Článek
A je to tady znovu! Stále dokola. Opět se ozývají hlasy plné porozumění pro potomky Němců odsunutých po válce nejen ze Sudet, ale také z českého vnitrozemí, Moravy, Slezska, Slovenska, Polska a dalších zemí, ve kterých lidé rovněž vnímali jako existenční a existenciální potřebu zbavit se německé populace z důvodů nám dokonale srozumitelných a z hlediska vyššího principu mravního také plně akceptovatelných. A tak někteří z českých politiků odjíždějí do Německa na srazy sudetoněmeckých krajanských organizací, aktuálně ministr Bek, aby svou přítomností manifestovali údajnou ochotu českého národa přiznat, že odsun byl vyhnáním a kát se za bezpráví a za zločiny, kterých se naši dědové vůči jejich dědům dopustili. No, Bek stejně jako například Bělobrádek a Herman (jak jinak – lidovci!) by si měli nejprve vyjasnit, zda opravdu mluví za český národ, anebo jen za nepočetnou skupinku germanofilních přepisovačů historie. Například Petr Pithart, na pohled důstojný kmet s bílou janáčkovskou kšticí, si zřejmě už v kolébce předsevzal, že svůj život zasvětí dokazování, že za vše dobré, co jeho národ má, vděčí Němcům, ale že ušlechtilí, kulturně vyspělejší a nezištní Němci se od podlých, malicherných a závistivých českých šovinistů vděku nikdy nedočkali.
A pak tu máme hlasy prostého lidu, naštěstí velmi ojedinělé, které rovněž děkují nebesům za Berndta Posselta, velebí jeho údajnou shovívavost vůči českému národu, ochotu ke smíření a navrhují, aby byl oceněn nejvyšším státním vyznamenáním, neboť, jak jsou přesvědčeni, dlouholetý předseda Sudetoněmeckého landsmanšaftu se prý mimořádně zasloužil o rozvíjení přátelských vztahů mezi jeho soukmenovci a českými dacany. Známe je všichni už od školních let – prudiče. Pravda a spravedlnost je nezajímají, smyslem jejich života je popouzet, iritovat, vyvolávat kontroverze, moralizovat a vždy, všude a ve všem mít poslední slovo. A protože mají nitro zarostlé v hroší kůži a zcela postrádají jak opravdové vzdělání, tak schopnost s analytického a syntetizujícího myšlení, sebereflexi, dovednost smysluplné a nekonfliktní komunikace s ostatními lidmi, a nijak se netrápí negativními ohlasy ze strany těch, k nimž jejich verbální falza dorazí, spokojeně si melou svou, zejména na sociálních sítích, kde jim nehrozí přímá konfrontace s oponenty, případně pár facek.
Tihle by se s Berndtem Posseltem, tím překrásným exemplářem urostlého, plavovlasého a modrookého Árijce, který se ani v nejmenším nepodobá podsaditým buclatým tmavovlasým temnookým Asiatům, a jakými oplývalo vedení Třetí říše, počínaje ztepilým nadčlověkem Hitlerem, přes Goebbelse, Göringa, Himmlera až třeba po K.H.Franka, mohli vzít za ruce a vydat se do ulic a hospod českých měst, na návsi moravských dědin, aby se ujistili o tom, co většina z nás ví už dávno: sudetští Němci a jejich potomci do českých zemí nepatří. Žehrání několika krasoduchů, že český národ se ve vztahu k Němcům dosud nevyrovnal se svou minulostí, je bludem – ve skutečnosti současní Češi, Moravané a Slezané jsou s minulostí srovnáni skvěle, prostě se k ní nevracejí, neřeší ji, nepociťují výčitky svědomí, ani se nezabývají temnou minulostí a zločiny bývalých sudetských Němců, potažmo Němců jako celku. Berou jako neměnný a jako pozitivní fakt, že Česká republika je českou zemí a že není nutno řešit etnické problémy a tenze, které velmi zatěžovaly naše předky. Dlužno podotknout, že se vždy jednalo o konflikty s německým živlem, zatímco soužití s jinými etniky, například Italy (Vlachy), Francouzi či Židy bývalo mnohem klidnější, protože tyto národy postrádaly typicky německý nacionalismus, nesnášenlivost a povýšenost. Pokud by se Bernd Posselt pokusil o sudetoněmecký výsadek do Brna, pak nestačí pozvání jednoho místního spolku, jehož členové buď neznají historii tak, jak se skutečně odehrála, nebo nedomýšlejí náležité konsekvence, proto se ochotně propůjčují k roli užitečných idiotů a krajanskému sdružení mají posloužit jako trojský kůň nastrčený do bran české společnosti. V každém národě se najdou lidé, kteří cítí nutkavou potřebu zpochybňovat i nesčíslněkrát verifikované skutečnosti, v dané věci přepisovat historii, jejíž autentičtí svědci obvykle již nežijí, takže nemohou uvádět na pravou míru bludy, mýty a spekulace o době, která se pro některé z našich současníků stává aktualizovaným tématem, použitelným pro jejich politickou propagandu.
A tak si něco málo o vzájemných vztazích obou národů v průběhu staleté koexistence v českém prostoru povězme. Předesílám, že můj vlastní rod má z velké části sudeto-rakouský původ, většina mých příbuzných žije v Německu a v Rakousku, a že všichni ti Stroppové, Richterové, Ritterové a Fischerové v mém příbuzenstvu mne apriorně zbavují podezření z podjatosti českého šovinisty. Ale kdo to myslí s demokracií upřímně, bez ohledu na původ musí upřednostňovat pravdu před hlasem krve, padni komu padni. Jak je to tedy se vztahem sudetských Němců a jejich současných potomků k českému národu a naopak? Předně je nutno zavrhnout mýtus o vcelku harmonickém soužití Čechů a Němců v geografickém prostoru Čech a Moravy, jímž obluzovali veřejnost například Petr Pithart, Václav Havel, Ferdinand Peroutka, páteři Halík a Herman, a někteří další reprezentanti tábora proněmeckých přepisovačů historie. Jejich primárním omylem (nikoli neúmyslným) je zužování doby, kdy oba národy stály proti sobě, přičemž ten větší už dlouho před Mnichovem a před válkou plánoval tomu menšímu osud, jaký připravil Židům, Polákům, Romům, Rusům a dalším ,,méněcenným rasám“- tedy naprostou likvidaci národa, byť na rozdíl od výše jmenovaných nikoli formou fyzického vyhlazení, nýbrž vymýcením národní identity s cílem ,,rasově hodnotnější“ Čechy zcela integrovat do německého kmene jeho nekompromisním poněmčením.
Ale vraťme se k meritu problému: až na relativně krátké období nacistické éry a Protektorátu, k němuž zastánci sudetoněmeckých zájmů výhradně vztahují své úvahy a komentáře, koexistence českého a německého etnika nebyla ani v předcházejících staletích procházkou růžovým sadem. Havel soužití obou národů s básnivostí jemu vlastní definoval slovy o vzájemném stýkání a potýkání, jako kdyby se jednalo o cosi obapolně vyváženého, ačkoli ve skutečnosti ono ,,potýkání“ ve smyslu konfrontace zdaleka převažovalo nad ,,stýkáním“ coby vztahem dobrých sousedů, za první republiky spoluobčanů. Zde odkazuji zájemce na práci historičky a germanistky Evy Hahnové, která pod titulem ,,Od Palackého k Benešovi“ vydala mimořádně obsáhlý soubor archiválií téměř výhradně německého původu, takže tyto dokumenty nejsou dezinterpretovány komentáři z české strany a čtenáři se tak dostávají do rukou názory německých autorů, převážně politiků, v plné syrovosti, nezřídka i brutalitě. Vzhledem k tomu, se v určitých kruzích stalo módou z viníků činit oběti a z obětí viníky, a tak relativizovat zločiny Němců, resp. klást je na roveň tomu, čeho se po konci války dopustili Češi vůči německému obyvatelstvu a zajatým příslušníkům Wehrmachtu, zbraní SS a ostatních složek nacistických ozbrojených sil, mám za vhodné vrátit misky vah na jejich správná místa. Pokud nám dnes někteří z našich germanofilů, kolaborujících se Sudetoněmeckým landsmanšaftem (aktuálně ministr Bek, který se po Bělobrádkovi a Hermanovi vydal do Mnichova na sraz potomků odsunutých nacistů, aby stejně jako oni vřele pozdravil ,,milé krajany“) sugerují, že naši dědové a otcové se vůči Němcům dopustili zločinů srovnatelných se zločiny, které Němci spáchali na českém národě, a proto bychom se jim měli omluvit, bez váhání otevřít doširoka dveře do naší republiky a vyhovět jejich požadavkům, nezbývá než abych vznesl několik kruciálních námitek:
1. Předně omlouvat se mají ti, kteří ublížili, těm, jimž bylo ublíženo. Tak jako neexistuje dědičný hřích, tak neexistuje dědičná vina a tudíž ani dědičné odpuštění. Generace, které se narodily až po válce, objektivně nenesou vinu za to, co se v jejím průběhu a po skončení odehrálo. Byť musíme připustit, že schvalování špatných skutků a nekritická obhajoba jejich pachatelů může zakládat na hřích, ale to je už jiné téma. V každém případě úkol ,,vyrovnání se s minulostí“ přísluší jen těm, kdož minulost prožili a tak či onak na ní participovali, nikoli jejich potomkům. Pokud se potomci omlouvají za činy předků, pouze mlátí prázdnou slámu; nepochybně můžeme, a to ještě jen do určité míry, za své děti, nikoli však za své rodiče a prarodiče.
2. Ze strany našich sympatizantů Sudetoněmeckého krajanského družení jsme neustále konfrontováni s jeho idealizací, mající nás přesvědčit, že už nemáme důvod k ostražitému vztahu ke spolku Berndta Posselta a ostatním sudetským organizacím, protože, jak je nám tvrzeno, v průběhu let došlo k pozitivnímu vývoji, Němci zmírnili řadu svých dříve nekompromisních požadavků vůči české straně, zbavili se předsudků a dnes nám nejsou o nic nebezpečnější než Klub za starou Prahu, Baráčníci nebo sdružení přátel šumavské turistiky. Nuže podívejme se do namátkou vybraných textů sudetoněmeckých autorů, abychom poznali a pochopili jejich mentalitu, způsob uvažování a záměry:
1) Walter Hergl, advokát a politický aktivista, v memorandu ,,Německo-česká otázka“: ,,Co s Čechy? Konečný cíl tohoto vztahu je jasný: Čechy si přejeme jako zemi německou a tedy chceme konec existence české státnosti na této půdě. Jak však tohoto cíle dosáhnout? Nabízejí se dvě možnosti: Ke germanizaci Čech může dojít buď naráz anebo pozvolna. Okamžitá germanizace české země může nastat jen tak, že český národ odtud fyzicky zmizí. To znamená, že veškeré české obyvatelstvo z této půdy ustoupí. Jinak by byl převod do německého vlastnictví zcela nemyslitelný. Je vyloučeno, aby miliony Čechů byly vyvlastněny, ale zároveň ponechány v Čechách, nebo že by bylo možno naráz z českého národa udělal Němce. Zbývá tedy jediná možnost – českou zemi zbavit Čechů buď vyhubením nebo vyhnáním. Žádná pochybná humanita! V našem boji jde konec konců o to a o nic jiného, než kdo nakonec zůstane v Čechách – zda Čech nebo Němec! Jen jeden může zůstat, druhý musí zmizet. V dějinách neexistuje trvalé spolužití dvou národů ve stejném prostoru. Potřebujeme prostor a chceme jej vybojovat! Jako cíl před námi neleží nic naléhavějšího než česká země, která neleží na okraji, nýbrž v samém srdci Němectva. Ono země, jejíž hlavní město Praha patří k nejkrásnějším německým městům na Zemi a přechovává nejnádhernější svědectví oné doby, kdy Praha byla a navěky měla zůstat středem Říše… Přejeme si proto tuto zemi mít německou a tedy konec existence českého národa na této posvátné německé půdě.“
2) Rudolf Longman von Auen: ,,Němci v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku nikdy neměli vůli spojit se s Čechy a s nimi vytvořit společnou republiku. Odmítáme proto bajku o českém státu, nikdy neuznáme Čechy za právoplatné vlastníky české země.“
3) Alois Ciller, jeden z ideologů nacismu: ,,Sudety se rozkládají na 26 tisících kilometrech čtverečních NĚMECKÉ země. Není to kolonizované území, nýbrž podle důkladného výzkumu jde od nepaměti o německou zemi. Sudetští Němci nejsou smíšeným národem, který by byl odkázán na spolužití s Čechy. Německo- česká jazyková hranice tvoří po tisíciletí ostrou dělící linii mezi národy. Malý národ Čechů zasahuje jako klín do těla velkého Německa.“
4) Johann Böhm, mluvčí Sudetoněmeckého landsmanšaftu, roku 2008 oživil myšlenky nacisty K.H.Franka, později popraveného válečného zločince, když uvedl, že ,,ve zkratce jde o to, aby to, co Sudetští Němci v Čechách vytvořili, nebylo chápáno a odcizeno jako český kulturní statek. Kameny by mluvily, kdyby mohly, německy. Skutečnost, že národy se nemohou být rovné, je samozřejmostí, protože národy, které kulturu vytvořily, stojí výše než národy, jejichž kultura je pouhou imitací kultury velkého národa. A to je vztah, který by měl Čechy zavazovat k vděčnosti za vše, co od Němců získali. Kulturní úrovni německého obyvatelstva by neprospěla ,,čechizace“; mnohé dobro, krásno, vznešenost, mnohý květ lidského ducha byly by brutálně zničeny a rozdupány. Čechy a Němce nelze spojit. Naroubovat jeden jazyk na druhý je nemožné. A to, že se nám dnes Češi pokoušejí vnucovat jejich méněcennou kulturu, je prohřeškem nejen vůči německému národu, ale vůči celému lidstvu.“
5) Rudolf Lochner, v Německu uctívaný germanista a filosof: ,,Češi vděčí za téměř všechny kulturní statky německému vlivu. Jsou to germanizovaní Slované. Přesto ostře vyhraněné národní vědomí je nejpronikavějším rysem české povahy. Národovectví a nenávist k Němcům kráčejí bok po boku po celá staletí. Jiného národa s tak výrazným národním uvědoměním, jaké mají Češi, na světě nad není. V Čechách platí, že Čech nemůže svůj národ milovat, aniž by nenáviděl Němce. Sudetští Němci jsou konfrontováni s protivníkem, který nezná kompromisu. Musíme si být vědomi, že Čech nebude Němci nikdy plně důvěřovat, tak jako Němec si upřímně neoblíbí Čecha.“ A profesor Lochner na podporu své teze o odvěké nenávisti českého národa k Němcům jako příklad zmiňuje nejstaršího českého kronikáře Kosmase, který – jak tvrdí Lochner - již na počátku 12.století naplnil své anály protiněmeckými výpady: ,,Ve veršované kronice Dalimilově je oslavován Soběslav II. za to, že zaplatil sto stříbrných tomu, kdo mu přinesl mísu plnou uřezaných německých nosů.“ Z nenávisti vůči Němcům obviňuje i Mistra Jana Husa: ,,Hus se modlil z kazatelny k Bohu za to, aby se podařilo vyhnat Němce z české země. Podle Husa bylo těžkým hříchem, když se Čech oženil s Němkou a když nevychovával děti česky. Míchání německých slov do mateřského jazyka Hus rovněž pokládal za hřích; s radostí gratuloval polskému králi Vladislavu Jagellovi k vítězství nad Řádem německých rytířů u Grunwaldu… Vztah Čechů k Němcům se od středověku sotva změnil k lepšímu.“ Bohuslav Hasištejnský napsal ve 2. polovině 15. století, že Pražané „k cizím jsou přívětiví, toliko Němcův nenávidí, majíce je za protivníky smýšlení svého u víře“. V roce 1495 cech řezníků v Olomouci, která měla převážně německý ráz, do svého cechu nechtěl přijímat žádné Čechy („Pehm“), ale pouze řezníky „dobrého německého druhu“ („guter deutscher Art“). Národnostní třenice pokračovaly i v 16. století, tak například v Plzni se roku 1500 městská rada usnesla, aby městské právo nebylo udělováno Němcům, „kteříž nic česky neumějí“. V Litoměřicích se roku 1514 usnesla městská rada, aby do města nebyli přijímání příchozí Němci ani jiní cizinci. V Ústí nad Labem byla roku 1516 deputace litoměřických konšelů napadena německým obyvatelstvem města, kteří jim spílalo do „kacířů“. Česko-německé vztahy se prudce zhoršily ve 2. polovině 19. století v souvislosti s rozšiřováním volebního práva a volební agitace, kdy se jazyk stal politickým faktorem. V dubnu 1897 byla vydána Badeniho jazyková nařízení, která zrovnoprávnila češtinu s němčinou. Němečtí poslanci na protest proti zrovnoprávnění češtiny zahájili obstrukce v Říšské radě ve Vídni a během léta 1897 se v německých oblastech českých zemí konaly protivládní a protičeské demonstrace, které někdy přerůstaly i v drancování českých obydlí. Po demisi Badeniho vlády v listopadu 1897 se národnostní nepokoje přenesly také do Prahy. V květnu 1908 vypukly v Praze několikadenní pouliční bitky mezi Čechy a Němci, kterých se zúčastnilo několik tisíc lidí, a dav zaútočil i na pražské německé divadlo. Atd.
V kontextu výše uvedeného připomínám Jerome K.Jeroma, britského literáta, který na sklonku 19.století na svých cestách zavítal také do Prahy, kde byl, jak píše v doslovu knihy ,,Tři muži ve člunu…“ šokován nepřátelským poměrem mezi českými a německými obyvateli české metropole. (Poznámka: Proč šokován, jestliže samotní Angličani v té době pohrdali Skoty a nenáviděli Iry?). V každém případě bere za své báchorka o harmonickém soužití obou národů v jednom geografickém a geopolitickém prostoru, s níž vyrukoval bezprostředně po převratu Václav Havel a spolu s ním některé další proněmecky smýšlející osobnosti českého veřejného života, jako například Petr Pithart, Milan Uhde, Tomáš Halík, atd.
Tobias Weger, který působí ve Spolkovém ústavu pro kulturu a dějiny Němců ve východní Evropě, se vůči idejím a politice sudetoněmeckých organizací kriticky vymezil. Roku 2008 Weger vydal studii ,,Národovecký boj bez konce?“, v níž vylíčil nejen poválečné počátky obnoveného sudetoněmeckého hnutí, ale pozornost věnoval také myšlenkovým stereotypům v těchto organizacích: ,,I když se sudetoněmecké organizace samy prezentují jinak, ve skutečnosti termín ,,sudetoněmecký“ neoznačuje etnickou skupinu, nýbrž má jen politické kořeny. Tak jako například socialisté či liberální demokraté nejsou národy, nýbrž strany. Na sudetoněmecké hnutí je třeba pohlížet jako na součást etnonacionalistických masových organizací (přičemž ovšem jen každý desátý odsunutý Němec se stal jejich členem), ohrožujících demokracii všude, kde vznikly a působí. Sudetoněmecké hnutí bylo od počátku konstituováno antidemokraticky, přestože paradoxně se jim dostávalo a dostává podpory části demokratického spektra. Spolková země Bavorsko, která po roce 1945 přijala přes jeden milion Němců odsunutých z obnoveného Československa, na nimi převzal ,,patronát“ a landsmanšaft se tak stal jakými exilovým zastoupením Němců původem z českých Sudet. Zafixováním obrazu dějin, vytvořeným ve dvacátých letech minulého století, si sudetoněmecké organizace po roce 1945 nárokovaly monopol na výklad minulosti. Dějiny jim slouží jako nástroj politiky, konkrétně k utvrzování fiktivních nároků na revizi poválečných rozhodnutí vítězných mocností. Smyslem všech aktivit Sudetských Němců byla a je tzv. ,,domovská politika“. Cílem je dosažení obnovy teritoriálního propojení ,,Sudetska“ v novém uspořádání Evropy pod německou hegemonií a návrat odsunutých Němců, resp. jejich potomků, do ,,staré vlasti“. Sudetoněmecké organizace fungují na principu dezinterpretace dějin, teskného vzpomínání na údajné bezpráví, kterého se vůči nim dopustili (nejen) Češi, a ve kterých hrají roli nikoli viníků, nýbrž nevinných obětí typicky (sic!!!) českého šovinismu a pomstychtivosti.“
Eva Hahnová doplňuje: Specificky německo-českým problémem je mezi Němci po generace pěstěný mýtus, že údajně méněcenní Češi okupují ,,srdce Germánie“ a nezaslouženě si užívají plodů velkého německého ducha a vymožeností požehnané země Koruny české. Podle typického člena Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Praze lidé sice mluví česky, ale kameny, tedy katedrály, chrámy, paláce, mosty a ulice německy. Ať už Berdt Posselt, dlouholetý lídr Sudetoněmeckého krajanského sdružení, směrem k české veřejnosti deklamuje jakkoli ušlechtilé myšlenky, aby se zavděčil těm, u kterých doufá získat podporu pro ideu návratu ,,vyhnanců“ do české domoviny, starý německý duch prostupuje landsmanšaftem stále jako v dobách, kdy chebsko-lipské nakladatelství Böhmerland vydalo publikaci ,,Katechismus pro Sudetské Němce“ (1923), sepsaný jistým Erwinem Volkmanem, což byl pseudonym, pod nímž se skrýval germanista Erich Gierach, profesor na pražské německé, později mnichovské universitě. Autor je dodnes připomínán jako ,,arciotec sudetoněmectví“ a jeho dílo bylo opakovaně vydáváno. Ještě roku 1994 se dočkalo nového vydání. A co pan profesor v katechismu pro správného Němce svým soukmenovcům sděluje? Nadšené čtenáře ve čtyřiadvaceti kapitolách poučuje o minulosti českých zemí, aby je ujistil o tom, že např.
1. Celé území Čech, Moravy a Slezska je stará německá země.
2. Název Čechy (Böhmen) je německého původu; kdysi znělo Baihaim, tj. Domov Bójů, z čehož vzniklo Böhmen (pan profesor nedomyslel, že Bójové nebyli Germány, nýbrž Kelty a že český jazyk, zejména zeměpisná názvosloví, obsahuje tolik keltských výrazů, že český národ lze spíše než Němce pokládat za pravé dědice Římany zvané ,,Boihaemum“).
3. Také pojmenování Morava (Mähren) pochází z němčiny; v době stěhování národů je přicházející Slované pouze převzali od starousedlých Germánů.
4. Slezsko (Schlesien) má název podle germánského kmene Silingů, hlavního národa Vandalů.
5. Čechy patřily od přelomu letopočtu až do 6.století germánskému kmeni Markomanů, předků dnešní Bavorů.
6. Moravu osídlili germánští Kvádové o půl tisíciletí dříve než k Dyji a Moravě připutovaly první slovanské tlupy.
7. Prvním králem Čech byl Marobud, vládce Markomanů, nikoli Vratislav či Přemysl.
8. Slované přišli do země až v 6.století po Kristu, kdy už pět století byla čistě německá.
9. Čeští Slované nikdy nevytvořili jednotný a nezávislý stát; od dob Karla Velikého (+814) Čechy a Morava patřily k německé říši a od roku 1004 s ní tvořily jeho neoddělitelnou a rovnoprávnou součást.
10. Práva Němců v zemích koruny české jsou prastará; nejstarší zachovaná listina týkající se Němců v Čechách pochází z roku 1178, sahá do doby vlády krále Vratislava a zaručuje ,,vivere secundum legem et iustitiam Theutonicum“ (Žít podle zákona a práva Němců).
11. Atd.
Opět se přesvědčujeme o tom, že důležité jsou nejen fakty, ale také jejich intepretace. Onen ,,katechismus pro sudetské Němce“, poskládaný z mnoha tvrzení, je de facto jednou velkou ahistorickou dezinformací, uvádějící německé čtenáře v omyl pokud jde o dějiny jejich národa v česko-německém prostoru, což ale chlapcům a děvčatům z krajanských organizací jistě nevadí, protože nejde o pravdu, nýbrž o munici pro jejich propagandistickou artilérii. Do určité míry můžeme být k autorovi shovívaví, neboť svůj traktát o germánské velikosti a české malosti sepisoval v době, kdy antropologové a archeologové neměli k dispozici takové poznatky, jaké získali o desítky let později pomocí moderních metod výzkumu, například genetického původu evropských národů, archeologických nálezů, národních jazyků, apod. Když Joseph Goebbels, říšský ministr propagandy, kladl sugestivní otázku po původu Čechů s podotázkou kde se ti zatracení Češi vůbec vzali ve střední Evropě, neměl ani tušení o tom, že právě tenhle malý specifický národ patří z genetického hlediska k nejpůvodnějším obyvatelům evropského kontinentu. Přítomnost slovanských kmenů v české kotlině je obvykle spojována se érou stěhování národů po pádu Říše západořímské, ale lze mít za to, že do Čech připutovala pouze nepočetná nobilita provázená družinami bojovníků, zatímco usedlé obyvatelstvo v zemědělských osadách už po staletí existujících v blízkosti vodních toků se příliš neměnilo, takže v těsném sousedství vedle sebe žili starousedlí Keltové, Germáni a Slované, ale také ještě původnější etnika neolitické, snad až mezolitické kultury. Bojovná slovanská nobilita území ovládla a postupně prosadila svůj jazyk, ale početně silnější původní obyvatelstvo naopak zemi vtisklo svůj genofond. Sex evidentně zvítězil nad mečem.
Joseph Goebbels, říšský ministr propagandy, se zamýšlel nad otázkou, která Němce, resp. německé ideology, zejména tvůrce rasové politiky, zaměstnávala již od doby vzedmutí vlny německého nacionalismu v první polovině 19.století: kde se ti zatracení Češi ve střední Evropě vzali a jak se stalo, že jejich území vytvořilo klín vražený hluboko do slavné a mocné Germánie? Němečtí nacionalisté tehdy nemohli znát to, co až mnohem později odhalila věda, totiž skutečnost, že Češi v Čechách nejsou jakýmisi přivandrovalci z asijských stepí, ale původním národem s kořeny ještě hlouběji vrostlými do polabských rovin a západních hor než kam dosahují kořeny Germánů. Jazykovědné i archeologické výzkumy napovídají, že lid dnes spojovaný s Germány původně obýval severozápad Evropy a jižní Skandinávii. Kromě toho širší moderní definice germánských národů zahrnuje národy, které ve své době nebyly známé jako germánské, ale s nimiž se nakládalo jako s jednou skupinou kultur, většinou proto, že si byly kulturně podobné. V moderních textech termín ,,germánské kmeny“ běžně zahrnuje národy, které ve starověku současníky nebyly označovány za germánské a jež mluvily odlišnými jazyky. Mezi příklady patří římští Gótové nebo Vikingové, hovořící ,,starou severštinou“. Dlouhou přítomnost germánských kmenů v jižní Skandinávii mimo jiné potvrzuje neexistence předgermánských místních jmen, na druhou stranu důkazem pomíjivého usídlení v Germánů české kotlině je převaha místních jmen keltského původu, například jmen řek. Jako příklad lze uvést Vltavu (Wilth-ahwa), Otavu (Vatahva) nebo Ohři (Agara), dále Jizeru (Isara) a samozřejmě Jizerské hory, Labe, Ještěd a další a další. Ostatně i dnes tak profláknutý název pohoří Sudety je původu keltského a, mimochodem, když se oblékáme, sáhneme po kalhotách, které jsou rovněž galského původu.
Moderní genetické výzkumy zjistily, že Češi pocházejí z několika pravěkých migračních vln. Na původu Čechů, stejně jako většiny moderních Evropanů, se podílely tři pravěké populace:
1) mezolitičtí lovci a sběrači pocházející z kromaňonské populace, která obývala Evropu během poslední doby ledové,
2) dále neolitičtí pastevci a rolníci, kteří se do Evropy začali stěhovat před 9000 lety z Anatolie během zemědělské revoluce a ve střední Evropě vytvořili kulturu tzv. lineární keramiky,
3) nakonec pastevci tzv. jámové kultury, kteří se stěhovali z pontsko-kaspické stepi ve východní Evropě v souvislosti s indoevropskými migracemi před 5000 lety.
Podle některých vědců byla kultura se šňůrovou keramikou, která vzešla z migrace lidu jámové kultury, společným předkem pro pozdější keltské, germánské, baltské, slovanské, snad i některé italické etnika a jazyky. Každá z migračních vln způsobila změnu genetické struktury obyvatel Evropy a z větší části geneticky a kulturně nahradila předchozí populaci. Moderní Češi mají v sobě vysoký podíl genů lidu jámové kultury.
Podle moderních genetických výzkumů jsou Češi potomky mezolitických a neolitických populací, Keltů, Germánů a Slovanů, kteří v průběhu tisíciletí obývali území dnešního Česka. Geneticky je obyvatelstvo Česka v porovnání s některými jinými zeměmi velmi pestré a zahrnuje kromě 35 procent slovanské populace také třetinu populace s germánsko-keltským původem, 10 procent populace s nordickým (skandinávským) původem a další mají původ například židovský, jihoevropský nebo i sibiřský.
Určitou indicií k vysvětlení původu Čechů je vysoká frekvence mutace G551D genu CFTR, způsobující u české populace cystickou fibrózu. Podobně vysoké frekvence této nemoci byly zjištěny také v Rakousku a v keltských oblastech ve Walesu, Skotsku, Cornwallu, Irsku a Bretani.
Resumé:
1. Není pravda, že Češi mají potřebu vyrovnat se s minulostí; český lid je s minulostí vyrovnán už dávno a proto ji navzdory kuňkání několika krasoduchů, kteří se neustále nimrají v dávných časech a touží provádět národní vivisekci, už neřeší.
2. Není pravda, že českým zemím chybí německý duch. Čechům, Moravanům a Slezanům se ve vlastní zemi žije lépe bez Němců než by se jim žilo s Němci (staletá zkušenost) a se všemi výzvami, které před národ staví život, se uměli a umějí vypořádat i bez německého ducha, tak jako ostatní evropské národy.
3. Není pravda, že české kmeny připutovaly do české kotliny jen jako otroci a konkubíny Avarů, jak se traduje v sudetoněmeckých mýtech; Slované stáli po boku Hunů nikoli jako jejich nevolníci, nýbrž jako spojenci a pokud si Avaři brali do loží slovanské ženy, jak píší kronikáři, pak se nedělo nic, co by odporovalo tehdejším mravům; slovanští muži naopak obcovali s avarskými kráskami. Ostatně jak známo, Slované zakrátko ukázali svou sílu a pod vedením franského kupce Sáma Avary rozdrtili. Je však pravdou, že Germáni se ocitli v područí Hunů při jejich tažení do Evropy a proti Římské říši, germánské ženy rodily potomky s geny asijských kočovníků, takže nacistická teze o rasové čistotě ušlechtilých Árijců je jen další z řady mýtů, jimiž se Němci už po staletí pokoušejí pozvedat vlastní sebevědomí a ,,vědecky“ vysvětlovat ostatním národům důvod, proč jsou jim nadřazeni – postačí zavítat do Německa, Rakouska či Švýcarska, abychom pouhým pohledem zjistili, že tamní obyvatelstvo má fyzicky k ideálu germánského reka hodně daleko; také filmové záběry a fotografie pohlavárů Třetí říše jsou nám důkazem, že s výjimkou vysokého a plavovlasého sportovce Reinharda Heydricha všichni ostatní včetně führera, Goebbelse, Göringa, Eichmanna, Himmlera, Franka, Hesse, Bergera a mnoha dalších jsou klasickými typy tmavovlasých podsaditých a krátkolebých kondelíků z Turecka či Sicílie. Naproti mezi Slovany, například v Rusku, Bělorusku a Polsku, objevíme mnohem více plavovlasých a modrookých představitelů árijského ideálu, ačkoli podle rasové teorie nacistů by mělo jít o ,,podlidi“ předurčené k vyhlazení.
4. Není pravdou, že Praha od svého založení byla německým městem, jak se traduje v sudetoněmecké mytologii. Nejstarší dochovaná písemná zpráva o Praze a o Slovanech byla sepsána v arabštině, a to v knize Al-Bakrího, jejímž autorem je Ibráhím ibn Jákúb aneb Avraham ben Ja’akov, židovský vyslanec córdobského chalífy. Prahu navštívil zřejmě roku 965 či 966. Ve své zprávě o misi do střední Evropy napsal, že město ,,Frága“ bylo vystaveno z kamene a vápna a bylo největším obchodním městem v zemi Bújima (Bohémia). ,,Přicházejí sem Rusové z Krakova, ale i Slované se svým zbožím. Z tureckých končin jsou to muslimové, Židé a Turci a přijíždějí jak se zbožím, tak s mincemi. Odtud vyváží otroky, cín a různé kožešiny. Ze severních zemí je zde nejlepší zrno, země je nejzásobenější potravinami.“ Ibráhím zaznamenal, že vedle materiální směny domácí obyvatelstvo platí českými denáry, které byly ekvivalentem stříbrné karolínské libry (karlovské váhové soustavy ,,pondus Caroli“) a že kvetl mezinárodní obchod s s drahými kovy, kořením, luxusními látkami, medem a voskem, ale hlavně s otroky. Otrok tehdy stál 300 denárů a mladá žena dvakrát tolik. Při cenách takového zboží protékaly rukama kupců a kupujících ohromné finanční prostředky. A to o čtyři století dříve než do pohraničních hvozdů Bohemie dorazily na výzvu českých vladařů první skupiny německých osadníků. V roce 1096 Prahou procházela první křížová výprava do Svaté země – tedy v době, kdy podle německých přepisovačů historie žádná města a opevněná sídla v Čechách neexistovaly.
Sudetští Němci, ostatně Němci jako celek, se už po staletí dopouštějí stále stejné chyby, jíž sebe sama vhánějí do nesmiřitelné konfrontace s jejich negermánskými sousedy – pozvedají si národní sebevědomí tím, že snižují biologickou, mentální a kulturní hodnotu ostatních. Při jejich se sebezahleděnosti a nadutosti je ani nenapadne, že pokud vedle nich po tisíc let obstál národ desetkrát méně početný, pak tento malý národ je objektivně mnohem vitálnější a mentálně silnější než oni sami a proto místo despektu zasluhuje respekt. Mnozí současní protagonisté dnes tak módního sloganu o ,,potřebě vyrovnat se s minulostí“ omluvami a kompenzacemi potomkům odsunutých Němců za údajné bezpráví, které jim způsobili Češi odplatou za šest let utrpení pod nacistickým terorem (zde nutno uvést, že nemalá část z Němců, kteří byli nuceni opustit obnovené Československo, nebyli rodáky ze Sudet, tedy ,sudeťáky“ v pravém slova smyslu, neboť desítky tisíc z nich přišli do Čech a na Moravu až po okupaci a vzniku Protektorátu) se upsali prostoduché myšlence, že vyrovnání s minulostí ( o něž ve skutečnosti u nás už téměř nikdo nemá zájem, tak jako nežádáme po Švédech, aby se vyrovnali se svou temnou minulostí, omluvili se českému národu za zločiny, kterých se u nás dopustili v průběhu třicetileté války a vrátili všechna umělecká díla a nesmírně cenné knihtisky včetně unikátní tzv. Ďáblovy bible, které uloupili, když plenili sbírky císaře Rudolfa II.
Historie poválečných sudetoněmeckých organizací ukazuje, že jejich členové nepochopili, že nejde ani tak o specifické česko – německé problémy, protože osud poválečný osud Němců rozptýlených mimo území samotného Německa a Rakouska nelze vysvětlit prostoduchými poukazy na údajný český šovinismus, na staletou nenávist vůči německým sousedům a intoxikaci protiněmeckými myšlenkami upáleného kacíře Husa, jak se traduje v katolických kruzích, jejichž hlásnou troubou se u nás stali páteři Tomáš Halík a Daniel Herman, lidovečtí politici Bělobrádek a Bek, na Pražském hradě Václav Havel. Z německé strany už desítky let zaznívá, že sami Češi nezávisle na mínění spojenců učinili kolektivní rozhodnutí neprodleně po osvobození vystěhovat německé obyvatelstvo, protože po tragických zkušenostech z let 1938 až 1945 již nechtěli s Němci žít ve společném státě. Zde je místo pro dvě námitky:
1. Jistěže potom, co němečtí nacisté českému národu způsobili nejen v rozmezí let 1938 – 1945, ale již od počátku zrodu Československé republiky, kterou vesměs nenáviděli a z níž se toužili vymanit (viz níže) nelze přiznávat upřímnost a relevanci proklamacím Berndta Posselta a ostatních reprezentantů sudetoněmeckých krajanských sdružení o hlubokém vztahu sudetských Němců a jejich potomků s Československu a k českému národu. Pro ilustraci několik citátů, vyvracejících v současné době tak módní tezi o společném úsilí dvou národů vybudovat demokratickou republiku:
2. ,,Předně špatné zkušenosti s německým etnikem v českých zemích nelze omezovat toliko na relativně krátké období okupace a Protektorátu, neboť ve skutečnosti vzájemné kontroverze kalily vztahy mezi oběma národy a komplikovaly jejich koexistenci v jednom geografickém prostoru po celá staletí. Na aroganci a nesnášenlivost německých studentů a profesorů na pražské universitě si v dopise králi stěžoval již Mistr Jan Hus na přelomu 14. a 15. století. Dokonce již v 12. století, tedy o dvě století dříve než král Přemysl Otakar začal do českého pohraničí lákat německé osadníky, zaznívaly z německé strany stížnosti na kronikáře Kosmase (+ 1129) pro jeho údajnou nevraživost vůči germánským sousedům, o kterých psal velmi nelichotivě – a věru, nikoli bez příčiny.
A nyní ruku na srdce a špetku subjektivní upřímnosti: sudetské Němce, resp., jejich potomky, nepotřebují ani Německo, tím méně Česko. Nápad udělit Berdtu Posseltovi na Pražském hradě vysoké státní vyznamenání s odůvodněním, že se zasloužil o zlepšení česko – německých vztahů musel se zrodit v choré hlavě. Postrádá totiž logiku, etiku a také souhlas podstatné části českého národa. Vždyť je to právě existence Sudetoněmeckého landsmanšaftu a ostatních ,,krajanských“ organizací, co česko – německé vztahy zatěžuje vyvoláváním ducha minulosti z historického záhrobí a co často Čechům připomíná co byli němečtí obyvatelé českých Sudet, jak se ,,zasloužili“ o rozbití Československa, jak moc nesnášeli české sousedy, jak se pod vedením Konráda Henlaina a pod heslem ,,Zpátky do Říše“ domáhali oddělení Sudet od Československa a jak se vůči českému národu, ale i vůči Židům, Romům a ostatním lidem neněmeckého původu chovali v Protektorátu po celou dobu okupace a jak ještě v posledních dnech války prolévali krev českých vlastenců, ale také jak lopatami a krumpáči ubíjeli ubohé vězně z koncentračních táborů, když na tzv. pochodech smrti procházeli kolem jejich usedlostí.
Tvrzení, že němečtí civilové byli nevinnými oběťmi řádění českých teroristů je stejně absurdní jako aktuální tvrzení, že palestinští obyvatelé Gazy jsou masakrováni izraelskou armádou, jako by neměli nic společného s Hamasem, přestože každá palestinská rodina má v Hamasu bratra, syna, otce, každý Palestinec tak či ona Hamas podporuje, přinejmenším tak, že pro Hamas vytváří materiální základnu, dodává potraviny a vodu, poskytuje úkryty, slouží jako živý štít a jak jsme už byli mnohokrát svědky oslavuje každou teroristickou akci, která se Hamasu podaří, raduje se z každého zavražděného, uneseného či znásilněného Izraelce. 300 km (!!!) podzemních tunelů pod Gazou by Hamas nevybudoval bez vydatné pomoci civilních obyvatel Gazy.
Právě čtu titulek: Sudetští Němci ocenili smíření s Čechy. Má to být reakce na účast ministra Beka na jejich každoročním srazu, tentokráte v Řezně, ale především na proněmecké aktivity brněnských organizátorů ,,festivalu Meeting“.
Mimochodem, Češi nemají nic proti Němcům, ale staví se negativně k Sudetoněmeckému landsmanšaftu a vůči ostatním organizacím tohoto druhu, protože jejich poválečnými zakladateli se stali převážně odsunutí henleinovci, členové NSDAP, demobilizovaní příslušníci Wehrmachtu, nezřídka lidé s rukama potřísněnými českou krví. Kdyby nebylo ,,krajanských sdružení“, tak osmdesát let po válce by neexistovaly tenze mezi oběma národy, ale jsou to právě potomci sudetských Němců, kdo pouhou svou existencí přilévá oleje do ohně vzájemné animozity a kdo v Češích neustále oživuje vzpomínky na protektorátní éru, na Lidice, Ležáky, heydrichiádu, na 360 tisíc obětí nacistického teroru, na dobu, kdy se Češi ocitli na seznamu národů předurčených k likvidaci.
O vztahu Čechů a sudetských Němců Bernd Posselt před několika dny pravil, že se vzájemně potřebují. ,,Žijeme společně a pro sebe v této malé střední Evropě,“ uvedl. ,,My sudetští Němci a Češi nejsme jen sousedé, jsme krajané. Raději než o dvou národech hovořím o dvou jazykových skupinách. Máme velmi podobnou mentalitu a kulturu, ale hovoříme dvěma jazyky," řekl. Samozřejmě, předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení ani jinak mluvit nemůže než tak, že se snaží jazykem sladším než med vemluvit do českých uší a duší. Zatímco Češi sudetské Němce ke své národní a státní existenci nepotřebují, Posseltovi soukmenovci se bez Čechů a bez české země neobejdou, aby jejich bytí definitivně neztratilo smysl a budoucnost.
O kdysi složitých poměrech mezi Čechy a sudetskými Němci Posselt uvedl, že tomu tak v rodinách bývá. ,,Jsme rodina, proto byly naše spory obzvláště bolestivé. Spory v rodině jsou bolestivější než mezi sousedy,“ dodal. Jak je zřejmé z výše citovaných historických materiálů Češi a Němci na českém území nikdy rodinu nevytvořili, byť v jednotlivých případech muži a ženy obou národů spolu rodiny zakládali, protože láska bývá občas silnější než nacionalismus a politika.
Pokud Posselt za jediný rozdíl – a to podle jeho názoru jen bagatelní- mezi Čechy a Němci pokládá národní jazyky, pak zamlčuje anebo nezná (což by nás při jeho nepřesvědčivém intelektu nemělo překvapovat) německou tezi, že germanizaci českého národa brání čeština. Pravda, mnozí lingvisté, psychologové a historici zastávají názor, že národy jsou determinovány svými jazyky, což je logické, neboť mateřská řeč má formativní vliv na způsob myšlení rodilého mluvčího.
Rudolf Lochner, jeden ze spolutvůrců sudetoněmecké ideologie, který pocházel z Prahy, kde vystudoval filosofii a germanistiku, napsal, že Češi jsou tvrdí, sebevědomí, neobyčejně bystří, vzdělaní, pro mystiku nemají valný smysl, uvažují racionálně a pragmaticky, jsou realisty. ,,Nebezpečné sousedství Němců,“ píše dále Lochner, ,,již od předhusitských dob vnutilo českému národu ve všech sférách života zcela neslovansky tuhé napětí a soustředěnost. Česká vnímavost a ostražitost získaly sloučením s německou vytrvalostí na bohatosti, která odlišuje Čechy od ostatních Slovanů, ale také od Němců. Před germanizací chrání tento národ pouze jeho jazyk… Již Hus láteřil proti přijímání germanismů do českého jazyka. Ostře vyhraněné národní vědomí je bezpochyby nejpronikavějším povahovým rysem Čechů. Národovecké myšlení a nenávist k Němcům kráčejí bok po boku od nepaměti. Jiného národa s tak výrazným národním vědomím jaké mají Češi snad není. Český národní cit je zakořeněn v silném vědomí domoviny a ve svérázném prožitku českého společenství. Česká matka, český učitel, česká kniha a české noviny vykonali úžasnou práci: nikde není kult národních hrdinů tak velký, nikde nejsou národní dějiny natolik dějinami národního probuzení, vzdělávání a boje. A konečně už po staletí mají úžasně rozvinutý systém školství a výchovy, který se vyrovná těm nejlepším německým zařízením. Národní idea všechno přebije, mezinárodní vlivy nebývají nijak úspěšné, dokonce i český marxista a katolický farář pěstují politiku národního boje proti dědičným německým nepřátelům…Češi jsou učenlivým národem, ale všeho, co se naučí od Němců, použijí proti Němcům…“
Myslím, že z výše citovaných pramenů je zřejmé, že posametové proklamace o odvěkém harmonickém soužití obou národů v českomoravském prostoru jsou v příkrém rozporu s historickými fakty a že Havel stejně jako Pithart, Patočka, Černý, Příhoda, Halík, Herman, Uhde, Peroutka a někteří další představitelé ideje tzv. českoněmeckého smíření (a spolu s nimi také Berndt Posselt s jeho sudetoněmeckou ekipou) z nejasných důvodů se dopouštěli a žijící nadále dopouštějí bohapusté mystifikace - naštěstí bez valného úspěchu. Poslední dobou projevuje činorodost tohoto druhu už téměř neviditelný a neslyšitelný Petr Pithart, patrně podnícen snahou dříve než opustí tento svět rehabilitovat excesy, který se dopustil před třiceti a více lety, když pod krycím jménem ,,Podiven“ publikoval skandální, především však z historického hlediska nepravdivé proněmecké a protičeské texty, které z něj udělaly opovrhovaného disidenta i mezi disidenty.
Češi a Němci jsou usmířeni už po desítky let, stali jsme se dobrými sousedy, kteří neřeší minulost a navzájem se neoblbují omluvnými frázemi. Problémem zůstávají pouze ti Němci, kteří se od konce války sdružují do sudetoněmeckých organizací, aby znovu a znovu exhumovali mýtickou mrtvolu odsunutého Němce z českého a moravského pohraničí, přestože všem ostatním – i v samotném Německu - už tenhle nebožtík smrdí a všichni ostatní vědí, že ani důkladně navoněný nebožtík už neožije. Co dodat? Nejprve prolog epilogu: Češi, Moravané a Slezané sudetské Němce nepotřebují. Naprosto k ničemu. Jak odsunutí, tak jejich potomci z pohledu Česka už dávno zapadli do šanonů historických archivů, kde na ně sedá prach zapomnění. Naproti tomu Němci, kteří se vytrvale pokládají za sudetskou větev německého kmene a osmdesát let se organizují v krajanských sdruženích, aby kolektivně bědovali na tragickým osudem svých předků, jimž čeští šovinisté tak hrozně ublížili jen kvůli tomu, že jim němečtí spoluobčané rozbili republiku, nastolili protektorátní teror, zavinili smrt 360 tisíc vlastenců a s germánskou důkladností se jali realizovat záměr likvidace českého obyvatelstva, aby, jak žádal führer, česká kotlina se stala tím, zač ji Němci pokládali odjakživa – za srdce rasově čisté Germánie.
Je symptomatickou patologií polistopadové éry, že zatímco tzv. demokratická část politického spektra (hahaha) vede urputnou válku za vymýcení marxistických idejí a za vyhlazení komunistů, a být to jen na ní, Kateřina Konečná, která pro svůj věk ani nepamatuje socialistické Československo, shořela by jako čarodějnice na hranici, stejní politici rehabilitují skutečné zrádce demokratického Československa a odvěké nepřátele českého národa! A bez souhlasu národa zajíždějí do Německa na jejich srazy, aby tam přednášeli vřelé zdravice a káli se za poválečný odsun, který ve snaze vlichotit se do přízně Berndta Posselta překvalifikovali na vyhnání. Mám za absurdní, že například letos zavítal do Aušpurku už podruhé Bek, který, jak jsme byli informováni, tam jel oficiálně jako ministr české vlády, ovšem nikoli jako představitel české vlády. Pokud jde o alibismus, Fialova vláda se naprosto vyrovná i takovým žonglérům mezi realitou a fikcemi, mezi fakty a paragrafy, jakými jsou například totálně demoralizovaní soudci exekučních soudů a exekutoři, kteří vždy dokážou sofistikovaně odůvodnit i zjevné nespravedlnosti a protiprávní drancování majetků osob, jež by ze zákona měli povinnost ochraňovat.
Jedním si můžeme být naprosto jisti: pokud prezident podlehne iluzi, že Bernd Posselt jako předseda Sudetoněmeckého landsmanšaftu ve vztahu k českému národu má stejné city jaké vyjadřuje navenek, pokud uvěří, že se zasloužil o zlepšení vztahu mezi oběma národy a rozhodne se ho za jeho domnělé zásluhy ocenit vysokým státním vyznamenáním, pak pro mnohé z nás už definitivně přestane být českým prezidentem – pojem moudrost rovnou vynechávám. Je tomu totiž přesně naopak než jak je nám jistými kruhy sugerováno: nebýt ,,Sudeťáků“, vztahy mezi Čechy a Němci by byly ještě o mnoho lepší než jaké jsou v současnosti. Nebyly by totiž tak zatíženy minulostí a Sudetoněmecký landsmanšaft by svou existencí našemu národu neustále nepřipomínal rozbití republiky a hrůzy Protektorátu. Navrhované ocenění předsedy landsmanšaftu nejvyšším řádem by mělo za následek nevratnou devalvaci českých vyznamenání na hodnotu zlámaných grešlí. Takže do dodat k epilogu prologu? Samozřejmě epitaf:
*
S Germány odjakživa problémy mají nejen Češi,
už po staletí s Němci nerozumí si celá Evropa,
německý duch s gustem dobývá, selektuje a věší,
leč po jeho vzletech následují vždy pády a potopa.
*
Němci tváří se přátelsky jen když se jim to hodí,
germánská vlídnost bývá však nalíčenou pastí:
když sklapne kořist honí bičem a na obojku vodí,
zkrátka být kápo je pro Němce nevýslovnou slastí.
*
Já sám jsem potomkem ze sudetoněmeckého rodu,
česká averze proti Germánům je mně proto cizí,
přesto zazlívám Němcům povýšenost bez důvodu
a že nevzdali se zmrtvělých pangermánských vizí.
*
S Germány celá Evropa už po staletí měla potíž,
zničili Řím, pak zotročit chtěli negermánský svět,
trpkým plodem invazivního plevele jsou totiž,
ač mají se za nejlepší rasu, nejsou jí ani napohled.
*
Sudeťáci k ničemu nikomu nejsou, patří minulosti,
kdyby se rozpustili byli by Čechům milejší snad,
dokud však trvají jsou v naší vlasti jenom k zlosti,
český národ Němcům nikdy už nevydá Pražský hrad.
*
Každý ať si na svém žije a necpe se kde vítán není!
Němec křivé slovo neuslyší když přijde jako host,
když ale žádá ať se české pohraničí v německé změní,
pak uslyší, že v Čechách německého už bylo dost!
