Článek
Bez trestního stíhání, bez veřejného přiznání, bez ostudy. Jednoduše by se kdokoli, kdo má výčitky svědomí, mohl rozhodnout poslat určitou částku státu jako symbolické odčinění.
Tak by mohl vypadat takzvaný Zákon o anonymním depozitu.
Princip by byl podobný jako u zbraňové amnestie, kdy lidé mohou bez trestu odevzdat nelegálně držené zbraně. Stát se neptá, kde je vzali, jen je rád, že se dostaly zpět do správných rukou. U anonymního depozitu by šlo o totéž, jen místo zbraní by se odevzdávaly peníze.
Zákon by říkal přibližně toto: kdokoli, kdo se v minulosti dopustil hospodářské trestné činnosti, korupce, zpronevěry nebo jiného finančního deliktu, může část zisku dobrovolně vrátit státu, a to anonymním převodem. Stát nebude pátrat po původu peněz, nebude klást otázky ani zahajovat vyšetřování. Přijetí peněz by bylo bráno jako projev lítosti a snahy o nápravu.
Pro hříšníka by takový krok měl hned několik výhod.
Za prvé, psychologickou úlevu. Člověk, který v sobě nese vinu, by mohl konečně získat pocit, že něco napravil, aniž by musel riskovat vězení nebo veřejnou ostudu.
Za druhé, morální kredit. I když by zůstal v anonymitě, věděl by, že se zachoval lépe než ten, kdo si vše ponechal.
Za třetí, právní bonus. Pokud by byl později odhalen, mohl by soud přihlédnout k jeho dřívější snaze napravit škodu. Tím by se otevřela cesta ke zmírnění trestu, podobně jako když pachatel vrátí část lupu ještě před rozhodnutím soudu.
A kam by všechny tyto anonymní peníze šly?
Mohly by být směrovány do Fondu společenského narovnání, který by financoval projekty pomáhající tam, kde stát dlouhodobě selhává. Například do péče o oběti trestných činů, do sociálních služeb, azylových domů, protikorupčních programů nebo na podporu nezávislých médií. Každý rok by ministerstvo zveřejnilo přehled, kolik peněz se vrátilo a kam konkrétně zamířily. Bez jmen dárců, jen s číselnou bilancí svědomí celé země.
Takový systém by mohl pomoci dostat do státního rozpočtu peníze, které by jinak nikdy neobjevily světlo světa. Peníze z úplatků, černých fondů, podvodů nebo daňových úniků. A přiznejme si, těch není málo.
Zároveň by to byla i jakási zpovědnice pro elitu. Místo chození ke knězi by stačilo kliknout na web ministerstva a vyplnit anonymní formulář. Člověk by se vykoupil převodem, ne slovy. Morální klid za poplatek.
Zní to absurdně, ale v jistém smyslu to není o nic absurdnější než současná realita. Zloděj, který rozdává, se jmenuje filantrop. Firma, která znečistila řeku, sponzoruje běh za čistou vodu. A politik, který bral provize, dnes zakládá nadační fond na podporu transparentnosti.
Zákon o anonymním depozitu by byl tedy jen upřímnější verzí toho, co už dávno existuje. Přiznává, že svět není černobílý. Že i viník může chtít napravit chybu, ale bojí se trestu. A že společnost, která neumí odpouštět, si často vystačí s tím, že trestá, i když pozdě a často ty nesprávné.
Možná by takový zákon paradoxně přinesl víc dobra než zla. Možná by to byl první právní předpis, který by nepracoval se strachem, ale s výčitkami svědomí.
A kdo ví, třeba by se z něj stal i ekonomický nástroj. Kdyby se každé velké svědomí rozhodlo poslat zpět jen jedno procento z minulých hříchů, státní rozpočet by to možná poznal. A země by si mohla pořídit nový morální kompas.
„Nechci zpět celé, stačí část.“
Tak by mohl znít slogan kampaně k prvnímu zákonu, který by částečně umožnil smýt hříchy bankovním převodem.
Stejně jako zabavená auta a domy po pachatelích také nespalujeme, ale dáváme je znovu do oběhu, proč bychom měli pálit peníze, které se mohou proměnit v pomoc těm, kdo trpěli?
Protože každá vybraná koruna navíc na pomoc obětem je lepší než žádná koruna.
