíček. Takové ty kulaté v kovovém kalíšku.
Setmělo se. Na cestě zpět procházím opět okolo zdi a on tam stále tiše a smutně sedí se sklopnou hlavou. Pro nedostatek pouličního osvětlení není skoro vidět. Cítím se trochu jako on. Souzním.
Otevřu balíček svíček a dvě vytáhnu. Zapálím je a na každou stranu vedle pejska jednu položím. Teď svítí jako oltář nějaké zvláštní sekty. Svíčky se smutným plyšákem uprostřed.
Pomník osamění.
Po pár hodinách procházím okolo znovu na cestě domů a pejsek je fuč. Svíčky zůstaly na místě a stále ještě, byť slabě, hořely.
Po pár dnech se u mě zastaví rodinka ze Švédska. Vidí, že pracuji se svíčkami, a tak se ptají na jakéhosi plyšáka. Malého pejska!
Sestra ženy, která semnou hovořila byla už veliká. Žádné dítě. A její plyšák jí dělal společnost od dětství. Jeho ztrátu prý obrečela. Během procházek jí vypadl a dostal se až na zídku, kde by ve tmě upadl v zapomnění a ráno by ho pravděpodobně vyhodila uklízecí četa. Neveselá budoucnost.
Naštěstí se jim ho díky světlu svíček podařilo najít.
Což mi připomíná, že někdy stačí udělat malé gesto, aniž bychom věděli proč, které druhému člověku může změnit život, jestli víte co tím myslím…
