Článek
Ihned po zbytečném napadení Ukrajiny zbabělcem Putinem jsem volal po okamžitém zákazu vstupu ruských občanů na území České republiky, potažmo celé Evropské unie. Vidina rekreujících se Rusáků, zatímco na Ukrajině umírají nevinní civilisté, mě vytáčela do běla. Jenže pak uběhlo několik měsíců a já se ocitl brzy ráno na letišti v Abú Dhabi.
Za hodinu mi to letělo do Kuvajtu a měl jsem u sebe čtyři vařená vejce společně s malou skleněnou slánkou, které jsem dostal darem na cesty od jedné ženy na Gran Canarii. Prý abych neměl hlad. V hlavě mi utkvěla myšlenka na různé potravinové restrikce a nechtěl jsem dostat případnou pokutu za pašování potravin, které by v zemi, kterou jsem se chystal navštívit, neměly co dělat.
Hlad jsem naštěstí neměl a už už jsem byl rozhodnutý, že se vajíčka potkají se spodkem odpadkového koše, když v tom jsem zahlédl blonďatého mladíka s dlouhými vlasy, zachumlaného do barevného spacáku, schovaného mezi skleněnou vitrínou letiště a zadní stěnou jakéhosi informačního kiosku.
Zbystřil jsem a rozhodl se přiblížit. Kluk se zrovna probouzel a po mé nabídce: „Chceš vařená vajíčka?“ na mě užasle koukal. Po chvíli přišla z toalety jeho přítelkyně a šli jsme ven na cigaretu.
Jeho angličtina nebyla nějak famózní, ale dorozuměli jsme se. Byl z Ruska. Když jsem se to dozvěděl, má chuť podělit se o vajíčka znatelně klesla, (ach ty předsudky), ale nedal jsem to na sobě znát a pokračoval jsem v hovoru.
Řekl mi, že to co dělá Putin, je naprosto šílené. Nemůže vzít do ruky zbraň a jet zabíjet lidi o kterých mu režim řekl, že jsou špatní. Tak dle jeho slov sebral přítelkyni a vyrazili spolu skoro bez finančních prostředků do Indie. Na blind.
Chvíli jsem zůstal stát v němém úžasu a děkoval si za to, že jsem nenechal předsudky zatemnit mou mysl. Ten kluk měl opravdu strach z toho, co s ním bude a ještě se musel postarat o svou přítelkyni v jedné z nejlidnatějších zemí světa. Taková tíha ležela na jeho bedrech. Zmínil, že hraje několik let na kytaru, tak jsem mu poradil, ať sežene nějakou levnou kytaru a zkusí hrát v Indii „do klobouku“.
Zatvářil se šťastně a bylo to poprvé od začátku naší malé konverzace, kdy se na jeho podezřívavém obličeji ukázal malý úsměv.
Před týdnem prý nechal svůj batoh s foťákem u náhodných krajanů (Rusů), zatímco odešel na nákup, a když se vrátil, byli fuč a s nimi vše, co sebou měl.
Na závěr našeho rozhovoru mi sdělil, že mu čtyři vařená vejce vrátila důvěru v lidskost, kterou dříve, kvůli krádeži batohu, ztratil. Někdy může být vejce zlaté a ani nemusí být ze zlata. Někdy může pár vařených vajíček zbořit všechny předsudky.
Nepodceňujme sílu vajec!
