Článek
Proboha, proč by měl být „veřejný obraz seniorů“ vytvářen formou diskuze na sociálních sítích, nadto často lidmi, kteří pro svůj věk mohou jen spekulovat o tom jaké to je být nemladý? Senioři nepotřebují, aby kdokoli vysvětloval, čím jsou, proč jsou, jací jsou, a aby rozjímal nad otázku, proč nejsou takovými, jakými by podle představ mladých měli být (tedy především mrtvými).
Skutečný obraz seniorů je namalován jejich životy, dílem, které vytvořili, dětmi, které přivedli na svět, vychovali, připravili pro život a jimž nakonec zanechají jako dědictví vše, čeho za desítky let nabyli. Onen veřejný obraz seniorů obsahuje nejen domy, které postavili, úžasné veřejné stavby, jež vybudovali, vysoký životní standard obyvatelstva v Česku, který rovněž vytvořili oni, excelentní kultura, ale také – mimo jiné – například Sametovou revoluci, pokus o demokracii (zatím nepříliš úspěšný), národní identitu, která se nerozplynula v kyselině anglofonního globalismu, atd.
Za vše, co dnes mladí mají, vděčí (pokud by vůbec byli schopni vděku) svých rodičům a prarodičům, bez nich by vlastně nebyli ani oni – tak proč by dnes senioři měli obhajovat své právo na existenci a proč by měl kdokoli vytvářet, resp. přemalovávat jejich veřejný obraz, aby se mladým více líbili? Senioři nepotřebují advokáty, aby před soudem mladých ospravedlňovali jejich bytí. Ne, ať zůstanou takovými jakými jsou, protože po léta byli a vlastně dosud jsou formováni (autorka by jistě namítla, že spíše deformováni) tím, co mladí většinou dosud neznají – nesmírným tlakem dlouhých a lopotných životů, překonaných krizí a neúspěchů, každodenními starostmi o rodinu, apod., což vede k lidské zralosti a ke zmoudření.
Přísloví starověkých Hebrejců praví, že lidé jsou jako olivy – to nejlepší ze sebe vydávají až jsou-li drceni. Mladí, nezáviďte svým dědům a babičkám, až se čas navrší, také se dočkáte svého lisu a drcení a snad i z vás kápne něco dobrého. Bez starých nebylo by mladých, bez jejich myšlenek a práce nebylo by nic. Takže špetku úcty, respektu a trpělivosti zasluhují a ušetřeme je snahy přemalovávat jejich „veřejný obraz“, protože jsou tím, čím jsou – nezaměnitelnými originály, které kdysi mladý básník nazval „starými krásnými šperky“.
