Článek
Mám jiný názor. Zda někdo ještě věří, že Babišova vláda není proruská? Já. A podle mého orientačního průzkumu, korespondujícího ovšem s výsledky široce pojatých průzkumů veřejného mínění agentur, další miliony občanů naší republiky. Pokud by se autor seznámil s aktuálními průzkumy veřejného mínění, dozvěděl by se, že už většina národa přitakává spíše Okamurovým názorům než těm, kteří ho za ně ostře, až hystericky kritizují a žádají jeho odvolání nebo rezignaci jak na funkci předsedy PS, tak na poslanecký mandát. Argument, že zodpovědný politik nemůže reflektovat mínění lidí ,,z ulice“, zejména svých voličů, je vlastně moralistním, leč nevýslovně hloupým doporučením, aby kašlal na to, co si lidé myslí, na čem jim záleží a co potřebují, aby se tak pojistil proti opětovnému zvolení.
Zpět k otázce, zda někdo ještě věří, že Babišova vláda není proruská. Ano, já. A nejde o víru, nýbrž o racionální závěr spočívající na faktech. Babišova vláda NENÍ proruská; tohle ,,obvinění“ je snad už jen jeden z posledních zoufalých pokusů poražených o dehonestaci vítězů. Když se Fialově permanentně, leč pokrytecky moralizující agitační úderce nepodařilo obrátit veřejnost proti Babišovi a hnutí ANO neustále omílanými, sugestivně zdramatizovanými příběhy o slovenském původu A.B., o kriminálníkovi, komunistovi, agentu StB, Čapím hnízdě či únosu mentálně postiženého syna na Krym, při každém příležitosti vytahuje z rukávu už stokrát vytažený trumf – a to sice Babišovu údajnou fascinaci Ruskem a Vladimírem Putinem, animozitu vůči Ukrajině a jeho zrádcovská slova o míru v prostředí a v době, kdy naopak Evropská unie chce válčit až do posledního Ukrajince. Jenže nic z toho deprivované opozici nevychází, tak jako jí to nevycházelo v době, kdy měla v držení klíče od Strakovky a pohodlnou většinu v Poslanecké sněmovně, v Senátu, filiálku na Hradě, nepřípustnou podporu Ústavního soudu a prakticky všechny sdělovací prostředky, zejména veřejnoprávní, působily a nepřekvapivě i dlouho po volbách působí jako hlásné trouby Fialovy vlády. Leč doba se změnila, poražená Fialova parta ztratila strategické pozice všude kde se jen dalo, byť média mající redakce v Praze stále ještě zůstávají jejím hlasem, což je zřejmé například z tiskovek, na kterých novináři permanentně atakují vystupující členy vlády dotazy, jejichž pravým smyslem není získání odpovědí, nýbrž difamace politiků, kteří jakkoli se těší oblibě podstatné části veřejnosti, mezi žurnalisty jsou stejně málo populární jako akné mezi puberťáky.
Pokud jde o meritum autorovy antibabišovské agitky, ač nejsem voličem hnutí ANO, mám za potřebné poskytnout mu informaci, že kritiku Ukrajiny, i tu nejostřejší, nelze apriori chápat jako podporu Rusku. Je už veřejným tajemstvím, že Fialova koalice pod vedením plukovníka Foltýna uložila sobě, médiím a národu bobříka mlčení ve věcech, které Ukrajině a jejímu vůdci neslouží ke cti. Zkrátka řadu let se neslušelo třeba jen zmínit cokoli, o čem před ruskou agresí bylo běžné mluvit a psát pravdu, ať to je fakt, že Ukrajina se stala chudobincem Evropy, nebo o státu ovládaném oligarchy (bez jejichž štědré podpory by se Zelenskyj nikdy nestal ani komikem, ani prezidentem, viz např. bez svého času nejbohatšího Ukrajince Kolomojského, jehož se Zelenským spojoval především televizní kanál 1+1. Patřil oligarchovi a Zelenskyj ještě jako komik na něm zářil v hlavní roli satirického seriálu Sluha lidu. Právě ten mu pomohl stát se, stejně jako hlavnímu představiteli, učiteli Vasiliji Holobrádkovi, hlavou státu. Tento televizní seriál byl podle komentátorů hlavním esem v rukávě prezidentského týmu. Bez oligarchy Igora Kolomojského by „Sluha lidu“ nezískal takovou popularitu a Zelenskyj by nepronikl do podvědomí společnosti natolik, aby začal být brán za celebritu.
Před časem jsem z ověřených zdrojů citoval informaci, uveřejněnou v říjnu 2021 Mezinárodním konsorsiem investigativních novinářů v rámci projektu ,,Pandora Papers“ a se zlou jsem se potázal – komentář byl smazán a já na celý měsíc zablokován. Asi tak u nás funguje svoboda slova, kterou prý ani v nejmenším neomezuje cenzura. A jakou informaci jsem tehdy od konsorsia převzal? Investigativci zjistili, že Zelenskyj vytvořil spolu s partnery ze společnosti Kvartal 95 síť offshorových firem, které tuto společnost ovládaly. Spolu se svou manželkou vlastnili společnost Film Heritage registrovanou v Belize. Aféra Pandora Papers odhalila nelegální aktivity Zelenského, při nichž se snažil vyhnout placení daní z několika desítek milionů dolarů, které on a jeho společnosti obdržely od kontroverzního oligarchy Igora Kolomojského ( tyto peníze pocházely z trestné činnosti). I to stálo za pádem jeho preferencí na pouhých 11% a za předpověďmi jeho brzkého politického pádu v období před ruskou invazí. ,,Odkloněné“ miliony investoval do nemovitostí, jmenovitě se hovoří o Londýnu. Portfolio jeho nemovitostí je však širší, hodně investoval i v Rusku, rovněž zde docházelo ke značně pochybným nákupům se záhadným pozadím. Nemovitý majetek držel v Rusku a to i např. na Krymu minimálně do jara 2023. Premiéře filmu agentury Slidstvo.info o Zelenského offshorových aktivitách, která proběhla v budově kyjevské opery ještě před oficiální publikací materiálů Pandora Papers, se prý úřady snažily zabránit s tím, že nejde elektrický proud a sám Zelenskyj na dotazy k reportáži odmítl reagovat. Musel by totiž vysvětlovat svoji kritiku aktivit jiných politiků a podnikatelů v daňových rájích. Kritiku, která ho vynesla k moci v době, kdy sám jejich služeb už dávno (od roku 2012, v Belize, na Britských Panenských ostrovech, aj.) využíval. V prezidentské volební kampani Zelenskyj podpořil hnutí Euromajdan, finančně také podpořil ukrajinskou armádu bojující na Donbasu, parodoxně se však sám v letech 2014 a 2015 vyhýbal mobilizaci, což nesvědčí o jeho odvaze a vlastenectví. I toto stálo za pádem jeho preferencí na pouhých 11% a za předpověďmi jeho brzkého politického konce v období před ruskou invazí. Ruská invaze dostala Zelenského znovu do sedla.
Kdyby Okamura neudělal nic jiného než uvedený text citoval i s odkazy na západní zdroj, nic by mu to nepomohlo, protože by se tím beztak dopustil nejstrašnějšího zločinu – vyslovil by pravdu o Volodymyru Zelenském, jehož západní mainstream uctívá jako světce. A to se v českém inkvizičním prostředí neodpouští.
Žel, opoziční lídři se mentálně potácejí mezi ostře ideologickým viděním světa, permanentní hysterií, depresemi z volební porážky, ve kterou do poslední chvíle nevěřili a až patologickou záští vůči Babišovi, který, ať se nám to líbí nebo nelíbí, je dlouhodobě nejúspěšnějším a podle dlouholetých průzkumů trvale nejpopulárnějším českým politikem, v pravém slova smyslu politickým dominátorem, jemuž se žádný z lídrů padlé Fialovy koalice nedokázal přiblížit ani na dohled.
Včera se jistý Bob Kartous dal slyšet, že každý, kdo je hrdým Čechem, musí stát bezvýhradně za Ukrajinou. Já jsem odlišného názoru, neboť česká hrdost není podmíněna hrdostí na Ukrajinu či vztahem k Ukrajině a vlastně s Ukrajinou nijak nesouvisí. Hrdý Čech je hrdý na český a moravský národ, na českou zemi, na českou historii, a jeho hrdost nemůže být zpochybněna tím, že na Ukrajinu, která do roku 2022 Evropu a svět nezajímala, pohlíží kritickým okem, má-li pro kritiku a skepsi relevantní důvody. Ani kvalitu politika z hlediska intelektu a morálky nelze hodnotit podle jeho vztahu k Ukrajině. Politika má mnohem více témat k řešení než jen Ukrajinu, byť Fialova vláda nám čtyři roky sugerovala (po kratičkém extempore s Tchaj-wanem), že Ukrajina je středem všeho a že nic důležitějšího pro českého politika není.
V Evropě zavládl nepsaný, přesto tvrdě vynucovaný úzus, že o Ukrajině se musí mluvit a psát výhradně pozitivně a poukazování na její problémy a na skutečné příčiny konfliktu s Ruskem coby celého komplexu politických selhání na stranách všech dnešních aktérů je nepřípustné. Oficiálně sice u nás cenzura neexistuje, ústavně garantovaná svoboda svědomí a slova nebyla zrušena, přesto systém disponuje mechanismy, jimiž dokáže lidem úspěšně znemožňovat, aby se na veřejnosti na téma Ukrajina svobodně vyjádřili. Jak? Například způsobem, jaký po léta praktikuje Bára Tachecí ve svém rozhlasovém pořadu ,,Osobnost Plus“, do něhož si zásadně, bez jediné výjimky, zve výhradně hosty, kteří sdílejí její názory např. na Babiše (fuj!), Okamuru (hanba!), Turka (to snad ne!), Zemana (jak ubohé!), Klause (blázen!), nebo na Ukrajinu (sláva Ukrajině!), Volodymyra Zelenského (geroj, moloděc!), Putina (ďábel!), Rusko (peklo!), Evropskou unii (ráj!), Petra Fialu (ušlechtilý profesor!), atd. Systém ví jak umlčet kritiky toho, co se prý kritizovat nesluší a kvůli čemu je nutno demokracii přidusit – stačí je nezvat do elektronických médií, nedat jim prostor v tisku, a pokud jde o sociální sítě, osvědčuje se jejich blokování s vágním odůvodněním, že ,,porušili , případně mazání jejich komentářů ze stejného důvodu, z něhož se nikdo nedozví, jakým způsobem a čím pravidla porušili, ale o to přece nejde, hlavní je kverulanta umlčet, tak jako kdysi za bolševika, kdy neexistovalo ani jediné masmédium, které by dovolilo zaznít hlasům opozice. Zkrátka metoda ,,vytěsnění“ všech kontroverzí mimo hranice oficiální doktríny
Aniž bych s Okamurou ve všem souhlasil, přiznávám, že docela chápu jeho záměr využít mediálního prostoru, který měl k dispozici, aby veřejnosti upřímně sdělil, co mu leží na srdci. Připomínám, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání má na stole stížnost, že Václav Moravec do diskusního pořadu ,,Otázky VM“ už řadu let odmítá pozvat Tomia Okamuru, předsedu parlamentní partaje a ústavního činitele, čímž ho zjevně a nepřípustně diskriminuje. Jenže kdykoli jde o Ukrajinu, upřímnost je nežádoucí a pravda musí ustoupit politickým zájmům. Jak kdysi pravil místopředseda Nejvyššího soudu JUDr. Kučera: ,,Právo musí občas ustoupit politice.“ A tak v duchu české demokracie, elastické jako spodní prádlo kypré panímámy, kdykoli jde o Ukrajinu, upřímnost je nežádoucí, pravda musí ustoupit politickým zájmům a fakta mají být cenzurována a retušována, aby se nestalo, že veřejnost se o Ukrajině a jejích lídrech dozví něco, co by mohlo poškodit jejich kredit a vyvolat pochybnosti o smysluplnosti podpory, kterou Ukrajině poskytujeme. Dnes obdobné stanovisko jako výše citovaný JUDr. Kučera vyjádřil předseda Senátu Vystrčil, když v podvečerním publicistickém pořadu v ČT24 horlil proti Okamurovi a přitom argumentoval nikoli jako seriózní politik, nýbrž jako propagandista ve službách Kyjevu, čili jako demagog. Okamuru například zepsul na za to, že otevřeně promluvil o korupci prorůstající celou ukrajinskou společností a zasahující i nejvyšší místa včetně nejbližšího okolí prezidenta Zelenského. Pobouřený ukrajinofil Vystrčil Okamuru obvinil, že o korupci na Ukrajině mluví, ale ani slovem nezmínil korupci v Rusku. Mudrlanta nenapadlo, že korupce na Ukrajině se nás přímo dotýká, zatímco korupce v Rusku nám může být lhostejná, neboť Česko spolu s celou Evropou Ukrajinu každoročně financují stovkami miliard eur, zatímco Rusko od nás mimo obchodní styk nedostává nic. Vystrčil nechápe rozdíly mezi zemí, do níž z kapes našich daňových poplatníků a na jejich úkor plynou astronomické sumy, a zemí, kterou naopak uplatňováním mnoha tvrdých ekonomických sankcí o miliardy připravujeme. Okamura mluvil o korupci na Ukrajině, protože tam se ztrácejí naše peníze a nejde o žádné drobné, a nemluvil o korupci v Rusku, která naše daňové poplatníky nepálí.
Jasně, Okamura postrádá diplomatické myšlení a jazykovou kulturu, zdá se, že občas nejdříve mluví, až potom myslí, ale takových mamlasů, jejichž jazyk je mrštnější než mozek, byla plná i Fialova vláda, a mnozí z nich dnes sedí v parlamentu a stejně jako nebohý mluvka Vystrčil pálí od boku na Okamuru, aniž by se zamysleli nad tím, co Okamura říká, proč to říká a o jaké zdroje opírá svá tvrzení. Myslím, že ruskou propagandu můžeme vyloučit, protože negativních informací o poměrech na Ukrajině, o povaze prezidenta Zelenského, apod. se objevuje více než dost také v západních sdělovacích prostředcích, mnohdy dosti kriticky o Ukrajině referují také západní politici, a průběžně se objevují analýzy expertů, například politických geografů, komentátorů či ukrajinistů, ve kterých popisují ukrajinskou realitu tak, jak by přeživší autentický svědek vylíčil ztroskotání Titaniku po nárazu do ledové kry. Jakkoli se mně nezamlouvá způsob a načasování Okamurova vyjádření o Ukrajině a jejím vedení, a musím mu zazlívat, že během doby, která uplynula od voleb, dělá jeden exces za druhým, čímž poškozuje vládu, po které tak moc toužil, s obsahem jeho kritiky souhlasím, protože odmítám předstírat, že Ukrajina je středem vesmíru, Volodymyr Zelenskyj Bůh, všichni od kolébky až do hrobu jsme povinni Ukrajinu všemi prostředky a bez ohledu na následky podporovat a že vyslovením pravdy o Ukrajině podporujeme Rusko. To je čirá, nadto stupidní ideologizace objektivních problémů, pro kterou by v demokracii nemělo být místo. Leč společným úsilím partají bývalé vládní koalice se daří dosáhnout pravého opaku toho, oč usiloval (alespoň deklaratorně) Václava Havel, totiž vítězství lži a nenávisti nad pravdou a láskou. Co dodat? Snad jen povzdech, že
*
Předstírají sice že jsou demokraty,
prý dokonce ze všech těmi nejlepšími,
jenže hlavy jim vypínají časté zkraty
a trvá než obnoví dodávku elektřiny.
*
Tahle metafora snad vystihla situaci,
opozice inteligentní osobnosti postrádá,
hloupý ideolog v realitě snadno se ztrácí
a demagogie za pravdu není náhrada.
*
Okamura řekl to co řekl, je to jeho právo,
kvůli upřímnému názoru nemá se kát;
vždyť v demokracii už není něco zdrávo
když i politik být upřímný musí se bát.
