Článek
,,Komunisté se snažili svoje přátelství s nacistickým Německem vymazat z paměti lidstva“, prohlašuje Jan Valtr, který svou umnou rekonstrukci historie uvodil titulkem ,,Nerozborné přátelství národů Sovětského svazu Josifa Stalina a nacistického Německa Adolfa Hitlera“, jímž se již nevratně zařadil do kategorie historizujících mystifikátorů, jimž nelze věřit ani slovo, protože vše co vědí nebo kde co vyčtou ( buď na sociálních sítích nebo v materiálech dezinformační centrály působící pod hlavičkou ÚSTRK) podřizují záměru domanipulovat čtenáře k názoru, který pan Valtr avizuje již v titulku své agitky. No, budiž, patologickou rusofobií je u nás část společnosti postižena a trpěla by jí i kdyby ruská armáda nepřekročila ukrajinské hranice, protože rusofobie je na Západě stejně věčným a nevykořenitelným fenoménem jako například antisemitismus nebo německý smysl pro nevtipný humor. Přesto bych ocenil, kdyby antikomunista a rusofob Valtr (možná by nám mohl prozradil, kdy se stal antikomunistou a rusofobem, protože ti, kteří jimi jsou a jež znám, se jimi stali až po listopadu 89´, jen co vystoupili z KSČ nebo SSM, a přestali platit členské příspěvky SČSP, případně poté, kdy se jim podařilo dosáhnout vymazání svého jména ze seznamů agentů StB) se stejnou horlivostí s jakou pere do Sovětů kvůli jejich paktu s nacistickým Německem vyjádřil rozhořčení nad paktem Varšavy s Berlínem. Když už tedy komunistům vytýká, že se snažili z paměti lidu vymazat (samozřejmě jen fiktivní, Valtr rád přehání) přátelství s nacisty. A nesnaží se on a jemu podobní vymazat z paměti lidí a z historie obdobný pakt Pilsudski – Hitler?
Německo-polský pakt o neútočení (Deutsch-Polnischer Nichtangriffspakt - Polsko-niemiecki pakt o nieagresji), známý též jako Pakt Piłsudski-Hitler, plným názvem ,,Prohlášení mezi Německem a Polskem o nepoužití násilí“, byla smlouva o neútočení, uzavřená mezi nacistickým Německem a druhou Polskou republikou. Smlouva o neútočení s Německem byla uzavřena 26.1.1934 v Berlíně., tedy mnohem dříve než Sovětský svaz a Německo signovaly onen dnes tak často připomínaný pakt Mololtov – Ribbentrop. Jménem Německa smlouvu podepsal ministr zahraničních věcí Konstantit von Neurath a za Polsko velvyslanec Józef Lipski. Smlouva byla uzavřena na 10 let. Ono záleží nejen na datech, ale také – a možná především – na jejich interpretaci. A komisař Valtr interpretuje až se mu od huby a od klávesnice práší. Kam se na jeho prášení hrabou pýchavka, kvetoucí líska nebo hospodyňka na dvoře vyklepávající po zimě koberec přehozený přes klandr. Mezi Sověty a nacisty o žádné přátelství nešlo, jak se nám pokouší sugerovat pan Valtr. Byl to vztah, který lze definovat jako sňatek z rozumu. Obě smlouvy byly produkty takové zahraniční politiky států, které se po podpisu Locarnská dohody pokoušely získat záruky bezpečnosti přímo u zemí, se kterými hrozil konflikt. Po uzavření paktu o neútočení se Sovětským svazem v roce 1932 Polská republika chtěla obdobné garance získat také ze strany Německa. Při odjezdu ze Ženevy 28.9.1934 ministr zahraničí Polské republiky Beck prohlásil: „Polsko o své vůli prohlašuje, že od nynějška spojuje svůj osud s osudem Německa… Polská vláda se prohlašuje od nynějška za osvobozenou od jakýchkoliv závazků vůči Československu a připomíná svoje přání stanovit společnou hranici s Maďarskem.“ (Poznámka speciálně pro Valtra: Beckova slova byla vyjádřením polského plánu na likvidaci Československa, které jak Beck, tak Pilsudski až fanaticky nenáviděli.). Mimochodem,
Tato politika napomohla zničení Československa, rozbití Malé dohody, oslabení pozice Francie ve střední Evropě a přiblížila svět válce. Osud Československa, na kterém polský ministr zahraničí Józef Beck tak usilovně pracoval, se posléze stal osudem samotného Polska, když je napadl a porazil jeho spojenec, s nímž podle Becka Polsko spojilo svůj osud…Jaká ironie osudu, ale stává se, že kdo jinému jámu kope, sám do ní spadne. Když 1. září 1939 napadlo nacistické Německo Polsko, nebylo v tom samo. Z východu se k němu po dvou týdnech přidali vojáci Sovětského svazu. A z jihu na polské území společně s Němci vstoupila vojska Slovenského státu. Proč ale nezmínil, že Polsko bylo nejen obětí, ale také agresorem? Dne 21.9.1938 polská vláda formulovala své územní nároky vůči Československu. Stejného dne byla v rámci polské armády vytvořena Samostatná operační skupina ,,Slezsko" o síle 35 966 mužů, která se soustředila v bezprostřední blízkosti československo-polských hranic a připravovala se na útok proti Československu.Polské územní nároky byly součástí Hitlerova godesberského memoranda . Dne 30.9.1938 polská vláda zaslala československé vládě ultimátum o okamžitém vydání požadovaných oblastí a 2.10.1938 započalo obsazování východní části československého Těšínska polskou armádou pod velením Wladyslawa Bortnowského, které trvalo až do 11.10.1938. Polsko anektovalo východní část československé části Těšínska o rozsahu 869 km. Období polského záboru československého Těšínska netrvalo ani rok. Po porážce Polska Německem oblast obsadila německá armáda a Těšínsko bylo přičleněno k Říši. Po skončení války se neodbytní Poláci znovu začali domáhat připojení Těšínska k Polsku, ale jejich snahám učinil přítrž Sovětský svaz. Jen na okraj připomínám, že Polsko vojensky napadlo Československo už krátce po jeho vzniku r. 1918. Vypukla sedmidenní válka a početně silnější československá vojska (hlavní polské síly v té době bojovaly na východě s Ukrajinci o kontrolu nad etnicky nepolskou východní Haličí) zabrala většinu sporného území. Československý útok se zastavil na nátlak Dohody. A pan Valtr mlčí! Leč fakty vytržené z kontextu doby a geopolitické situace, nadto interpretované účelově, se zjevným záměrem adorovat jednu stranu na úkor strany druhé, která musí být vylíčena jako koncentrované zlo (jako kdyby například Velká Británie a Francie zasluhovaly ocenění za brutalitu, s jakou vládly svým koloniím) nakonec nejsou ničím jiným než bohapustou mystifikací, v dané věci politickou a historickou lží. Sovětský svaz a nacistické Německo nebyly přáteli; o nerozborném přátelství nelze uvažovat ani teoreticky. Hitler nebyl Stalinův kamarád a Stalin se nepokládal za Hitlerova přítele. Na rozdíl od polského ministra zahraničí Stalin či kdokoli jiný z moskevského vedení nikdy nevyslovil, že Sovětský svaz je s Německem spoután osudovým poutem. Moskva vnímala Berlín jako smrtelného nepřítele a jak se shodují vojenští historici, uzavřením paktu se snažila pouze získat čas k přípravě na střetnutí, k němuž svět jak se zdálo nevyhnutelně směřoval. Co dodat? Snad jen tolik, že:
*
Dnes je Rusko nepřítelem jak všichni víme,
k jeho ostouzení historie náramně se hodí,
negativa vypíchneme, o pozitivech pomlčíme,
a tak se Pravda se Lží za ruce v politice vodí.
*
Poloviční pravda je stejnou lží jak lež sama
a přepsaná historie je jenom sbírkou mýtů,
lhavost mnohých pravdoláskařů je nevídaná,
jenže na lžích nelze založit pravou autoritu.
*
