Článek
Přibližně tři roky jsme se v zahraničí živil prací živé sochy.
Byl jsem stříbrný ukulelista se stříbrným kloboukem v dlouhém koženém kabátu (též stříbrném). V našich končinách se občas lidé dívají na tuto práci s despektem („ať se umeje a jde něco dělat“), ale v zahraničí tomu tak není. Pominu-li finanční stránku věci (1200 Kč za dvě hodiny „stání“) tak se mi za ten čas přihodilo pár zajímavých příhod.
Na plážové promenádě ke mně přišel dvouletý chlapeček s dudlíkem a začal do mě šťouchat.
Rodiče seděli opodál na terase restaurace a sledovali, co se bude dít. Urputně jsem přemýšlel, jak ho poslat pryč, ale zároveň u toho zůstat jako socha a nehýbat se.
Chlapečka to viditelně bavilo (to už koukala celá restaurace) a všiml si mých očí. Věděl jsem, že jeho prstík brzy skončí v mém oku, pokud něco neudělám. A v ten moment „klik“. Přišel nápad.
Vsadil jsem na naši genetickou paměť z doby jeskynní a začal jsem tiše (tak, aby to nikdo v okolí neslyšel) vrčet. Jako pes. Chlapeček pochopil a utekl za rodiči do restaurace.
Díky přírodo!
Jindy jsem zase stál a přišel pán z Indie. Že mi prý dá 120 Kč, pokud bafnu na jednu ženu, která brzy projde a kterou mi prstem označí.
Uzavřeli jsme dohodu a já čekal. Skupinka přišla asi za 20 minut a chlápek potají gestikuluje směrem k ženě středního věku.
Když procházela okolo mě, podívala se mi do očí, já do jejích a udělal jsem hluboké „BU“.
Ona žena protočila oči v sloup (vypadala jako by počítala mraky), zbledla a sesunula se na zem. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal.
Slezl jsem z pivní přepravky, která mi sloužila jako podstavec a vydal se směrem k ženě, poskytnout první pomoc. Její manžel ji začal ze země zvedat, smál se a následně mi podal dohodnutých 120 Kč a poděkoval. Zařekl jsem se, že už na nikoho nebafnu a tento slib jsem dodržel.
K práci živé sochy potřebujete již zmíněný pevný podstavec. Přepravka od piva byla geniální. Navíc se s ní fantasticky cestuje letadlem.
Dají ji do odbavených zavazadel (dostane svou pásku s čárovým kódem) a to zcela zdarma. Bez poplatku. Celé tři roky mého leteckého cestování jsem se na příletu nemusel dívat, až se objeví. Stačilo sledovat lidi okolo výdejního pásu. Když jsem viděl, že se začínají smát a prstem ukazovat mezi záplavu kufrů, věděl jsem, že se má pivní přepravka blíží.
