Článek
Jindra Šídlo vyslovil obavu, že by Česko mohlo v rámci půtek o vládní moc následovat příkladu rumunské a francouzské justice. ,,Temné náznaky jsou někdy v důsledku účinnější než přehnaná varování a silná slova o nové totalitě,“ pravil Jindra. A pokračuje: ,,Andrej Babiš už to ví, a tak do rozjeté volební kampaně nasadil nový prvek: My ty volby můžeme prohrát, pan Fiala tvrdí, že bude mít 30 procent, takže možná ví něco, co my nevíme, Bůh ví, tak se podívejte na Kuloáry Báry Divišové na TN.cz. Takticky si k tomu vybral čas až na samém konci pořadu, kdy už nebyl čas na další otázky, třeba na tu, co tím chce přesně říct.“
,,Abychom si to shrnuli,“ pravil Jindra, ,,v Česku možná na podzim dojde ke změně vlády a odevzdání moci. Stane se to ve férových svobodných volbách, jaké máme už od roku 1990 a nikdy jsme je neměli důvod zpochybňovat. A nemáme ho ani letos.“ To jako vážně? Jindra buď poslední tři desítky v české politické zimě hybernoval jako tatranský svišť, anebo včera k nám přiletěl z Marsu, rozkoukává se a pokouší v tuzemských poměrech zorientovat, protože jinak by nikdy z huby nevypustil slova o férových svobodných volbách, o jejichž férovosti nelze pochybovat. Jak jinak totiž nazvat vytváření PŘEDvolebních koalic pod tlakem průzkumů veřejného mínění, volebních preferencí a mediálních prognóz politologů? Jestliže outsideři vytvoří již před volbami účelovou koalici s jediným programovým bodem, jímž je porážka favorita, tak princip, duch a smysl demokratických voleb vezme za své, neboť přestane být tím čím má být, střetnutím idejí, programů a osobností bez dopingu a zákulisních intrik. Volby se změní v soutěž o to komu se podaří sehnat pod jednu korouhev větší počet spiklenců a jednoduchým součtem hlasů převálcovat potencionálního vítěze.
Český politický systém není koalicím zrovna nakloněn, proto v něm paradoxně vznikají předvolební spojenectví, která nejsou fakticky koalicí, ale často se tak tváří. Hlavní motivem takových uskupení bývá obejít aditivní kvórum pro koalice a dostat se do Sněmovny se základní pětiprocentní hranicí. Do procesu skládání koalic zásadně promlouvají předvolební průzkumy. I když to představitelné stran neradi připouštějí, resp. přímo popírají, a spíše mluví o tom, že jejich vliv nepřeceňují, důležité signály do stran vysílají a dle nich se často upravují také strategie – a ze spáchání této intriky (opozicí a poctivými novináři charakterizované coby ,,podvod na voličích“). Toto podezření nechtěně potvrdili i představitelé koalice SPOLU v rozhovorech, kde mluvili o tom, že právě díky průzkumy, které dělaly agentury v průběhu volební kampaně, ale i šetřením, které si zadala sama trojkoalice, vysvětlovali své spojení velmi důkladně i dovnitř stran.
Volby v roce 2021, kdy se spojilo 5 parlamentních, programově, ideově a personálně dosti nesourodých stran, byly ve vztahu k principům demokratických voleb devastující, protože navzájem nekompatibilní subjekty a soupeřící si politické osobnosti nakonec spojil jediný záměr, obsahově vyjádřený termínem ,,Antibabiš“.
Strany ve světle volebního systému a také s vnímáním nálad ve společnosti, jejíž rozdělenost se ukazovala i masovými demonstracemi zastřešenými spolkem Milion chvilek, hledaly, co by umožnilo tehdejší opozici porazit nesporného favorita voleb, hnutí ANO s Andrejem Babišem v čele. Jedním z faktorů, který volebního souboje jistě zasáhl, byla pandemie covid-19. V březnu 2020, kdy se objevily první případy nákazy covidem-19, preference hnutí ANO začaly klesat a oscilovat mezi 20 a 28 %, což byl znatelný posun od přechozího období, kdy byly stabilně na 30 % hlasů.
Jaké motivace mají jednotliví aktéři při vytváření koalic a co je pro ně hnacím motorem podobné spolupráce? Předvolební koalice mnohem více než koalice povolební vždy byly, jsou a budou z velké části pragmatickými spojeními, které mají za cíl chránit zájmy zainteresovaných stran, zneklidněných výsledky průzkumů veřejného mínění a volebních preferencí, podle kterých skončí v opozici nebo zcela mimo parlament (tak jako svého času již trvale nepopulární Lidovci), jestliže každá bude kandidovat za sebe sama. Potvrzují to mediální vyjádření předsedy Fialy, který v kampani mluvil o cíli vyhrát volby NAD Babišem. Nešlo o ideje, o programy, o zájmy republiky a občanů, nýbrž pouze a jedině o osobu Andreje Babiše. O něčem takovém by při samostatné kandidatuře ODS tak sebevědomě hovořit nemohl, protože ODS měla před vznikem koalice spolu preference mezi 10-15 % preferencí – a to ještě na tom byla z opozičních stran nejlépe. V rámci politické sebeprezentace a marketingu je patrná snaha, aby jejich motivace k vytváření předvolebních koalic byly veřejností vnímány jako altruistické a aby lidé uvěřili, že
1) smyslem vytvoření předvolební koalice není snaha politických outsiderů pod tlakem nepříznivých výsledků průzkumů pouhým součtem hlasů porazit předpokládaného favorita,
2) nezmění demokratické volby z férového souboje politických stran, idejí, programů a osobností pouhý počtářský výkon, jehož zadáním je úkol sehnat co nejvíce hlasů bez ohledu na jejich původ, ideovou orientaci a harmonické souznění.
Jednoznačným hnacím motorem pro ODS, TOP 09, Lidovců, STAN a Pirátů byla (a nadále zůstává navzdory žalostným výsledkům jejich vlády) touha vyhrát, a to nikoli ,,jen“ vyhrát volby, ale především porazit Andreje Babiše, trvale nejpopulárnějšího politika, jehož až extrémní obliby lídři ostatních partají nedosahují ani v nejzářivějších okamžicích své kariéry. Přestože to lídři SPOLU a Pirstan popírali, jejich stratégové vydatně pracovali s výsledky průzkumů a podle nálad ve společnosti upravovali volební taktiku. Politici vytváření předvolebních koalic ospravedlňují báchorkou o tom, že vznikají, aby dokázaly lépe pracovat pro lidi, ale fakticky jejich motivacemi bývají slabé výsledky průzkumů jednotlivých partají, strach z volebního neúspěchu, obava ze ztráty výnosných postů, funkcí, společenské prestiže a užitečných konexí. V základu lze motivace rozdělit do dvou kategorií – egoistické a altruistické. Altruistická motivace je vedena pozitivní zprávou vůči veřejnosti – spojení pro budoucnost země, za lepší budoucnost, za změnu, leč tyto ideje bývají jen tenkou sladkou polevou na zájmech povýtce egoistických, tedy mocenských, pragmatických a sebezáchovných. Jistě si umíme živě představit, co potká Petra Fialu, pokud jeho veskrze účelová koalice ve volbách neuspěje? Politická kariéra v troskách, návrat na universitní půdu nemožný (vždyť kdo by naslouchal rozumování politologa, který v praktické politice neuspěl?), vědecké renomé dříve pilného autora politologických prací pod úrovní Tomia Okamury, atd. Prohraje-li střetnutí se svým nejoblíbenějším strašákem Andrejem Babišem, Fialovi nezbude než po příkladu římských vojevůdců posypat si hlavu popelem, pak nalehnout na meč nebo jako samuraj spáchat harakiri, protože jistě by se rychle našel štědrý producent, např. Babiš, který by ochotně po filmovém trháku ,,Nuda v Brně“ zafinancoval ,,Ostudu v Brně“.
Je jasné, že sebezáchovná motivace souvisí přímo s nadějí na přežití slabé strany a jejích lídrů; příkladem budiž neustálé balancování TOP 09 a Lidovců na rozhoupaném laně nad propastí, jejíž dno slouží jako politické vrakoviště pro neúspěšné. Tyto partaje se dlouhodobě pohybují kolem 5% hranice nebo častěji pod ní a reálně tak hrozí, že by při samostatné kandidatuře v Poslanecké sněmovny vůbec nefigurovaly. Altruistická snaha je sice líbivá, na předvolební billboardy se jiná hesla ani nevejdou, ale fakticky bývá jen zástěrkou pro jednu z egoistických motivací. Altruistický příběh tvorby koalice strany využívají ve volební kampani a před voliči, přestože po zkušenostech z uplynulých pětatřiceti let jim to snad už nevěří ani zfetovaní školáci; na uzavřených stranických jednáních je vždy nejdůležitější otázkou jaký prospěch spojenectví přinese straně samotné, zda její lídři vydělají či prodělají – zájmy státu a národa bývají až někde daleko v pozadí za starostmi o vlastní existenci.
Touha získat klíče od Strakovky a stát se premiérem byla především u ambiciózního elitáře Petra Fialy, předsedy ODS, svého druhu akademického brouka Pytlíka, postrádajícího jakoukoli schopnost sebereflexe (jeho alter egem je stále více vysmívaná Danuška Nerudová) a jeho strany opravdu velká a bylo jim jasné, že toho nemohou dosáhnout bez dalších stran, se kterými se před volbami spojí. Jejich motivaci lze definovat jako mocenskou, vyznačující se hledáním JAKÝCHKOLI (a to doslova, byť se zaštiťují demokratickými principy, západními hodnotami, smyslem pro fair play – tak inkvizitoři posílali domnělé heretiky na hořící hranici se sofistikovaným teologickým vysvětlením, že zachraňují jejich duše pro život věčný) jako prostředků k dosažení maximálního zisku, získání vládní moci a je typická pro politické subjekty, které jsou nuceny zápasit o přežití a zmítají se mezi stavy opojení a těžkých kocovin. Ivan Bartoš se kritikám na účelovost předvolebních koalic bránil tvrzením, že jejich společným cílem znemožnit, aby Andrej Babiš po volbách znovu sestavil vládu, a to nikoli z důvodu neschopnosti vládnout, ale kvůli jeho minulosti (přičemž ovšem nikomu nevadila komunistická minulost současného prezidenta Pavla a jeho první dámy, ani obdobná minulost nejvyššího státního zástupce Stříže, ani minulost mnoha dalších osobností, například z řad soudců včetně předsedy Ústavního soudu a občanského aktivisty Pavla Rychetského).
Pro tvorbu předvolebních koalic měl být i „nespravedlivý volební systém“, který stranám pod 10 % dával výrazně méně mandátů než úspěšnějším stranám. Panuje všeobecná shoda, že nebýt tohoto systému, patrně by obě opoziční koalice nevznikly. Dalším z faktorů, jehož význam byl ovšem nejvyšší, byly stagnující preference politických stran tehdejší opozice. Všechny strany se více méně pohybovaly kolem stejně špatných čísel. Ani jedné ze stran nedávaly preference šanci na vítězství a hlavně pro ODS, které byla zvyklá získávat přes 20 %, byl prognózovaný zisk mezi 10 - 15 % vážným varováním, že samostatně Babiše neporazí, vždyť hnutí ANO trvale dosahovalo proti občanským demokratům více než dvojnásobnou podporu voličů a neublížily mu ani soustavná snaha opozice o Babišovi dehonestaci, ostrakizaci a kriminalizaci jak doma, tak v Bruselu.
Vedle výhry koalice Spolu, porážky Andreje Babiše a propadu tradiční levice přinesly minulé volby do Poslanecké sněmovny ještě šokující výsledek: propadla celá pětina, tedy téměř milion hlasů. Tolik voličů nemá v dolní komoře parlamentu zastoupení. Je to nejvíce v historii Česka. Podle analytiků oslovených Aktuálně.cz bylo jedním ze zásadních úkolů Fialovy vlády nezapomenout i na tyto lidi. Leč nestalo se. Zapomněla. Práce pro chudé a pro voliče konkurenčních partají nebyla v programu. Obvinění z volebního podvodu, jehož se pět partají dopustilo ve snaze zahnat skutečného vítěze voleb do opozičních lavic, proto není tak úplně nespravedlivé. Podle Českého statistického úřadu bylo odevzdáno celkem 5,375 milionu platných hlasů. Čtveřice politických uskupení, která se dostala do Sněmovny, si mezi sebou rozdělila 4,305 milionu hlasů. Zbylých 1,07 milionu hlasů, tedy dohromady 19,9 procenta, dostaly strany, které ve Sněmovně nebudou mít zastoupení. Tyto hlasy propadají, podle volebního zákona k nim nelze při rozdělování mandátů přihlížet. Z hlediska demokracie naprostá a nezhojitelná katastrofa! Ve volbách do Poslanecké sněmovny dosud nikdy nepropadlo tolik hlasů. Strany, které nakonec nepřekročily pětiprocentní limit pro vstup do parlamentu, volilo přes milion lidí. Zhruba každý pátý hlas tak skončil z pohledu rozdělení sil ve Sněmovně vniveč! Sociální geografka Michaela Pixová již tehdy vyjádřila obavu, že Fialova pravicová vláda nebude schopna ani ochotna brát v potaz zájmy, potřeby a práva občanů, kteří se z ničeho nic ocitli bez svých zástupců v Poslanecké sněmovně a v Senátu. „Všem těm, kteří jásají nad vítězstvím demokracie (opravdu demokracie?), bych radila, aby Fialu i Pekarovou co nejpevněji drželi pod krkem a dennodenně jim připomínali, že to byla právě asociální politika ODS a TOP 09 během finanční krize po roce 2008, co Babiše dostalo do vlády a do premiérského křesla. A v příštích volbách to klidně může být pro změnu třeba SPD,“ varovala tehdy na blogu Aktuálně.cz.
Jindra, až po uši ponořený v neoliberální politické žumpě, mentálně a instinktivně inklinující k současné vládní koalici, s jistotou vlastní všem bloudícím nás ujišťuje, že (pro přesnost cituji) ,, v Česku možná na podzim dojde ke změně vlády a k odevzdání moci, ale stane se to ve férových svobodných volbách, jaké máme už od roku 1990 a nikdy jsme je neměli důvod zpochybňovat. A nemáme ho ani letos.“
Obávám se, že z výše uvedených skutečností plyne opak toho, co Jindra tvrdí. Jako by nestačilo, že Česká republika není TAK DOCELA demokratickým a právním státem, k naše mu zklamání jsme nuceni přiznat, že Jindrou tvrzená férovost voleb je pouhou iluzí a že nikdy jsme neměli důvod zpochybňovat jejich výsledky, snad už jen službou vládní propagandě, Ústavnímu soudu a občanským aktivistům, zejména antibabišovské úderce zvané Milion chvilek pro demagogii (opravuji, demokracii). Co dodat? Snad jen to, že:
*
Když výsledky průzkumů partaje bolí,
když lidé zraňují aby pak rány sypal solí,
když sny o vládě vždy ukončí probuzení,
co beznaděj v naději obratem změní?
*
Spásou stát se může předvolební koalice,
čím se v koalici outsiderů poslepuje více,
tím snadněji favoritům dají nakládačku!
A voliči? Kdo by se staral o tuhle sračku…
