Článek
Autorka stejně tak mohla svou ideologickou agitku uvést titulkem ,,Rusové dopadnou na Ukrajině jako Američané ve Vietnamu, Thajsku, Barmě, na Kubě, v Koreji, a jak dopadli západní spojenci v Afghánistánu“ – tedy katastrofálně a s nevyléčitelnými následky na vlastní sebevědomí i na respekt světa. Od konce 2. světové války až dodnes Američané nevyhráli ani jediný ozbrojený konflikt, který buď vyvolali anebo do něhož se zapojili, a to ani tehdy, když měli po boku početné kontingenty západních spojenců, nedostižnou technickou a technologickou převahu nad obvykle chudými, špatně vyzbrojenými a negramotnými vesničany.
Pokud autorka poukazuje na emoční šrámy, které Rusům způsobili afghánští horalé a se zjevným gustem používá příměr o ,,spráskaných psech“, pak jí patrně uniklo v jakém tempu a v jakém psychickém stavu celkem nedávno po dvaceti letech bojů prchali z Kábulu slavní američtí mariňáci a jejich spojenci, a že přitom kvaltu zanechali talibanským teroristům veškerou svou výzbroj a vojenskou techniku, které jim mohou závidět i mnohé členské státy NATO. Takže je při svém útěku vyzbrojili jak nejlépe mohli, chudý Afghánistán ze dne na den proměnili v regionální vojenskou mocnost a dramaticky zvýšili údernou sílu islamistických teroristických organizací, kterým už chybí pouze jaderné zbraně. Autorčin text by nevyzněl jako účelová agitka pro rusofobní prosťáčky, kdyby by sovětský neúspěch při afghánské operaci na záchranu režimu Babraka Karmala uvedla v kontextu stejných, ba ještě horších porážek, které ve stejné zemi ve válkách proti stejnému protivníku utrpěli již před Američany Britové a Francouzi (kteří ostatně také v průběhu 20. a 21. století prohráli co prohrát mohli, viz zhroucení jejich koloniálních říší; jediné vítězství zaznamenala britská armáda poblíž Patagonie na Falklandech, obývaných početnými stády ovcí, tučňáky a třemi tisícovkami Angličanů, když se je pokusili obsadit Argentinci). Pokud jde o autorčinu věštbu, že Rusové na Ukrajině dopadnou stejně jako Sověti v Afghánistánu, její optimismus už nesdílejí ani samotní Ukrajinci, kteří jsou po celé měsíce v defenzívě, ztrácejí stále více území a službě v armádě se vyhýbají už desítky tisíc mladých mužů, kteří si nejsou jisti tím, zda mají bojovat a umírat za vlast nebo jen za režim Volodymyra Zelenského, který, objektivně hodnoceno, Ukrajině nepřinesl nic dobrého a jehož dnes i bývalí spojenci, jako například starosta Kyjeva Kličko, obviňují, že kvůli svým osobním ambicím přivádí Ukrajinu do katastrofy.
Autorka tvrdí, že (cituji) ,,na co Rusové sáhnou, to si pokazí“. No, snad by upustila od tak negativního hodnocení ruských zahraničních aktivit a vnitřních poměrů, kdyby uvážila, v jak tristním stavu se dlouhodobě nachází Evropská unie, která není schopna vybřednout z politických, ekonomických, sociálních, migračních i morálních krizí, do kterých se permanentně přivádí už celé roky, co se děje ve Spojených státech a jak je na tom ostatní svět – s výjimkou komunistické Číny, která se stává globálním lídrem. Jistěže se Rusku spousta věcí nepodařilo realizovat tak jak zamýšlelo, ale ruku na srdce: kdy naposledy se něco dobrého podařilo nám, potažmo Západu? Nejspíše nemám tak komplexní informace o stavu světa jako jasnozřivá autorka, protože na žádný hmatatelný úspěch si nemohu vzpomenout. Jsou-li Rusové experty na boj, v němž nic nezískají a vše ztratí, jak autorka tvrdí, pak je-li to pravda, tak jsou na tom zcela stejně jako my… Co dodat? Snad jen to, že:
*
Nejde o to zda fandíme Rusku nebo Ukrajině,
důležitější je zda fandíme pravdě a poctivosti!
Jak říká Foltýn kdo šíří dezinformace je svině,
zasluhuje kriminál a zpřerážet všechny kosti.
