Článek
Naprostý, nadto zlovolný nesmysl! Babiš, potažmo koaliční vláda, frontální útok na veřejnoprávní média nezahájila a proto ani nevede. A to přesto, že jsou to právě veřejnoprávní média, která už po celé roky vedou proti Babišovi ofenzívu, jaká nemá v novodobé historii naší republiky obdoby. Předstírat, že tomu tak není, nemá smyl – vždyť každá zpravodajská a publicistická relace usvědčují média veřejné služby, že proti Babišovi vedou informační, resp. dezinformační válku. Nejde pouze o referování o událostech, týkajících se Babiše a jeho suity, ale především o jejich veskrze účelovou intepretaci, která vždy musí vyznít v jeho neprospěch, ať by řekl nebo udělal cokoli. V porovnání s tím co předvádí Česká televize a Český rozhlas (zejména ČRo Plus a v něm především pořad ,,Osobnost plus“, připravovaný a moderovaný Bárou Tachecí po jejím návratu z blázince, kde se nepříliš úspěšné léčila z bipolární poruchy) je zpravodajství a publicistika například TV Prima (CNN Prima News) douškem živé vody pro trpící oběti veřejnoprávních médií. Nezáleží na tom, zda Babišovi fandíme, zda ho volíme, nebo zda podporujeme jiné politické subjekty a osobnosti. Podstatné je, že divák či posluchač nepostrádající jak demokratického ducha, tak kritické myšlení, musí být iritován i uražen neobjektivitou, tendenčností a okázale manifestovaným despektem, jaké Česká televize a ČRo vůči osobě Andreje Babiše projevují. Jako kdyby vedení veřejnoprávních médií, jejich redaktoři, komentátoři, editoři, ale také Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, neznaly či úmyslně ignorovaly právní normy, určující podmínky seriózního vysílání, jako kdyby Etický kodex novináře byl pouze nezávazným doporučením, jak by si měli novináři počínat, aby dostáli povinnosti
Zatím však veřejnoprávní média, prodchnuta duchem antibabišismu a stojící neochvějně na straně současné opozice a prezidenta Pavla, neustále přilévají oleje do ohně, snaží se podněcovat vůči Babišovi negativní nálady a zpochybňovat vše, co kdy řekne nebo udělá. A samozřejmě neustále připomínat a rozpitvávat jeho minulost a kauzy – a to vždy tak, aby z toho Babiš vyšel jako krajně podezřelá osoba pochybného charakteru. Veřejnoprávní média trvale podporují snahy o Babišovu kriminalizaci, ústavně garantovaný princip presumpce neviny bohorovně porušují s odůvodněním, že veřejně činná osoba, především politik, musí být schopen snést větší míru zásahů do osobnostních práv. No, a kdo onu míru určuje? Novináři? Lidé na ulici? Ti, kteří dehonestují jiné a proto nemají zájem na tom, aby se cokoli na statusu a fungování veřejnoprávních médií měnilo, neboť právě od nich se jim dostává příležitostí veřejně a bez rizika ventilovat svůj odpor ke konkrétním osobám a partajím a přitom veřejnost klamat nepravdivými nebo pravdu zkreslujícími tvrzeními.
Připomeňme si Etický kodex novinářů, protože stanoví principy výkonu novinářské práce a provozování sdělovacích prostředků, kterých právě Česká televize a Český rozhlas už dlouho nedbají, byť se permanentně zaklínají seriózností a zodpovědností:
Etický kodex novináře přijala jako otevřený dokument valná hromada Syndikátu novinářů ČR dne 18. 6. 1998 a na návrh Komise pro etiku při Syndikátu novinářů jej aktualizovala správní rada dne 25. 11. 1999. Předesílám, že práce novináře zahrnuje sběr informací, jejich ověřování a zpracování do podoby zpravodajského nebo publicistického textu. Novinář musí dodržovat etické standardy, jako je pravdivost, nezávislost a zodpovědnost vůči veřejnosti. Globální etický kodex novinářů Mezinárodní federace novinářů (IFJ) byl přijat na 30. světovém kongresu IFJ v Tunisu dne 12. června 2019. Doplňuje Deklaraci zásad chování novinářů z roku 1954, známou jako „Bordeauxská deklarace“. Uvádím několik kruciálních zásad této deklarace:
- Úcta k faktům a k právu veřejnosti na pravdu je první povinností novináře.
- Při plnění této povinnosti novinář vždy hájí zásady svobody při poctivém sběru a zveřejňování zpráv a právo na spravedlivý komentář a kritiku. Dbá na to, aby jasně odlišil věcné informace od komentářů a kritiky.
- Novinář informuje pouze o skutečnostech, jejichž původ zná. Novinář nesmí zamlčovat podstatné informace ani falšovat dokumenty. Dbá na věrnou reprodukci výroků a dalších materiálů, které neveřejné osoby zveřejňují v sociálních médiích. Novinář používá k získávání informací, snímků, dokumentů a údajů pouze poctivé metody.
- Novináři dbají na to, aby šíření informací nebo názorů nepřispívalo k nenávisti nebo předsudkům.
- Novinář nesmí využívat svobodu tisku k uspokojování jiných zájmů a musí se zdržet jakýchkoli nespravedlivých výhod nebo osobního prospěchu z důvodu šíření nebo nešíření informací.
Novinář je proto povinen:
- zveřejňovat jen informace, jejichž původ je znám, nebo v opačném případě je doprovodit nezbytnými výhradami,
- respektovat pravdu bez ohledu na důsledky, které to pro něj může mít, vyhledávat informace, které slouží všeobecnému zájmu, i přes překážky,
- dbát na rozlišování faktů od osobních názorů,
- neodchylovat se věcně od pravdy ani v komentáři z důvodu zaujatosti,
- nepřipustit, aby domněnka byla vydávána za ověřený fakt a zprávy byly deformovány zamlčením důležitých dat,
- odmítat jakýkoli nátlak na zveřejnění nepravdivé, nebo jen částečně pravdivé informace,
- odmítat jakékoli zásahy státních orgánů, jež by mohly ovlivnit pravdivost sdělení,
- nepoužívat nepoctivé prostředky k získání informace, fotografie nebo dokumentu nebo využívat k tomu dobré víry kohokoliv.
Povahou novinářské profese je odpovědnost k veřejnosti. Proto je základním předpokladem pro tuto činnost vysoká profesionalita. Z tohoto hlediska je novinář povinen:
- nést osobní odpovědnost za všechny své uveřejněné materiály,
- nezneužívat výsad, plynoucích z povolání novináře, k prezentování svých osobních postojů,
- nic neomlouvá nepřesnost nebo neprověření informace, každá uveřejněná informace, která se ukáže jako nepřesná, musí být neprodleně opravena,
- dodržovat přísně zásadu presumpce neviny,
- považovat pomluvu, neprokázané obvinění, překroucení dokumentů, faktů a lži za nejzávažnější profesionální chyby,
- kromě nesporných důvodů veřejného zájmu nesmí novinář svou činností dostat dotčené osoby do nesnází nebo osobní tísně.
Pokud jde o provozovatele televizního a rozhlasového vysílání, provozovatel vysílání poskytuje objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Názory nebo hodnotící komentáře musí být odděleny od informací zpravodajského charakteru. Provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti a zejména nebyla v celku vysílaného programu jednostranně zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo názory jednotlivých skupin veřejnosti, a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě.
Provozovatel je povinen zajistit, aby vysílané pořady nepodněcovaly k násilí nebo nenávisti. Jestliže bylo v rozhlasovém nebo televizním vysílání uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na provozovateli vysílání uveřejnění odpovědi. Provozovatel vysílání je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit.
Jako každodenní divák ČT a posluchač ČRo mohu místopřísežně prohlásit, že veřejnoprávní média výše uvedené zásady novinářské práce a provozování sdělovacích prostředků veřejné služby ZÁSADNĚ nedodržuje. A kdykoli se ozve kritika jejich pojetí zpravodajství a publicistiky, kdykoli kdokoli projeví snahu napravit nežádoucí poměry v obou tak důležitých institucích, okamžitě se z jejich strany, ale i od části rozumem nepříliš obdařené společnosti zvedne hurónský pokřik, že je ohrožena nezávislost médií, dokonce že mají být zlikvidovány. Na straně ČT a ČRo sebereflexe prakticky nulová, zato urputná snaha zachovat status quo, který části politického spektra náramně vyhovuje z výše uvedených důvodů.
Pokud jde o ochranu osobnosti (nejen) politiků, svoboda projevu je v českém právním řádu zakotvena v čl. 17 Listiny základních práv a svobod a jako jedna ze základních svobod zaručuje každému právo na informace a svobodné vyjadřování svých názorů. Svoboda projevu ovšem není bezmezná a má své limity. To platí dvojnásob v případě mediálních výstupů bulvárních médií, jejichž časté projevy prostřednictvím kritických, zesměšňujících nebo urážlivých článků mohou neoprávněně zasahovat do práv jednotlivců a narušovat jejich soukromí, důstojnost nebo dobrou pověst. Zejména u tzv. veřejně činných osob. Důležité je důsledné rozlišování mezi skutkovými tvrzeními a hodnotícími soudy. Skutková tvrzení představují fakta, která objektivně popisují realitu a jejich pravdivost lze podložit důkazy. U skutkových tvrzení je tak důležitá jejich ucelenost a pravdivost. Skutková tvrzení, která jsou nepravdivá nebo pravdu svým způsobem zkreslují, tak zpravidla bývají kvalifikována jako neoprávněný zásah do práv na ochranu osobnosti. Hodnotící soudy naopak ztělesňují subjektivní názory, jenž realitu objektivně nepopisují, nýbrž ji určitým způsobem posuzují a hodnotí a z toho důvodu je nelze považovat za prostá fakta. Jelikož je v hodnotících soudech obsažen subjektivní prvek (subjektivní názor), není ani možné jejich pravdivost patřičně prokazovat – ve srovnání se skutkovými tvrzeními.
Nejvyšší soud ve svém usnesení sp.zn. 30 Cdo 996/2007 ze dne 30. dubna 2007, ve kterém uvedl, že: „v zásadě platí, že pravdivá informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn., zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby.“ Projevy skutkových tvrzení a hodnotících soudů mají rovněž své meze a přesto, že ke každému z nich soudy přistupují zcela odlišně, oba dva tyto instituty musí být založeny na pravdivých skutečnostech tak, aby nedošlo k neoprávněnému zásahu do práv na ochranu osobnosti. Závěrem dodávám, že informace o veřejně známých osobnostech tak bude třeba šířit výhradně za předpokladu, že budou založeny na pravdivém základě a jejich obsah nebude nepřiměřeně ostrý, hanobící a urážlivý. Posouzení této přiměřenosti nicméně bude vždy předmětem soudního rozhodování. Při informování o veřejně činných osobách bude proto nezbytné uvedené meze respektovat a vyhnout se přehnaným urážkám či zesměšňování – to samozřejmě platí i v případě, že se bude jednat o informace, které jsou založeny na pravdě.
A nyní ruku na srdce, novináři ve službách současné opozice: referujete o Babišovi a o ostatních členech jeho manšaftu v duchu principů citovaného Etického kodexu, zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, Globálního etického kodexu Mezinárodní federace novinářů a Bordeauxská deklarace? Ani náhodou! Proto by nebylo divu, kdyby Babiš opravdu usiloval o podmanění veřejnoprávních médií vládou, aby byla učiněna přítrž manýrám neslučitelným s jejich posláním. Jenže jak víme z četných zahraničních zkušeností, převedení financování médií od koncesionářů ke státu apriori neznamená ohrožení nezávislosti sdělovacích prostředků, protože existují ,,ochranné institucionální mechanismy“, které tomu mohou účinně bránit.
A nyní k tématu, jímž je údajná snaha Babišovy vlády vést ,,totální útok“ na veřejnoprávní média, a to tak, že je připraví o jejich financování formou koncesionářských poplatků, které nahradí státním rozpočtem. Autor se nezdráhá tvrdit, že (cituji) ,,Babišova vláda drží Českou televizi pevně v kleštích a chystá její zničení.“ Vskutku působivé, až expresivní prohlášení, ale jak už se tady stalo normou, také ze samé podstaty nepravdivé.
Prezident Petr Pavel ve čtvrtek 22. ledna 2026 při debatě s olomouckými studenty uvedl, že financování veřejnoprávních médií nemusí být pouze prostřednictvím koncesionářských poplatků, ale musí být zajištěna jejich nezávislost. „Když se podíváme například na některé skandinávské země, tam jsou veřejnoprávní média financována ze státního rozpočtu a přesto nezávislost mají,“ řekl prezident. Premiér Andrej Babiš (ANO) po jednání kabinetu v pondělí řekl, že se zrušením poplatků počítá vládní program a že změnu očekává od roku 2027. Podle něj se Česko stane 18 zemí Evropské unie, která bude financovat veřejnoprávní média ze státního rozpočtu. Jsou podle něj také úvahy, že by stát zřídil účet, kam by občané mohli dobrovolně přispívat na ČT a Český rozhlas. Opozice se zrušením poplatků nesouhlasí, bojí se omezení nezávislosti veřejnoprávních médií. Předseda ODS Martin Kupka poukázal na to, že přímé navázání veřejnoprávních médií na státní rozpočet bude znamenat, že každoročně budou muset ředitelé obou institucí jednat s ministryní financí a skládat účty. No, skrytým, leč pravým důvodem protestů opozice není jejich obava o nezávislost médií veřejné služby, ale naopak strach, že by se nezávislými mohla stát. Až doposud totiž jak ČT, tak ČRo nejenže po celé roky straní politické konkurenci hnutí ANO, ale vyprofilovala se jako ,,hlásné trouby“ bývalé vládní koalice a všech odpůrců Andreje Babiše, hnutí ANO, SPD, Motoristů, pochopitelně i komunistů a socialistů, atd. Už výběr hostů (stále stejných!) do publicistických pořadů ČT a ČRo je nezvratným důkazem o jejich ideologické orientace a o vysloveně kladném vztahu k ODS, TOP 09, Starostům a Lidovcům (méně již k Pirátům) a k pražskému voličskému elektorátu, samozřejmě na úkor hnutí ANO a venkova. Pokřik, který opozice rozpoutala kvůli záměru převést veřejnoprávní média od tučné výživy koncesionářskými poplatky ze zdravějšími financování ze státního rozpočtu, je odůvodněn jejím strachem, že ztratí vliv na ČT a ČRo a ty přestanou sloužit jejím zájmům.
Mimochodem, Česká televize podle výroční zprávy o hospodaření vybrala předloni na poplatcích 5,74 miliardy korun, v roce 2023 to bylo 5,72 miliardy korun. Český rozhlas vybral předloni 2,07 miliardy korun, meziročně o 17 milionů korun víc. Veřejnoprávní institucí je od roku 1993 také ČTK, ale ta si na svůj provoz vydělává sama poskytováním služeb.
Koncesionářské poplatky za veřejnoprávní média se platí jen v deseti zemích Evropské unie (ČR, Chorvatsko, Irsko, Itálie, Německo, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovinsko), v sedmnácti, tedy z výrazné většiny, jsou média financována ze státního rozpočtu. V minulosti se poplatek za veřejnoprávní média vybíral ve většině zemí dnešní sedmadvacítky, mezi lety 2009 a 2023 je podle údajů Evropské vysílací unie zrušilo devět států: Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Maďarsko, Malta, Rumunsko, Slovensko a Švédsko. Vesměs je nahradila přímá platba ze státního rozpočtu, například ve Skandinávii navázaná na vybranou daň z příjmu. Většina evropských zemí (17) dnes platí veřejnoprávní televizi a rozhlas ze státního rozpočtu, nikoliv přes koncesionářské poplatky, aniž by tím utrpěla jakoukoli újmu, zejména omezení tak adorované nezávislosti. Když sleduji výstupy reprezentantů veřejnoprávních médií a jim placených expertů (?), zjišťuji, že neprokazují sebemenší sebereflexi, ochotu přiznávat chyby a poctivě se zamýšlet nad argumenty těch, kteří veřejnoprávní média kritizují a kdož pokládají současný, žel také dlouhodobý stav za nežádoucí – právě proto, že je v rozporu s posláním a imperativy médií veřejné služby, a že poskytuje výhody jedněm na úkor druhých. Dnes ráno jsem si vyslechl v pořadu ČRo Dvojka ,,Jak to vidí“ Zitu Senkovou v rozhovoru s Filipem Rožánkem, mediálním analytikem, a opět se potvrdilo, že veřejnoprávní média se cele soustřeďují nikoli na řešení svých nedostatků, které jsou už roky zjevné a jež stále více koncesionářů od nich odhánějí, ale naopak na jejich obhajobu a zakonzervování, pokud možno na věky. Filip Rožánek na návodně kladené otázky odpovídal tak, jak si Zita jistě představovala, takže si oba v harmonii notovali – a Babišova vláda z toho opět vyšla jako banda hlupáků, kteří nechápou roli veřejnoprávních médií coby ,,hlídacích psů demokracie“ (jímž ve skutečnosti už dlouho nejsou) a proto ohrožují jejich nezávislost snahou o zavedení takového modelu jejich financování, jaký se dobře osvědčuje již v 14 členských zemí EU. Mimochodem, situace dospěla už tak daleko, že novináři chápou onu ,,nezávislost“ stejně účelově a jednostranně jako například soudci – pod pojmem nezávislost si představují především osobní nedotknutelnost a nepostižitelnost a rozhodně ji nespojují se zodpovědností, sebereflexí a respektem vůči ostatním. Kdo byl tak naivní, že se pokusil domoci se žalobou k soudu na médiích satisfakce za šíření nepravdivých až dehonestujících informací o své osobě, na vlastní kůži prožil psychické trauma a upadl do hluboké deziluze o tzv. právním státu a o demokracii. Žaloby o ochranu osobnosti soudci obvykle smetou pod stůl, zejména mají-li být jimi dotčeny zájmy a finance významných sdělovacích prostředků. TV NOVA je sice privátní televizní stanice, ale výrok jednoho z jejích kdysi prominentních reprezentantů Radka Johna (šéfredaktora investigativního pořadu ,,Na vlastní oči“) dosvědčuje tristní poměry na mediální scéně a úzké vazby mezi mediálními celebritami a soudy, do jejichž agendy spadá ochrana osobnosti: Radek John veřejně přiznal, byť, jak mu bylo zvykem, pod vlivem alkoholu, že TV NOVA se žalob o ochranu osobnosti ve zpravodajství a publicistice neobává, protože (cituji) ,,to má u pražských soudů posychrované“.
Pak vyšlo najevo, že například pražští soudci Martin Valehrach a Romana Vostrejšová soudí v jejím dresu a zásadně rozhodují v její prospěch, byť by důkazní situace nezvratně svědčila ve prospěch žalobce. Což byl mimochodem jeden z důvodů, pro který JUDr.Valehrach opakovaně skončil před kárným senátem Nejvyššího správního soudu, posléze byl za trest z Městského soudu přeložen k soudu obvodnímu pro Prahu 8, kde již nemohl žaloby o ochranu osobnosti rozhodovat, a nakonec ho roku 2023 NSS ve třetím kárném řízení potupně vysvlékl z taláru, byť ze souhrnného důvodu – za to, že trvale ohrožoval důvěru veřejnosti ve spravedlivé rozhodování soudů. Rovněž bývalý místopředseda Nejvyššího soudu Kučera proslul svým specifickým pojetím práva, který sám definoval výrokem, že právo a spravedlnost občas musí ustoupit politickým zájmům. Veřejnoprávní média jsou nepochybně jedním z politických zájmů, proto jim vláda, opozice a část veřejnosti věnují takovou pozornost, a proto kvůli rozporuplným názorům na jejich financování politická scéna vře jako Vesuv chrlící lávu, popel a pyroklastický proud na nebohé Pompeje, v tomto případě na veřejnost.
Jakkoli vysoce kladně oceňuji veřejnoprávní média za jejich programy, věnující se dramatické tvorbě pro dospělé a děti, vědě a technice, kultuře, dokumentům, vzdělávání, apod., pokud jde o to, co předvádějí ve sféře zpravodajství a publicistiky, ztrácejí kladné body. Důvody jsem výše vyložil. Jako jeden z mnoha otřesných případů naprostého selhání zmiňuji známou scénu, kdy těžký alkoholik, přesto kupodivu prominentní moderátor Kuba Železný, v průběhu diskusního pořadu popadl papíry, které měl před sebou na stole, a zprudka je hodil po Patriku Nacherovi, protože Nacher říkal to, co si skutečně myslel a nikoli to, co si myslel a chtěl slyšet Železný. Ani Vašek Moravec už není schopen publikum přesvědčit o tom, že Etický kodex novináře a ostatní normy stanovící podmínky novinářské práce a činnosti médií, jsou mu svaté. Zdánlivá hloupost: Václav už řadu let do svého (zřejmě jím už zprivatizovaného) pořadu ,,Otázky VM“ nezve Tomia Okamuru. Není schopen potlačit osobní animozitu vůči předsedovi jedné z parlamentních stran a dnes již k předsedovi Poslanecké sněmovny, tedy k jednomu z nejvyšších ústavních činitelů, a vytrvale ho bojkotuje. Ne snad, že by to byla pro diváky taková újma, byť voliči SPD jistě Moravcovu diskriminaci jejich ikony vnímají úkorně. Problémem je skutečnost, že žurnalista veřejnoprávní televize si vůbec dovolí podřizovat svou práci pro veřejnost svému subjektivismu a že dává průchod vlastním sympatiím a antipatiím. Takových excesů jsme viděli a slyšeli ve vysílání médií veřejné služby už bezpočet, například jejich seznam u jména Báry Tachecí, autorky a moderátorky pořadu ,,Osobnost Plus“ by byl delší než nákupní seznam rodiny, která jezdí do marketu jednou za měsíc. Co dodat? Snad jen to, že.
*
Tak tu máme další z mnoha bouří ve sklenici vody,
opozice už neví jak štvát veřejnost proti nové vládě,
měla být konstruktivní, ale vládě jen mydlí schody,
dnes změnu financování médií přirovnává k zradě!
*
Nevadí že většina členských zemí EU to samé dělá
a že nezávislost médií tím nijak ohrožena nebyla,
opozice jen skandální téma k boji proti vládě chtěla,
bonusem navrch je možnost z Babiše dělat debila.
*
Jenže Augiášův chlév žádá si už koště, lopatu a bič,
jinak hnůj hromadit se a zahnívat stále více bude,
demokracie pod vládou mediokracie zmizí do prčic,
a pro pravdu zbydou jenom smetiště a popelnice.
